Bezuhlíková globální ekonomika je iluze

18. října 2019, Jan Klusáček

Pojďme si udělat malé myšlenkové cvičení. Představme si, že jsem se teprve díky rozhořčenému projevu Grety Thunbergové dozvěděl o problému globální změny klimatu. Řekněme, že jsem chodil do školy vedené členem Trikolóry, kde bylo tohle slovní spojení zakázané, zprávy nesleduji, zpravodajské ani technické servery na internetu nečtu, o držitele Nobelových cen se nezajímám atp. První, co začnu hledat, bude vědecký konsensus, tedy to, na čem se shoduje drtivá většina vědců zabývajících se klimatem a přírodou vůbec.

Po pročtení zdrojů, které na mě vyskočí na první stránce vyhledávání na Googlu, zjistím, že lidská činnost generuje tzv. skleníkové plyny (nejvíce oxid uhličitý), které způsobují, že se klima na celé zeměkouli otepluje, a za posledních 100 let průměrná teplota na Zemi z tohoto důvodu vzrostla o cca 1 °C. Důsledkem tohoto nárůstu teploty je častější výskyt extrémních klimatických jevů (sucho, záplavy, extrémní mrazy i vedra), tání ledovců, stoupání hladiny moří a ničení ekosystémů. Klimatické modely pak předpovídají, že při současném objemu emisí skleníkových plynů se budou tyto jevy dále prohlubovat, což zhorší podmínky pro život prakticky na celé planetě.

Skutečně můžeme očekávat, že obrovské náklady přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku by všechny státy a jejich obyvatelé po tři desetiletí nesli bez protestů?

Odhlédnu teď od poznámek pod čarou, upozorňujících na odlišné názory některých vědců, na rizika vyplývající z drtivě převažujícího diskursu i na prostou poučku, že ve vědě konsensus nemusí znamenat pravdu. Prostě akceptuji, že to nezpochybnitelná pravda je. Jenže co si teď počít? Na tom už samozřejmě žádný vědecký konsensus neexistuje, protože jde o návrh řešení komplexního problému, která jsou z povahy věci velmi různorodá.

Po chvíli googlování najdu závazky Evropské unie dosáhnout bezuhlíkové ekonomiky do roku 2050. To zní jako skvělý plán. Jinak než tím, že do vzduchu přestaneme vypouštět skleníkové plyny, přece globální změnu klimatu nezastavíme! Opravdu? Na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu se dozvím, že ze zemí EU má největší emise CO2 Německo: 799 megatun za rok 2017 zní jako opravdu obrovské číslo, že? Jenže Německo je ve světovém měřítku až na pátém místě a na první Čínu ztrácí obrovských 9 040 megatun.

Celý objem emisí CO2 Německa zhruba odpovídá nárůstu emisí v Číně nebo Indii mezi léty 2007–2017. Zatímco v posledních letech emise skleníkových plynů v Číně začaly stagnovat, Indie stále dramaticky roste. I kdyby se tedy Německo z roku na rok stalo uhlíkově neutrální zemí (která pohlcuje stejný objem skleníkových plynů jako produkuje), Indie sama by tento „výpadek“ v průběhu méně než jednoho desetiletí vyrovnala. Z hlediska klimatu je přitom úplně jedno, jaké jsou emise skleníkových plynů na hlavu. Jedna vyprodukovaná megatuna CO2 má na klima stále stejný efekt, ať už se na ní podílí celá indická vesnice, nebo jeden ministr pro životní prostředí, který letá na klimatické konference soukromým letadlem.

Dohoda na třicet let

Pojďme si teď říci, jaké podmínky by musely být splněny, abychom mohli zastavit klimatickou změnu cestou transformace na bezuhlíkovou (uhlíkově neutrální) ekonomiku k určitému arbitrárně stanovenému datu.

První podmínkou je, že by taková transformace vůbec dokázala klimatickou změnu zastavit. Na tomto už vědecký konsensus zdaleka není. Řada vědců naopak prezentuje scénáře, podle kterých se již v horizontu let spíše než desetiletí uvolní velké množství skleníkových plynů např. kvůli tání permafrostu na Sibiři, což odstartuje změny, které už nebude v lidských silách zastavit. Podobně dramatické předpovědi existují i ve vztahu k tání ledu v Arktidě. Ukazuje se, že predikce v tak komplexním systému, jakým je globální ekosystém, se pořád ještě vzpírá lidskému chápání a porozumění.

Druhou podmínkou zjevně je, že by uhlíkově neutrální ekonomika musela představovat skutečně globální úsilí. Žádná velká země by v příštích třech desítkách let nesměla nastoupenou cestu opustit. Je to skutečně realistické? Opravdu můžeme očekávat, že obrovské náklady, které by přechod na bezuhlíkovou ekonomiku nepochybně měl, by všechny státy a jejich obyvatelé po tři desetiletí nesli bez protestů? Můžeme vyloučit zvolení amerického prezidenta, který řekne, že taková politika poškozuje ekonomiku, ničí pracovní místa a rozhodne se ji negovat? Můžeme vyloučit zvolení brazilského prezidenta, který řekne, že ochrana deštného pralesa jde na úkor rozvoje národního hospodářství, a drasticky ji omezí? Asi těžko, když k oběma událostem v průběhu posledních tří let došlo.

O tom, že čínský prezident nebo indický premiér (lhostejno který, faktický postoj mají v zásadě všichni stejný) cestu k bezemisní ekonomice zjevně považují – nikoli bezdůvodně – jako cestu k zastavení růstu životní úrovně ve svých zemích, asi také nelze pochybovat. Stagnace objemu emisí skleníkových plynů v Číně souvisí spíše se stagnací růstu obyvatel a přesouváním ekologické zátěže mimo Čínu samotnou. Jistě, elektromobilita či solární energie jsou v Číně velkým tématem, ale spíše kvůli emisím, které přímo ohrožují obyvatelnost čínských měst, než kvůli změně klimatu. Jinak by totiž Čína masivně nestavěla uhelné elektrárny po celé jihovýchodní Asii, aby si zajistila odbyt svého uhlí na další desítky let.

Třetí podmínkou je globální akceptování nákladů. Samozřejmě platí, že pro konkrétní podnikatele a investory může přechod na uhlíkově neutrální ekonomiku představovat zajímavou obchodní příležitost, ale pro ekonomiku jako celek asi těžko. Přiznávají to ostatně i otevřenější klimatologové, když hovoří o bezuhlíkové ekonomice. Vaclav Smil, významný kanadský vědec, který se narodil a vystudoval v Československu, o tom hovoří a píše celkem otevřeně: „That growth must end. Our economist friends don’t seem to realize that.“ Radikálnější eko-filozof Jensen to pak dokonce komentuje takto: „Protesty za klima k ničemu nevedou, řešením je rozbít civilizaci.“ Jenže termín ekonomický růst znamená něco pro vědce na kanadské univerzitě (tím spíše, pokud je v důchodu) a něco podstatně odlišného pro asijského venkovana pěstujícího rýži. Mezi léty 1981 a 2015 poklesl počet osob žijících za méně než 1,9 USD na den o 850 milionů. Jistě, mnoho z nich stále žije v ubohých podmínkách, nad nimiž by i pražští bezdomovci nejspíš ohrnuli nos, ale přesto jde o obrovský posun. A tento posun je kauzálně spojen s emisemi skleníkových plynů.

Dokud nebudeme mít k dispozici efektivní způsoby, jak ukládat elektrickou energii na chvíle, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr, bez fosilních paliv se neobejdeme.

Samozřejmě se může objevit protiargument, že např. ekonomika USA za posledních 15 let rostla, i když emise klesaly. Ten ovšem úplně ignoruje odlišné fáze ekonomického vývoje, v nichž se nachází americké, čínské nebo třeba indické hospodářství. Ekonomiky rozvíjejících se zemí mnohem více závisejí na přísunu levné energie. A při současné úrovni vědeckého poznání (kdy např. neumíme příliš efektivně ukládat přebytky elektřiny vyrobené za slunečných dní na zimu) je prostě elektřina z uhlí vždycky levnější, pokud, jako v Číně, není třeba započítávat emisní povolenky.

Opravdu se dá čekat, že hlavy nejlidnatějších států světa řeknou svým občanům: „Ekonomický růst je falešná modla, bohatí jste už dost, teď je třeba se zaměřit na pokles emisí skleníkových plynů“? A dá se to čekat, pokud to nejsou schopni říct ani evropští politici (a těžko se jim tak docela divit)? Oznámit Lucemburčanům, že jsou už dost bohatí a není třeba, aby dále bohatli, by se nejspíš s nějakým dramatickým odporem nesetkalo. Matička Země to přeci potřebuje! Ale který politik takovou větu pronese při předvolebním shromáždění v Bruntále? Anebo v rumunském Brašově?

Čtvrtou podmínkou je dostupnost nutných technologií. A k té máme ještě velmi daleko. Jistě, elektromobil není vesmírná loď a kdekterý příslušník vyšší střední třídy si ho (i v České republice) může celkem bez obtíží dovolit. Jediný problém je v tom, že podobně prostorný automobil spalující fosilní paliva stojí půlku, a to má nesrovnatelně vyšší užitnou hodnotu. Zatímco elektromobil za milion může sloužit na dojíždění ze satelitu do Prahy a popojíždění po městě, naftová Škoda Scala za polovinu snadno zaveze čtyřčlennou rodinu na Vánoce k babičce do Náchoda, na zimní dovolenou v Rakouska a v létě na 14 dní do Chorvatska. Nemluvě o tom, že průměrný věk českých automobilů se pohybuje kolem 15 let, takže nový elektromobil (jako ojetina nedostupný) reálně soutěží spíš s pětiletou Octavií za čtvrtinu.

Totéž, jen ve větším, platí v energetice. Dokud nebudeme mít k dispozici efektivní způsoby, jak ukládat elektrickou energii získanou z obnovitelných zdrojů na chvíle, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr, bez fosilních paliv se neobejdeme. Mít energetiku postavenou na kombinaci OZE a jádra je jistě možné, ale pokud uvážíme, jak problematická stavba byť jediného jaderného bloku je, zjevně ani to nebude řešení již na příští desetiletí. Paroplynové elektrárny se jistě staví rychleji, chceme ale zvyšovat závislost svého energetického mixu na nepřátelské zemi?  Zatím také stále platí, že bez započítání nákladů na emisní povolenky je energie z ne-fosilních zdrojů velmi drahá. My, nešťastníci vytápějící své domy elektrickým kotlem, si jistě připlatíme, ale co průmysl? Nezavřou se prostě ty fabriky?

EU chce být bílý pasažér

Některé z podmínek jdou možná splnit časem, jiné jsou ale prokazatelně nesplnitelné bez ohledu na okolnosti a vědecký vývoj. Reagovat na klimatickou změnu tak, že Evropskou unii přetvoříme na klimaticky neutrální prostor do roku 2050, je tedy zjevně naivistické řešení. Očekávat, že klima se při vyvolávání extrémních jevů zastaví na hranicích EU, pokývá hlavou a řekne „tak já vás tu nechám na pokoji, protože jste tu tak pěkně snižovali emise,“ asi nebude úplně v souladu s přírodními zákony. EU tedy akutně hrozí, že se stane opakem černého pasažéra. Jediným cestujícím, který poctivě platí jízdné. Aby se ale vlak rozjel, musel by zaplatit i za všechny ostatní. A to je v tomto případě nejen nerealistické, ale i technicky nemožné.

Současné mainstreamové řešení, směřující k uhlíkově neutrální EU v horizontu 30 let, zjevně povede k obrovským ekonomickým nákladům a nedobrovolné změně životního stylu Evropanů k horšímu (omezení levných letenek, drastické omezení individuální automobilové dopravy, zhoršená dostupnost vlastního bydlení kvůli požadavkům na výstavbu v pasivním standardu, ztráta pracovních míst v důsledku uzavírání energeticky náročných průmyslových provozů, zhoršení dostupnosti spotřebního zboží v důsledku zdražení dopravy z Asie, omezení spotřeby masa…), aniž by se takové oběti jakkoli znatelně projevily formou zastavení globální změny klimatu. To skutečně nezní jako úplně racionální politika.

Klusáček Jan

Jan Klusáček

právník

štítky: # # #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter