Následující analýza má za cíl obeznámit čtenáře se stávajícím stavem a možnostmi jednoduché reformy vymáhání některých přepravních pohledávek. Níže uvedené samozřejmě nepředstavuje celou cestu vymáhání pohledávek za „černými pasažéry”, ale pouze zjednodušení získání exekučního titulu.

Veřejná hromadná doprava v České republice je prováděná dopravci ze značné části jako závazek veřejné služby. Převážná část hromadné dopravy je tedy spolufinancována z veřejných rozpočtů. Daňové příjmy státu se do hromadné dopravy distribuují přímo ze státního rozpočtu cestou veřejných služeb objednaných ministerstvem dopravy anebo transfery z rozpočtů místních samospráv. Cestující tedy nesou pouze část nákladů služby, kterou využívají, a to v podobě jízdného. Pokud jízdné neuhradí, poruší tím smluvní přepravní podmínky dopravce.

V případě, že revizor zjistí, že je ve voze cestující, který nemá platnou jízdenku, vznikne dopravci vůči takovému pasažérovi pohledávka v podobě jízdného a přirážky k jízdnému. Tuto pohledávku může dopravce vymáhat u příslušného soudu. Dopravce je oprávněn při mimosoudním i soudním vymáhání pohledávky uplatnit i náklady na vymáhání. Tím se může celý proces pro neplatícího cestujícího podstatně prodražit.

Pohledávky za „černými pasažéry” se tak v praxi stávají častým předmětem soudních řízení. Dnes se jedná o fakticky jediný způsob, kterým dopravci mohou získat exekuční titul, aby se na „černých pasažérech” mohli domáhat uhrazení svých pohledávek. Soudní řízení se ovšem zpravidla redukuje na vyslovení, že žalovaný cestující je povinen uhradit dopravci pohledávku a náklady soudního řízení. S ohledem na nízkou hodnotu pohledávky není v takovém řízení možné podat odvolání, hranice je pro něj totiž zákonem stanovena na deset tisíc korun.

O tom, jestli soud přináší do těchto sporů nějakou přidanou hodnotu lze pochybovat. Soud často rozhoduje bez jednání, zcela formálně, za použití ustanovení § 115a občanského soudního řádu. V případě nařízení jednání pak dokazování obvykle probíhá pouze čtením zápisu o provedené přepravní kontrole. Pro ilustraci lze zajít na kterýkoliv okresní soud, kde koncem kalendářního měsíce kvůli vykazování výkonnosti soudců můžeme pozorovat u jednacích síní rozvrhy na jednací dny, v nichž jednotliví soudci mají nařízena i na dvě desítky soudních jednání, nezřídka probíhající po deseti minutách.

Veřejná doprava z principu stojí za výraznými přímými náklady, jako jsou platy řidičů nebo výdaje na provoz vozidel, ale zároveň generuje i další, přehlížené náklady. Pokud by byla poskytována pro cestující bezúplatně, náklady černých pasažérů by z povahy věci vzniknout nemohly. Za předpokladu, že ve společnosti existuje konsenzus na nesení části nákladů služby ve veřejné dopravě ze strany cestujících, je vhodné uvažovat o redukci dodatečných nákladů. Dodatečné náklady, které lze téměř eliminovat, jsou právě náklady dopravce na získání exekučního titulu proti „černému pasažérovi”.

Zjednodušení způsobu, jak náklady snížit, se přitom nabízí. Český právní řád už podobné situace zná. Jde především o typově podobné spory dle zákona o elektronických komunikacích (jde o tzv. účastnické spory podle § 129 a násl.), a to mezi osobou vykonávající komunikační činnost (podnikatelem) na straně jedné a účastníkem (spotřebitelem) na straně druhé. Tyto spory řeší Český telekomunikační úřad ve správním řízení, které se zahajuje podáním jednoduchého elektronického formuláře. Otázku nákladů správního řízení lze v případě změny právní úpravy vyřešit souběžně.

Počet zahájených (správních) řízení u Českého telekomunikačního úřadu, které by jinak byly zahajovány u českých soudů, se ročně počítá v desítkách tisíc. Odbřemenění civilních soudů od agendy spojené s vymáháním pohledávek dopravců za “černými pasažéry” a jejich přenesení do roviny správních řízení by drasticky snížilo zátěž soudů, jejichž využití je pro tento typ sporů z pohledu autora neúčelné. Je potřeba vzít v potaz také skutečnost, že státní zaměstnanci, kteří by danou agendu vyřizovali, by měli oproti soudcům přibližně čtvrtinové platy.

Správní řízení by snížilo náklady vymáhání, ale zároveň i zvýšilo rychlost celého procesu. Ponechávat řešení takového sporu na soudech pouze zdržuje soudce od rozhodování složitějších sporů. Snížení nákladů by pomohlo i samotným „černým pasažérům”, kteří je jsou povinni uhradit.

V případě sociálně slabších dlužníků může snadno docházet k jevům, jako je dluhová spirála, nelegální trh práce a materiální závislost na systému státní sociální podpory. Žádný z nich přitom společnost nevnímá pozitivně. Změna způsobu získávání exekučního titulu pro dopravce v podobě zavedení správního řízení tyto jevy neodstraňuje, může však přispět k jejich zmenšení zásadním snížením nákladů na straně dopravce a posléze i dlužníka. Pokud se Česká republika v minulosti vydala cestou řešení dluhů akcemi typu „milostivé léto”, bylo by vhodné, aby zvážila i možnost redukce příčin, které k potřebě těchto mimořádných akcí vedou.

---