Češi v EU: Když cesta nemůže být cíl

1. května 2019, Ondřej Krutílek

Letos si připomínáme třicet let od ashovského „roku zázraků“ a patnáct let od dosud největšího rozšíření EU. Češi byli v obou případech u toho. A v obou případech se zdá, že historické události, jichž byli aktivními účastníky, v jejich očích postupně blednou a stávají se buď vlastní karikaturou, nebo (hůře) argumentem pro zpochybňování všeho, co se od té doby událo.

Státy střední a východní Evropy se po rozpadu bipolárního světa ocitly ve zcela nových (geo)politických souřadnicích, a proto hledaly nové ukotvení v západních strukturách. Ne všechno při tom šlo hladce. Dnešní ambivalentní postoje Čechů vůči EU mají svůj původ právě zde. Již méně se však hovoří o tom, že konec studené války způsobil šok i na Západě. Budoucí očekávání, které přelom vytvořil na obou stranách dosavadní železné opony, totiž nebyla vždy kompatibilní.

Na východ od ráje

Postkomunistické státy včetně tehdejšího Československa to viděly jednoduše: Přes čtyřicet let totality nás vytrhlo odněkud, kam jsme historicky a kulturně vždycky patřili, a nyní nechceme nic jiného než se vrátit zpět. „Návrat do Evropy“ byl na počátku devadesátých let heslem, které takřka všechny vzácně spojovalo. A vlastně nikoho nezajímalo, co se pod ním skrývá a co všechno ve skutečnosti obsahuje. Že si pod ním nelze představovat návrat ke spolupráci mezi plně suverénními státy na západ od nás, ale integraci do celku, který je má specifickou strukturu a cíle – a ještě se v obou těchto aspektech kontinuálně vyvíjí.

ES tehdy platilo za rostoucí politické centrum a přihlášení se k hodnotám Západu prostě znamenalo přihlášení se k hodnotám demokracie a tržní ekonomiky. Veřejnost i politici proto považovali „návrat do Evropy“ za de facto automatický krok, který je třeba realizovat co nejdříve. Vstup do ES byl považován za neideologickou danost. O našem návratu proto neprobíhala prakticky žádná debata, projekt evropské integrace žádný relevantní aktér nerozporoval.

Situace na Západ od nás byla diametrálně odlišná. Pád železné opony všechny překvapil. Integrační projekt navíc procházel na přelomu 80. a 90. let zásadní proměnou, primárně hospodářský celek s jednotným vnitřním trhem se měl v důsledku přijetí Maastrichtské smlouvy proměnit v aktéra s vlastními cíli a politickými ambicemi.

ES bezprostředně po roce 1989 vůči státům střední a východní Evropy nebylo schopno jiné než čistě formální reakce (tj. otevřeného příslibu budoucí spolupráce). Západní Evropa byla s ohledem na počet náhle bezprizorních postkomunistických zemí přinejmenším obezřetná, zvláště po komplikovaném sjednocení Německa. Ba co víc, rizika plynoucí z nenavázání užších vztahů ES se zeměmi střední a východní Evropy nebyla hodnocena jako vysoká, protože možné obnovení ruského imperialismu pro západ Evropy nebylo tak palčivé jako pro východ.

Jak jsme se míjeli

S odstupem času jsou uvedené odlišnosti ve vnímání situace po roce 1989 naprosto pochopitelné. Jenže právě moment vzájemného neporozumění nebo lépe řečeno míjení se výrazně zkomplikoval vývoj našich vztahů s ES/EU do budoucna.

My ve střední a východní Evropě jsme se upnuli na vstup do ES/EU, přestože nám chyběla byť jen elementární představa, co vše se pod pojmem evropské integrace může konkrétně skrývat. Převážil argument, že vstup do ES/EU může a má být cílem sám o sobě.

Oni v západní Evropě tím pádem věděli, že jejich rezervovaný přístup k potenciálnímu rozšíření bude nakonec státy střední a východní Evropy akceptován. Ba co víc, že nebude otevřeně rozporován ani šablonovitý přístup ke zdlouhavému negociačnímu procesu nebo faktické nerozlišování mezi jednotlivými kandidátskými státy, pokud na konci celého toho martyria budou mít jistotu, že se stanou členy celku, po němž tak prahnou.

Praktické důsledky pro střední a východní Evropu byly dva. Bezprostředně po navázání prvních kontaktů s ES se začala projevovat byrokratizace, respektive depolitizace našeho vztahu k ES/EU. Plynula z toho, že „návrat do Evropy“ byl u nás tak konsenzuální, že až na ojedinělé „výkřiky“ nebyl předmětem vážné politické debaty. Nehledě na to, že na straně ES/EU byl od nás takový přístup během podstatné části negociačního procesu beztak vyžadován. K cíli to vedlo (členy EU jsme se díky úředníkům stali), ovšem s tím zásadním deficitem, že jsme si Unii nikdy patřičně nezvnitřnili, neakceptovali jsme, že jsme její součástí, že se můžeme aktivně podílet jak na jejím každodenním chodu, tak na případných parametrických a/nebo strukturálních změnách, aby projekt evropské integrace odrážel i naše zájmy.

Význam druhého důsledku byl zprvu podceňován, ale s o to větší intenzitou se projevil později a do značné míry nás ovlivňuje dodnes. Byly to obavy z dvojí transformace. Státy střední a východní Evropy musely bezprostředně po pádu komunismu přistoupit k hluboké transformaci k tržní ekonomice. Ta měla vnitřní motivaci – byla založena na vůli společnosti transformační proces podstoupit. Postupem času ale byla v souvislosti s úsilím o vstup do EU překryta externě požadovanou transformací, která spočívala v adaptaci politického, ekonomického a právního prostředí v kandidátských státech technickým a byrokratickým požadavkům EU. Řada aspektů přístupového procesu byla přitom pro nezainteresované obtížně uchopitelná a vůči veřejnosti prakticky nekomunikovatelná. Proto převládl pocit zmaru. Vulgárně řečeno: jednoho chomoutu jsme se zbavili (RVHP), a hned si nasazujeme druhý (EU).

Jak naše nadšení opadalo

Z časového hlediska je možné vztahy Československa, respektive České republiky, a ES/EU rozdělit na několik etap.

Etapa první: Nekritické ano (před rokem 1996)

Bezprostředně po listopadu 1989 opanovalo veřejný prostor v Československu již zmíněné heslo o „návratu do Evropy“. Heslo sice srozumitelné, průrazné, ale také dosti gumové, aby mu každý dle libosti mohl dát obsah, který mu vyhovoval. Obecné ponětí o evropské integraci bylo tehdy mizivé, natož aby mu někdo zevrubně rozuměl. Na druhou stranu: k formulování základního zahraničněpolitického směřování Československa to tehdy postačovalo.

Formálně jsme se ES začali přibližovat na konci roku 1991, krátce předtím, než se začala uplatňovat Maastrichtská smlouva a z ES se „přes noc“ stala EU. To vedlo k tomu, že se evropská integrace členským státům i jejich občanům ještě výrazněji přiblížila (pokud jde o konkrétní důsledky) i vzdálila (pokud jde o způsob a lokaci rozhodování). V téže době se také začaly objevovat první signály, že ne všichni členové EU budou státy střední a východní Evropy vítat s otevřenou náručí. Konkrétně šlo o Francii, Belgii, Portugalsko a Řecko, které se obávaly přílišné liberalizace obchodu se zemědělskými a textilními výrobky.

Oba uvedené momenty jsme v České republice zaznamenali, ale ve stále trvající porevoluční euforii jsme jim věnovali pramalou pozornost. Když summit v Kodani v červnu 1993 otevřel možnost, aby se ES rozšířilo o státy střední a východní Evropy (ovšem pod podmínkou bezprecedentních reforem) nebo když Evropská rada na summitu v Essenu v prosinci 1994 vyzvala Komisi, aby provedla detailní analýzu dopadů východního rozšíření na EU, soustředili jsme se vždy jen na tu optimističtější část poselství, kterou jsme chtěli slyšet.

Etapa druhá: Ano (1996-2004)

Tato doba byla na straně ČR i EU sama o sobě mimořádně turbulentní. V případě České republiky sehrála svou roli vnitropolitická nestabilita a rychlé střídání vlád, v případě EU se zase výrazně zvýšila kadence změn základního smluvního rámce, a tedy i nastavení jednotlivých politik.

V tomto období jsme měli jedinečnou příležitost vyjednat si podmínky, které nám budou v maximální možné míře konvenovat. Jednání byla ale náročná. Na straně České republiky se jako problém ukázala absence strukturovanější představy, jak k negociacím s EU aktivně přistupovat („návrat do Evropy“ už tehdy zkrátka nestačil), na straně Unie zase chyběla zkušenost s jednáním s tak velkou, a ještě heterogenní skupinou kandidátských států, nota bene nových a nekonsolidovaných demokracií.

Nejvýraznějším symbolem této éry byly pravidelné hodnotící zprávy Komise. Jednání o nich však brzy ukázala, že EU východní region Evropy prakticky nezná a má o něm jen minimum ověřených informací. Začaly se také objevovat první silnější výhrady vůči EU (kauzy Temelín, Benešovy dekrety, problém tzv. čistých příjmů). Bohužel ani v jednom případě jsme nebyli s to situace využít k formulaci alespoň trochu pozitivního programu. Referendum o vstupu do EU v červnu 2003 tyto nálady samozřejmě reflektovalo. Mimořádně zjednodušující kampaň byla ze strany vlády zaměřena jednostranně a na členství v EU zdaleka nenabídla objektivní pohled. Účast sice překročila 50 %, ovšem hodnota 55,21 % byla v porovnání s ostatními přistupujícími státy třetí nejnižší. Pro hlasovalo 77,33 %.

Etapa třetí: Ano, ale… (po roce 2004)

Vstup České republiky do EU v květnu 2004 lze charakterizovat dvěma slovy: únava a nejistota. Únava proto, že i když byl „návrat do Evropy“ po roce 1989 jedním z našich hlavních cílů, nadšením nakonec nepřekypovala ani jedna ze stran. Nejistota proto, že veřejnosti ani řadě politiků dlouho nebylo kvůli zrychlené evoluci EU jasné, do jakého uskupení vlastně vstupujeme. Česká veřejnost proto vstup přijala v lepším případě s lhostejností, v horším případě s obavami a strachem, které v době členství přímo vedly k rozčarování a defétismu. Příkladem je postoj k projektu formální konstitucionalizace EU: Zatímco vláda jej přivítala, opozice přihlášení se k němu kritizovala, zejména proto, že vláda jednání o věci tak zásadního významu s ostatními stranami nekonzultovala.

Zpětný pohled na naše členství ukazuje na jedné straně na dlouhou sérii tu podařených, tu méně povedených reakcí na dění v EU – a na straně druhé na praktickou absenci jakékoli vlastní akce, alespoň ve smyslu zformulování základních všeobecně přijímaných tezí, jak v rámci EU fungovat. Zmínit lze signifikantní kauzy typu problematické ratifikace Lisabonské smlouvy nebo finanční, hospodářskou a dluhovou krizi (a potažmo přijetí eura). V prvém případě jsme s našimi požadavky přišli tragicky pozdě a byli navenek nečitelní, ve vztahu k hospodářské a měnové unii jsme nikdy nebyli schopni dosáhnout jednotné a pro partnery srozumitelné pozice.

Dosavadním vrcholem a současně typickým příkladem, jak umíme v našem členství v EU „chodit“, bylo předsednictví Radě v první polovině roku 2009. Na jednu stranu jsme se ukázali být zdatnými vyjednavači během takzvané plynové krize, na straně druhé jsme to celé pohřbili tím, že jsme si během předsednictví sami shodili vládu.

Už neplatí my versus oni

Pokud má Česká republika v EU do budoucna hrát zásadnější roli, musí od základů přehodnotit svůj dosavadní postoj.

Zaprvé by měla přenastavit své komunikační a rozhodovací kanály. Česká republika má dlouhodobě problém s tím, že ji na úrovni EU zastupuje jak ministr zahraničních věcí (ten je často z jiné strany než předseda vlády), tak úředník, státní tajemník pro evropské záležitosti na úřadu vlády. Takové nastavení není z definice špatné, ale u nás prakticky nefunguje. Měli bychom lépe reflektovat skutečnost, že otázka evropské integrace zasahuje čím dál víc do vnitřní politiky, a proto by měla být průběžně podrobována politické kontrole.

A zadruhé by si ČR měla definovat zájmy, které chce v EU prosazovat, alespoň ve smyslu zformulování základních tezí, které budou dlouhodobě akceptovány napříč politickým spektrem. Chceme méně integrace? Co přesně to znamená? Že nechceme euro? Nebo že nechceme dotace? Nebo je chceme, ale spíše na české než unijní priority? A umíme svůj program definovat taky jinak než negativně? Třeba tak, že věříme v jednotný trh, kde pro všechny platí jednoduchá základní pravidla a reguluje se jen tehdy, pokud nelze uplatnit zásadu vzájemného uznávání?

Správné a především dlouhodobě udržitelné odpovědi najdeme jedině tehdy, pokud se vůbec budeme ptát. A nebudeme při tom ignorovat návrhy na hlubší proměny EU. Definování zájmů nám nejenže zjednoduší situaci doma (budeme s to rozlišovat podstatné od méně důležitého), ale také v EU (koaliční potenciál členských států se totiž primárně odvíjí od toho, nakolik jsou jejich postoje dlouhodobě předvídatelné).

A nakonec to nejdůležitější: ČR především musí přijmout, že už patnáct let to nejsme my a oni, ale pouze my. Na to už je skutečně nejvyšší čas.

Krutílek Ondřej

Ondřej Krutílek

místopředseda výkonné rady

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter