Co byste dělali, kdyby ekonomické ukazatele vaší země připomínaly spíše housenkovou dráhu než grafy a tabulky? Jsou tomu již dva roky, co se excentrický libertarián a rocker Javier Milei ujal prezidentského úřadu v Argentině. I když je jeho persona plná bizarností a jeho kandidatura byla plná memuhodných situací, Argentina byla v roce 2023 tristní a depresivní místo. Inflace překonávala 200 %, 40 % populace žilo pod hranicí chudoby, vládní deficit činil něco přes 6 % HDP. Země se nacházela na pokraji dalšího bankrotu, již několikátého za posledních pár desetiletí. Od pádu vojenské diktatury v roce 1983 se Argentina totiž pohybovala v začarovaném kruhu: peronističtí politici (=levicoví populisti) skrze dotace všeho druhu, půjčky, protekcionismus a zaměstnáním takřka poloviny populace ve veřejném sektoru dohnali zemi k bankrotu. Ta se pak skrze reformy nucené Mezinárodním měnovým fondem a dalšími věřiteli  nějak zberchala zpět na nohy, přičemž ale žádný „reformní“ prezident nikdy nedělal skutečné reformy, jenom „léčil“ zranění. V dalších volbách pak znovu přijel perónista, který zemi opět srazil na kolena. Celý tento proces samozřejmě provázela robustní korupce uvnitř politické elity, a když se vyskytlo ono krátké okno „reformní rekonvalescence“, „špinaví“ politici se odsunuli na vedlejší kolej, aby zpovzdálí mohli nadále celý proces ovlivňovat. A teď si představte, že jste Argentinec, který toto všechno sleduje, a najednou má možnost hlasovat buďto pro pokračovatele této „tradice“, nebo pro „divocha“, který chce tento bludný kruh ukončit „šokovou terapií“, která bude bolestivá pro každého. Výběr byl jasný, a zdá se, že i po dvou letech zůstává. Mileiova strana Svoboda postupuje (La Libertad Avanza) jasně zvítězila v doplňujících volbách do sněmovny i senátu, díky čemuž již nebude mít Milei překážky při sice bolestivé, ale zjevně fungující léčbě Argentiny. 

Podobný scénář je pak patrný také u Řecka. Tam parlament přednedávnem schválil zákon, podle kterého budou moci zaměstnavatelé v soukromém sektoru nakázat svým zaměstnancům (ale jen několikrát do roka a maximálně dvakrát do týdne) 13hodinové směny. Tento krok přichází po jiném kontroverzním zákonu z loňského roku, kdy byl povolen v určitých sektorech (a zase jen párkrát do roka) šestidenní pracovní týden. Ptáte se, jak je to možné? Jak může vláda schvalovat tak nepopulární opatření, a nejen být stále při moci, ale také stabilně vést v průzkumech? Souvislost to má, jak jinak, s řeckou finanční krizí, která se odehrávala v letech 2009-2015. Po letitém falšování ekonomických ukazatelů musela vyjít řecká vláda s pravdou ven a říct lidem, že deficit státního rozpočtu není „pouze“ 6 % HDP, ale až 15 %. Následovaly pak záchranné půjčky v řadách desítek miliard eur, podmíněny tvrdými úspornými a reformními opatřeními, která definitivně ukončila blahobytný sociální stát. Řekové se ještě pokusili o vzpouru, kdy si do čela státu zvolili krajně levicovou stranu Syriza, i ta ale nakonec pohořela na plné čáře a se staženým ocasem přijala všechny podmínky věřitelů. Celá tato šestiletá epizoda byla ledovou sprchou pro Řeky, kteří si za ta léta navykli na důchody na úrovni těch německých a na „kreativní účetnictví“, které dosahovalo absurdních rozměrů. Po levicovém poblouznění Syrizou si Řekové nakonec zvolili do čela státu pravicovou Novou Demokracii pod vedením Kyriakose Mitsotakise, za jehož vlády se Řecko posouvá čím dál blíž k úplné obnově. 

Co mají oba případy společné? Oba státy si musely projít krizí a byly na pokraji totálního kolapsu, jen aby byly nakonec nuceny přijmout bolestivá opatření. Oba národy byly nuceny přijmout zodpovědnost za to, jak jen nečinně přihlížely postupnému rozkladu. Následky, které teď snáší ať zůstanou mementem pro nás. Slovensko, které Řekům onehdy s pohrdáním odmítalo pomoct, dnes musí již potřetí konsolidovat své veřejné finance (bez toho, aby se deficit reálně snižoval), jen aby si vláda mohla dovolit zbytečná ministerstva a 13. důchody. A Česko? Doufejme, že se nebude muset poučit na vlastní kůži.

---