Co musí Česko udělat, pokud chce uspět

14. dubna 2020, Jiří Nantl

Proč naše země žije z podstaty? V posledních sto padesáti letech jsme na tom vždy byli vcelku dobře. Bývali jsme průmyslové srdce habsburské monarchie, na což navázala ekonomika první republiky. Díky tomuto relativně slušnému základu tu dokonce ani komunistický režim (na rozdíl od některých jiných států východního bloku) nevedl k totální ekonomické katastrofě. Národ si navykl na určitou míru jistot napříč režimy. Václav Klaus v devadesátých letech hodně mluvil o trhu bez přívlastků, ale daleko méně důsledně jej zaváděl. To mimo jiné znamenalo, že když pak Topolánkova vláda v oblasti veřejných služeb nastolila některá skutečně pravicová témata (šlo zejména o symbolickou spoluúčast ve zdravotnictví a možnost školného na vysokých školách), veřejnost byla v podstatě šokována.

Fakt, že jsme na tom v rámci východního i západního bloku dlouhodobě nebyli nejhůř, je celkem známý. Méně jsme zvyklí uvažovat o kontinuitě institucí. Struktura státní správy dnešního Česka se v podstatě odvozuje od kompetenčního zákona z roku 1968. Ještě delší tradici má místní samospráva – názvy se změnily, po roce 1990 znovu máme obecní úřady a obce s rozšířenou působností místo národních výborů a střediskových obcí, ale základní logika uspořádání, jehož počátky sahají k zavedení obecního zřízení roku 1850, se moc nezměnila.

Zpohodlněli jsme

Právě kombinace solidního ekonomického základu a kontinuity institucí určila, že jsme (na rozdíl od řady jiných postkomunistických zemí) v naší nejnovější historii nikdy nečelili základním otázkám: Jak vybudovat stát, jak jej udržet a uživit? Nejsme proto zvyklí na tlak skutečné politické naléhavosti. Proto nás mohlo v HDP na hlavu nebo třeba v kvalitě školství předběhnout Estonsko, které přitom začínalo z daleko nižší příčky. A je vlastně logické, že po desetiletích zužitkovávání podstaty vytvořené našimi předky nastoupila v posledních šesti letech politická reprezentace, které s ohledem na její mentální nastavení, ale zejména na strukturu jejích voličů už nedává smysl nic jiného než ekonomickou i institucionální podstatu státu zkonzumovat.

Problémy, které z toho plynou, se prohlubují s tím, jak se v zemi zacyklilo politické myšlení. Západní civilizace, přesněji řečeno židovsko-křesťanská civilizace, je založena na vědomí linearity dějin, tedy na představě směřování lidstva od počátku věků k jejich konci, s nímž je spojené usilování každého člověka o spásu, které bývalo motorem praktického jednání. Právě díky tomuto morálnímu nastavení západní civilizace svého času převážila nad zbytkem světa, včetně velkých (a ještě ve středověku dokonce ekonomicky silnějších) asijských civilizací, které však žily v cyklickém pojetí dějin: jelikož vše, co bylo, zde znovu bude, nejlépe je prostě vyčkat příchodu blaženosti.

Dnes se zdá, jako by se toto rozkladné přemýšlení rozšířilo i zde v Česku. Přesvědčení, že kromě starostí všedního dne – a snad ještě skutečných či domnělých chyb dávno minulých vlád – nemá smysl nic řešit, se stalo v podstatě oficiální doktrínou Hradu i vlády. Vládní hnutí ANO z propagačních důvodů zaměřené na zahraniční a částečně na tuzemské intelektuály sice někdy předstírá zájem o modernost a vize – podíváme-li se však třeba do inovační strategie, kde se píše o zavádění samořiditelných aut a podpoře startupů, je jasné, že voliči hnutí ANO jsou úplně poslední v této zemi, kdo by tady něco takového chtěl.

Identitární politika nehledá odpovědi

Třetím rysem současné politické situace je past identitární politiky. Národovecko-identitární politický proud je v současném Česku rozprostřen mezi vládním táborem a opozicí. To samo o sobě posiluje vládu a oslabuje akceschopnost opozice. Identitární politika má v sobě velkou sílu, protože dokáže probudit emoce, které se i v politice dobře prodávají. Proč je to však past?

Za prvé, v identitárních tématech je v podstatě nemožný kompromis, začnou-li tedy v politice dominovat, je to počátek konce. Jestliže aktuální držitel moci jedná „ve jménu národa a jeho pravých hodnot“, jeho oponenti z povahy věci musejí být nepřáteli národa. Neznám žádnou zemi – a prosím o případnou opravu –, ve které by v moderních dějinách dlouhodobě dominoval nacionalistický proud, aniž by to vedlo k nastolení autoritativního režimu. Netvrdím, že je to nutně vždy počáteční úmysl nacionalistů, jen říkám, že logika politického spektra k tomu pak prostě vede. Právě tyto historické zkušenosti vedly tvůrce české ústavy k tomu, že náš moderní stát definovali jako občanský a sekulární (byť ukotvený v historickém prostoru, který náš národ obývá již zhruba 1200 let).

Za druhé, identitární politika nenabízí řešení pro základní otázky, které budou rozhodující pro kvalitu našich životů v příštích desetiletích, jednoduše proto, že se o ně programově nezajímá, soustředí se jen na obranu existujících kulturních symbolů. To samozřejmě v jednotlivých případech může být správné a užitečné, nesmí to ale pohltit celou politiku ani zcela zamlžit úsudek.

Ze školy do práce – a zase do školy

Před jakými velkými tématy tedy stojíme? Osobně vidím zejména následující megatrendy, které už se odehrávají a nelze se jim vyhnout. Je pouze možno se k nim buď promyšleně postavit čelem, nebo je ignorovat a odevzdat se osudu.

O prodlužování lidského života se zatím diskutuje hlavně v souvislosti s udržitelností penzijního systému. To je samozřejmě problém: moderní penzijní systémy se původně od konce 19. století stavěly na předpokladu, že penze se nedožije úplně každý, a pokud ano, bude ji pobírat spíše jednotky než desítky let. Otázka udržení přiměřeného životního standardu stále většího počtu lidí, kteří budou v penzi trávit delší dobu, se nakonec ukáže mimo možnosti státu. Vyšší míra osobní zodpovědnosti bude nevyhnutelná, stát bude muset daňový systém celkově reformovat a umožnit občanům, aby si vytvářeli úspory. Čím dříve politická reprezentace lidem tuto nepříjemnou pravdu řekne a získá jejich podporu pro odpovídající praktické kroky, tím lépe.

Ještě důležitější však může být změna celkového uvažování o pojistných systémech, související s proměnou jednotlivých fází lidského života. Dnes jsme zvyklí na to, že po vzdělávání následuje práce a po ní důchod. To se patrně změní díky prodlužování lidského života a také v důsledku snižujícího se podílu manuálních profesí, které ve stáří už prostě nejde vykonávat. Je dost možné, že člověk v budoucnu bude po škole pracovat, pak se možná za nějakých deset let vrátí do školy (třeba jen na rok), o další dekádu později bude potřebovat kariérní pauzu, aby se postaral o zestárlé rodiče, a poté se ke své profesní dráze vrátí nebo ji třeba úplně změní. Možná bude, aniž by to vnímal negativně, pracovat ještě po sedmdesátce, ale mezitím si z různých důvodů udělá pauzy. Taková pracovní pauza je však mimo jiné nákladná. Už dnes bychom měli začít přemýšlet o tom, jak nastavit veřejné pojistné nebo jiné podpůrné systémy, aby se změna kariéry, dodatečné vzdělávání nebo léta věnovaná péči o rodiče staly reálně dostupné většinové populaci.

Mění se také možnosti zdravotnictví. Stále více se budou prosazovat metody přesné medicíny založené na genomice neboli „léčba na míru“. Bude se zvyšovat důležitost medicíny preventivní. Digitální technologie umožní zůstat i při závažnějších onemocněních doma a současně požívat kvalitní lékařské péče. To všechno ale bude stále nákladnější. Proto budeme stát před těžkými otázkami, jak alokovat veřejné prostředky. Jedna reálná varianta bude zajistit nejlepší péči při závažných onemocněních každému za cenu spoluúčasti v lehčích zdravotních situacích a posílat do zdravotnictví peníze na úkor jiných oblastí (tj. zavést spoluúčast na penzijním zabezpečení a na školném při postsekundárním studiu). Alternativa je vzrůstající nerovnost mezi lidmi v přístupu k opravdu kvalitní zdravotní péči, která rozhodne o délce jejich života. Již dnes spolu s Maďarskem vykazujeme nejvyšší nerovnost v průměrné délce dožití v Evropě v závislosti na dosaženém vzdělání: lidé, kteří dosáhli alespoň maturity, se průměrně dožívají o deset let více než ti, kdo ji nemají. Tyto rozdíly budou mít tendenci se zvětšovat.

Budoucnost každému na míru

Probíhající technologická a digitální revoluce proměňuje nároky na vzdělávání, strukturu pracovního trhu a brzy zřejmě také samotné pojetí práce. K zajištění živobytí a základního smyslu života bude pro každého důležité umět něco, co nemůže snadno dělat stroj, a nejlépe se prosadí lidé, kteří si svou práci vytvoří sami. V tomto ohledu jsme v Česku mimořádně špatně připraveni: náš vzdělávací systém dlouhodobě produkuje zhruba pětinu dětí, které jsou na samé hranici funkční gramotnosti. Tito lidé budou mít při pokračujícím technologickém vývoji dost možná problém vůbec rozumět tomu, co se kolem nich děje. Navíc jsme se ve vzdělávání zacyklili v debatě o tom, jak nastavit „nepodkročitelnou laťku“, aniž bychom si kladli otázky, kde ta laťka má být a proč, jestli na její překročení děti připravujeme, co je za ní a jestli to celé takto dává smysl. Budoucnost je v individualizaci. Jako země budeme úspěšní, když náš vzdělávací systém zvládne z každého dostat maximum jeho možností, ne když všechny úředně srovnáme podle jednoho mustru. Důležité bude zkvalitnit základní vzdělání, které má lidem dát všestranný základ do života, protože další úrovně a formy vzdělávání možná budou stále více flexibilní a propojitelné s kariérou.

Proměny práce se dotknou zejména rozdílů mezi manuálními a nemanuálními profesemi a vyžádají si úpravy pracovněprávních předpisů. V mezinárodní odborné debatě o vzdělávání se už před deseti lety začalo prosazovat vědomí, že čas strávený ve škole není dobrým ukazatelem kvality vzdělání, protože lidé jsou různí a učí se různým tempem. Podstatné jsou výsledky. Toto se bude stále častěji prosazovat také v nemanuálních povoláních a lidé to začnou požadovat. Aktuální předpisy týkající se ochrany bezpečnosti a zdraví při práci (šité na potřeby populace vykonávající převážně dělnické profese) jsou už dnes pro řadu lidí buď komické, nebo je rovnou obtěžují. Zákoník práce celým kategoriím zaměstnanců nabízí takovou ochranu, o kterou už často sami nestojí – a chtěli by raději úplně jiné věci. Stále běžnější bude pro celou řadu profesí souběh práce pro více zaměstnavatelů najednou, pozice v řadě povolání bude kombinovat status zaměstnance a živnostníka (v dnešním pojetí). To si vyžádá úpravu daňových zákonů a režimu sociálního zabezpečení, aby byla dostupná žádoucí flexibilita, ale také určitá srovnatelná míra daňového zatížení a zabezpečení při momentální ztrátě výdělku.

Jedním z důsledků probíhající technologické revoluce je zužující se prostor pro průměrné. Naše schopnost připravit se na budoucnost tedy možná rozhodne o tom, zda naše země bude patřit k prvnímu světu, nebo jestli bude naopak postupně směřovat do toho třetího.

Zásadním tématem specifickým pro Česko je otázka využití území. Nezvládneme-li v rozumném čase zprůjezdnit zemi a zabezpečit kvalitní veřejnou infrastrukturu a služby, dospějeme téměř jistě ke skutečnému pragocentrismu: do hlavního města se stáhne téměř vše. Při stárnutí a vylidňování venkova, zejména v periferních oblastech státu, navíc hrozí ochromení územní samosprávy na nemalé části našeho území, neboť v Česku máme obrovský počet malinkých obcí. Nezvládneme-li vybudovat vysokorychlostní železnice a další dopravní infrastrukturu adekvátní 21. století, aby se tu rovnoměrně rozprostřely životní příležitosti, bude to znamenat jednak obrovskou zátěž pro pražské metropolitní území, ale také v určitém čase nutnost redefinovat celkovou územní strukturu správy státu. Dodejme, že vylidnění venkova by znamenalo zásadní zvrat v tisícileté historii českého státu, návrat před časy přemyslovských králů, kdy veškerý život probíhal v pražské kotlině a ve vybraných sídlech.

S otázkou využívání území samozřejmě souvisí také otázka přístupu k proměnám klimatu. Jako země na evropském rozvodí, odkud většina srážek odtéká jinam, máme existenční zájem na tom, aby fungovala určitá klimatická rovnováha. Máme také národní a kontinentální bezpečnostní zájem na klimatické stabilitě ve světě, jinak nám hrozí další přívaly uprchlíků. A současně (vzhledem ke generačním posunům ve vnímání naléhavosti tématu klimatické změny) máme zájem na zachování ústavní a politické stability. V globálním měřítku je otázka změny klimatu, ať už je její původ jakýkoli, řešitelná buď technologickým pokrokem, nebo zásadní změnou lidského životního stylu, jíž by téměř jistě šlo dosáhnout jen vnuceným omezením svobody. Západní odpověď na ekologické výzvy zatím vždy spočívala v sázce na technologie (mimochodem, i přechod z dřeva na fosilní paliva svého času představoval ekologický pokrok). Potřebujeme soustředit zdroje na relevantní výzkum, což vzhledem k rozsahu problému vyžaduje silnou evropskou a globální vědeckou spolupráci.

Česko mezi prvním a třetím světem

Shrnuto, mezi naše výzvy patří dopady prodlužování života a proměn jeho fází na sociální systémy, dostupnost kvalitního zdravotnictví budoucnosti, vzdělávací systém odpovídající digitální době, reakce na proměnu podoby lidské práce ve velkém množství profesí, využití potenciálu území našeho státu nebo ochrana prostředí pro náš život vzhledem ke klimatické změně. Všechna tato témata mají něco společného: jsou to dlouhodobá témata, která jsou ovlivněna už nyní známými, do nějaké míry předvídatelnými a většinou globálními trendy – současně však není možné je vyřešit skokově, v žádné z těchto oblastí nemá smysl budovat nějakou utopii.

Jediná funkční cesta spočívá v promyšlených, postupných krocích skutečné změny, která skloubí osobní svobodu a zodpovědnost každého s férovými pravidly fungování společnosti. Jedním z důsledků probíhající technologické revoluce je zužující se prostor pro průměrné. Jak pro jednotlivce, tak pro celé státy. Naše schopnost připravit se strategicky na budoucnost tedy dost možná rozhodne o tom, zda naše země bude patřit k prvnímu světu, nebo jestli bude naopak postupně směřovat do toho třetího. Zatím o nich přitom vesměs ani nepřemýšlíme. Dost dobrý důvod to změnit, pokud našemu národu chceme zajistit skvělou budoucnost.

Nantl Jiří

Jiří Nantl

ředitel CEITEC, expert ODS pro výzkum a inovace

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter