Diskriminace a nerovnosti Thomase Sowella

2. prosince 2018, Martin Fiala

Významný americký konzervativně-liberální ekonom Thomas Sowell se může bez problémů řadit mezi velikány, třeba po bok svého mentora Miltona Friedmana. Je to možná vůbec nejlepší bojovník s mýty současné levicové sociální politiky. Jeho nejnovější kniha Discrimination and Disparities si tedy nepochybně zaslouží vaši pozornost.

Život Thomase Sowella je ztělesněním amerického snu: Narodil se do mimořádně těžkých poměrů a měl všechny předpoklady v životě neuspět. Je afroameričan, nikdy nepoznal otce ani matku, vychovávala ho prateta. Přesto od dětství hodně četl, sloužil jako fotograf v Námořní pěchotě a následně vystudoval Harvard, Columbia University a University of Chicago.

Asi proto nepřekvapí, že byl v mládí stoupencem marxismu (v bakalářské práci srovnával Marxovy teze s jejich praktickou aplikací Leninem). To se ale změnilo s letní stáží ve Washingtonu v roce 1960. Byla to prý právě práce v administrativě, co ho posunulo ke konzervatismu či téměř libertarianismu. Při práci pro vládu si uvědomil, že socialistické vize fungování státu jsou nerealistické, a došel k tezi, že čím méně stát zasahuje do života lidí, tím lépe se budou mít.

I když žádná z jeho knih nevyšla v českém překladu, je jedním z mála současných konzervativních intelektuálů, jejichž citáty masivně kolují po internetu, a to i u nás. Proto jste už někdy pravděpodobně narazili na úryvek z pořadu Firing Line Williama F. Buckleyho, kde Sowell během pěti minut argumentačně rozloží feminismus.

Nerovnost ekonomických výsledků

V úvodu své nejnovější knihy Discrimination and Disparities Thomas Sowell popisuje, jaké názorové pozice se nejčastěji objevují v souvislosti s diskriminací:

„Fakt, že ekonomické i jiné výsledky jsou mezi jednotlivci, skupinami, institucemi a národy často velmi rozdílné, vyvolává otázky, na které lidé předkládají velmi odlišné odpovědi. Ti na jedné straně spektra věří tomu, že méně úspěšní lidé jsou geneticky méně schopní. Ti na druhé straně věří, že ten, kdo má ‚méně štěstí‘, je něčí oběť.“

I když nevyvrací, že v individuálních případech tyto přístupy mohou hrát roli, ve svých pracích dlouhodobě nabízí třetí úhel pohledu:

„Rovné nebo náhodně distribuované výsledky nepřichází automaticky. Právě naopak, nesmírně nerovná distribuce výsledků je jak v přírodě, tak mezi lidmi běžná, a to i tehdy, když geny ani diskriminace nehrají žádnou roli. […] Všimnout si lidských hříchů je ta nejjednodušší věc na světě, ale učinit z nich jedinou nebo jen hlavní příčinu toho, proč jsou výsledky různých lidí odlišné, znamená ignorovat mnoho dalších důvodů.”

Sowell analyzuje jednotlivé faktory, které jsou pro nerovnost klíčové, a přitom nesouvisejí s diskriminací – například rozdíly v průměrném věku sociálních skupin, ve vzdělání, ve výchově dětí, na jakém místě člověk žije, jak fungují vládní sociální programy (které podle Sowella vždy napáchají více škod jak užitku) apod.

Více typů diskriminace

Hlavním přínosem Diskriminace a nerovností je, že Sowell jasně formuluje termín diskriminace a rozčleňuje ho do několika kategorií. Existuje Diskriminace I, schopnost rozeznat kvality v jednotlivcích a věcech a na základě empirických důkazů podle nich vybírat. Tento typ diskriminace počítá s tím, že každého člověka soudíme individuálně nezávisle na tom, do jaké skupiny se řadí. Diskriminace II je oproti tomu negativní, zahrnuje posuzování kvalit jednotlivců na základě jejich rasy nebo třeba pohlaví.

I v rámci Diskriminace I se nicméně nemůžeme vyhnout částečnému rozhodování podle skupiny, obzvláště pokud o jedinci nemáme žádné osobní informace. Takovou diskriminaci Sowell označuje jako Ib. Příklad: pokud máme skupinu X, kde je čtyřicet procent jedinců alkoholiky, a skupinu Y, kde alkoholici tvoří jedno procento, zaměstnavatel logicky raději najme ty méně rizikové. Šedesáti procentům jedinců ve skupině X bude odepřeno zaměstnání, i když nejsou alkoholici.

Takové rozčlenění se na první pohled může zdát banální, ale je klíčové při posuzování konkrétních situací, v nichž se nerovnosti a diskriminace objevují. Sowell například konstatuje, že objektivně stoupá kriminalita a násilné chování mezi americkými etnickými menšinami. Pokládá si tedy otázku, zda je rasistické (jak tvrdí levicoví aktivisté), když zaměstnavatel prověřuje trestní rejstřík žadatelů o práci z řad etnických menšin. A dochází k tomu, že ne, protože firmy, které žadatele prověřují, podle statistik zaměstnávají výrazně větší množství lidí z etnických skupin a z okrajů společnosti než ty, které to nedělají, aby je náhodou někdo neobvinil z diskriminace.

Rozpad tradiční rodiny a sociální programy

Jedním z hlavních problémů současné americké společnosti je, že lidé míchají dohromady odlišné typy diskriminace. Vytváří to dojem, že ve Spojených státech stále existuje zákeřný institucionální rasismus. Stagnaci menšin, zejména černochů, přitom způsobují hlavně kulturní změny (sexuální revoluce a úpadek mravů) v kombinaci se státní politikou. Snadno dostupné sociální programy lidi nenutí k finanční odpovědnosti. Vedle toho také výrazně zvýhodňují matky samoživitelky. To souvisí i s rozpadem tradiční rodiny. Sowell trefně podotýká, že pro chudší rodiny je často mnohem finančně výhodnější, když fungují bez otce.

„Kolem roku 1960 žily dvě třetiny všech afroamerických dětí s oběma rodiči. Během následujících let začal pokles a v roce 1995 to už byla pouze třetina.“

V závěru knihy Sowell nabízí řešení, jak se popsané nerovnosti dají minimalizovat. Jde o změnu systému sociálních benefitů, reformu školství nebo vyřešení problematiky dostupného bydlení. Detaily se mohou lišit, ale jádro je vždy stejné: Oslabit moc státu a byrokracie a nechat věcem volný průběh.

štítky: # #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter