Drahý experiment s neomezenou inkluzí. Vzdělání od podlahy, 2. díl

10. dubna 2019, Jiří Hanuš

Každý člověk bude asi pro inkluzi ve školství všude tam, kde je možná a kde není kontraproduktivní. O tom také debata není a nikdy nebyla. V případech, kde to bylo rozumné a proveditelné, byla v minulosti inkluze zavedena – a byla to velká výzva pro učitele, rodiče a znevýhodněné žáky a studenty. Výzvy jsou tu od toho, aby se lidé zapřeli a svedli s všelijakými obtížemi důstojný zápas. Mimochodem, bojujeme přitom i sami se sebou.

Žijeme však v době extrémů a jsou mezi námi lidé, které napadlo, že inkluze je uskutečnitelná vlastně na všech frontách, u všech postižení a ve všech případech, takříkajíc bez míry. Svatá prostoto! Proč je takřka u všech společenských potíží na začátku dobrý úmysl?

Jedná se o jistý pokrok, který je třeba uskutečnit za každou cenu, takže se nemůžeme divit, že se ho i v naší zemi ujaly progresivní síly, svého času v čele s aktivistickou členkou socialistické strany Kateřinou Valachovou. Ta sice již v ministerském úřadě dávno není, pustila však džina z láhve.

Přejmenovávání ještě nikdy nic nevyřešilo

V první řadě je zde naprosto zásadní problém, který zřejmě tkví v metafyzické rovině. Dnešní progresivisté nechápou, že je život slzavé údolí a že jsou na tomto světě různě postižení lidé, které musíme chápat ve vší úctě, jaké jsme jen schopni – že to ale současně neznamená, že je nutné všechny za každou cenu zařadit do běžných výukových a výchovných struktur.

Postmoderní člověk jako by přestal rozlišovat mezi uznáváním důstojnosti osoby a mezi praktickými společenskými možnostmi, které lze v konkrétních případech provést. Jednodušší je přejmenovávat různé typy postižení a skupiny problémových dětí než prostě připustit, že „exkluze“ nemusí vždy znamenat úplné sociální vyloučení, nebo snad nedej bože segregaci, ale prostě jedinou smysluplnou institucionální variantu, kterou společnost některým svým členům umožňuje a která i pro ně představuje nadějeplnou budoucnost.

Je v tom také popření historické zkušenosti předků. Kateřina Valachová se mohla tisíckrát zaklínat tím, že takzvané praktické a speciální školy nechce a ani nemůže rušit; zaváděním široké inkluze však tyto školy, budované po desetiletí s velkou námahou a obsahující standardní a vyzkoušený typ potřebné nabídky, začaly skomírat a není vyloučeno, že zanedlouho zajdou na úbytě. Není třeba zabíhat do podrobností: pokud je zde dominantní modernistický trend a vůle ho uplatnit, reprezentanti starého, i když funkčního modelu mají zkrátka smůlu.

O co nám vlastně jde?

Socialistická představa o široce uplatněné inkluzi nebere v úvahu ani méně podstatnou skutečnost, totiž nákladnost celé operace. Džin vypuštěný z láhve většinou roste, rozpíná se a nechce se mu zpátky. Stačilo několik měsíců, a bylo jasno, co nová vyhláška z roku 2016 bude znamenat: razantní zvýšení státních financí na učitele a zejména na tzv. učitelské asistenty (kolik asistentů by měl mít mít například žák s ADHD se silnými poruchami soustředění nebo vážnější formou autismu?); komplikace výukového procesu vzhledem k velkým rozdílům mezi dětmi a studenty (je udivující až absurdní, že v uvedené vyhlášce se spojuje inkluze s podporou nadaných žáků); změny v diagnostikování žáků (oproti starší individuální psychologické diagnostice se protežuje diagnostika podle několika základních skupin); administrativní náklady nutné k pokrytí aplikace novinek atd.

Co je však naprosto nejhorší. Neznamená zavádění pokusu „inkluze bez míry“ jakýsi typ sociálního experimentu na postižených lidech, pokusnictví, jímž chceme napravit svět, který se nepovedl? Jde nám u těchto pokusů opravdu o postižené děti, nebo o náš pocit spravedlnosti a nápravy všehomíra?

(Příště: Dobré školy? To jsou dobří učitelé!)

Hanuš Jiří

Jiří Hanuš

místopředseda správní rady

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter