Texty

Druhá šance pro české podnikatele. Jak jim stát může pomoct přežít ekonomickou transformaci?

Probíhající ekonomická transformace, spojená s přechodem ke zdravější energetice a automatizací manuální práce, počítá na celém světě se zánikem zhruba 800 milionů dělnických pracovních pozic. Stejně jako Green Deal, ani automatizace průmyslu a celková ekonomická transformace nemusejí být jen strašákem, ale i podnětem k rozvoji tuzemského hospodářství.

Změny a zánik tradičních částí průmyslu silně zasáhnou také české podnikatele v tradičních odvětvích, protože očekávané zemětřesení se přirozeně nedotkne pouze zaměstnanců. Transformace ekonomiky nicméně nemusí vypadat tak, že „staří“ podnikatelé v tradičních sektorech padnou a po jejich zádech vyleze vzhůru nová generace. Novou ekonomiku můžeme budovat i s respektem ke zkušenostem a místnímu know-how. Jak?

Některé země sociálním problémům, které hrozí v případě masivních krachů firem, napomáhají aktivní „politikou druhé šance“ a podporou nových podnikatelských nápadů, jejichž prvky se můžeme inspirovat. Myšlenka je jednoduchá: Pokud dlouholetý podnikatel zbankrotuje, nepříjemný osud čeká jen jeho samotného – o práci přijdou také jeho zaměstnanci. Všichni se pak mohou dostat do dluhové pasti a stát se zátěží pro celou společnost. Pokud však poctivému a zkušenému podnikateli, který nezvládl reagovat na transformační trendy, usnadníme opětovné využití jeho know-how, může si naopak najít své místo i v novém ekonomickém uspořádaní.

Připomeňme, že bankrot v současnosti každý rok zasáhne přibližně 700 tisíc malých a středních podniků v Evropské unii, což vede k ročním ztrátám až 2,8 milionu pracovních míst (vznikajících i reálně zaniklých).

Dluhy a stigma neúspěchu

Tuzemské právo lidem příliš druhých šancí nedává. Průměrná doba trvání konkurzních řízení firem se v Česku pohybuje kolem tří a půl roku, délka insolvenčního řízení fyzických osob – podnikatelů kolem tří let. Náklady na insolvenční řízení činí zhruba třetinu z hodnoty zpeněženého majetku firmy. Konkurzní právo a související zákony navíc nevytvářejí dostatečnou motivaci pro ty, kteří se ocitli nad propastí (nebo se k ní zatím jen blíží).

Zkrachovalí podnikatelé navíc trpí „stigmatem neúspěchu“. To v praxi znamená, že až 47 procent Evropanů by váhalo se zadáním objednávky společnosti, která dříve zbankrotovala. Jakákoli forma zadlužení je vnímána jako selhání. Takový „cejch“ často odradí poctivé podnikatele, zatímco pro ty nepoctivé podobné stigma není žádnou překážkou a směle podnikají dál.

V legislativě je s těmito problémy třeba počítat. Cílem insolvenčního procesu by nemělo být jen uspokojení pohledávek věřitelů, ale také druhá šance pro podnikatele, který selhal. Dlužník nemá být zlikvidován, ale motivován k tomu, aby to zkusil znovu a jinak. Právě to je základ politiky druhé šance. Využít potenciál ozdravených a oddlužených subjektů může být dokonce dostupnější a rychlejší než čekat na úspěch zcela nové firmy, kterou spouští podnikatel bez zkušeností. Správně nastavená politika druhé šance může vytvořit podmínky pro transformaci tradičních sektorů a přinést do nich potřebné inovace. Může to znít jako floskule, ale data Evropské komise ukazují, že tento princip dokáže zachránit až stovky tisíc pracovních míst.

Evropská inspirace

Mezi klíčové součásti politiky druhé šance patří rekvalifikace, mentoring a vytváření profesních sítí pro výměnu zkušeností. Inspirací může být unijní Small Business Act, na němž Evropská komise pracovala od roku 2008. Navrhla zde například, aby členské státy omezily délku období, kdy je podnikatel na trhu diskvalifikován, na nejvýše tři roky. Státy by se vedle toho měly zaměřit na dokončení všech právních norem, které by umožnily likvidaci podniku z důvodu neúmyslného bankrotu ve lhůtě nejvýše jednoho roku. Komise také navrhuje podporovat podnikatele v tom, aby se na začátku podnikání nevrhali do nepřiměřeného rizika (princip „nejprve myslet v malém“).

Komise dále kritizuje členské státy, které na podobné problémy reagují pozdě a dostatečně se nevěnují prevenci. Navrhuje proto vytvoření systémů včasného varování, které by riziko bankrotu odhalovaly dříve než dnes. Inspirovat se můžeme ratingovým systémem, který funguje ve Spojeném království nebo v Lotyšsku. Právě Lotyšsko je s tímto nástrojem nejdál: Pokud systém u podnikatelského subjektu zaregistruje existenční problém, nabídne mu například možnost odložení daně tak, aby dostal šanci nadechnout se.

Principiálním problémem, který komplikuje celou politiku druhé šance, je obtížné oddělování úpadku poctivých a nepoctivých podnikatelů. Příklady dobré praxe můžeme spatřit v Rakousku a Litvě: Například Rakušané uvalují dočasný zákaz činnosti jen podnikatelům, kteří byli za manipulaci účetnictví a spekulace v konkurzech pravomocně odsouzeni.

Problém diskvalifikace

Podobně velkou bariérou je diskvalifikace podnikatele na finančním trhu. Státy neumějí zařídit, aby bankovní domy nebo veřejné zdroje financí rozlišovaly, zda byl něčí úpadek vyvolán přirozenými faktory (transformací trhu), nebo nečestným postupem. Některé státy se alespoň snaží omezovat období diskvalifikace a obnovovat kreditní skóre podnikatelů poté, co se jim podaří očistit se od dluhů. Příklady jsou Bulharsko, Řecko, Itálie, Litva, Černá Hora, Norsko, Portugalsko, Rumunsko a Slovinsko.

Iniciativní státy tlačí hlavně na zkrácení času insolvenčního procesu – tak, aby mohl podnikatel co nejrychleji vyřešit všechny problémy a začít znovu. Dánsko a Irsko proto zkrátily období udělení oddlužení na maximálně tři roky, po nichž podnikatel může svobodně začít znovu. Ve Francii probíhá konzultace o druhé šanci ze strany úřadů již během insolvenčního procesu. Stát navíc nabízí převzetí části dluhů s možným odkladem splacení. Ve Slovinsku mohou čestní podnikatelé v konkurzu požádat soud, aby jim ponechal potřebná aktiva ještě během insolvenčního procesu.

Častým problémem, který mnoho zemí neřeší, je chybějící komunikace a nedostatek informací. Litva, Německo nebo země Beneluxu se proto aktivně snaží o propagaci úspěšných projektů, které druhou šanci dokázali dobře využít.

V neposlední řadě je problematika druhé šance ve většině států úzce provázána s podobou státního aparátu. Politika slaví úspěchy, pokud jsou do procesu kromě podnikatelů a ministerstev zapojeni i další aktéři – podnikatelé asociace a agentury. Příkladem je Národní agentura na podporu podnikání v Litvě, která podporuje druhou šanci poradenstvím, právní pomocí i financováním. Podobné projekty rozjely i v Belgii a Francii.

Fúze a insolvence

Jednou z možných cest, jak se vyhnout tvrdému krachu podniku, je fúze s novým investorem, případně s partnerem, který podnikání krachujícího podnikatele věří a pokusí se jej zachránit. Například přesměrováním části odbytu nebo rozšířením výrobní kapacity. Příklad dobré praxe vidíme v Norsku, kde jsou podniky s kombinovaným ročním obratem menším než přibližně 2,5 milionu eur osvobozeny od povinnosti oznámit rozhodnutí o fúzi. Vstup nového investora tak probíhá bez zdlouhavých a nákladných znaleckých posudků, účetních zpráv a úředních rozhodnutí. Vše tak probíhá rychleji.

Jedním z faktorů, které by mohly podnikatelům v potížích pomáhat, jsou vstupy kapitálu ze strany externích investorů. Mnohé však odrazují složité a nepřehledné insolvenční procesy. Ve všeobecném povědomí jsou navíc insolvence spojeny s netransparentními, často i manipulovanými a podvodnými konkurzními boji o majetek lukrativních firem z předešlých let. Přestože počet takových případů klesá, stále přispívá k negativním stereotypům.

Skloňovaným přívlastkem konkurzních řízení je i jejich nepřehlednost. Bez využití speciálních oprávnění (vyplývajících z věřitelské či úřední pozice) si potenciální investor často nemůže ověřit reálnou situaci v podniku, do kterého by chtěl vstoupit. Celkový přehled často paradoxně nemá ani samotný dlužník hledající investora. Složitost procesů schvalování pohledávek, trvání posuzování či stále široká možnost rozporování pohledávek nedávají ve skutečném čase možnost znát okamžitý stav a předpoklad kondice a výhledu společnosti.

Změna přístupu

Bankrot nemusí být nutně neúspěchem – může se stát i novou šancí. Proto by podnikatelům měly vycházet vstříc i orgány státní správy. Nutnou podmínkou je odstranění kriminalizujících prvků insolvenčního práva a příprava opatření, která zamezí spekulativnímu odvádění majetků či neoprávněně získaným povolením k reorganizaci.

To však není vše. Veřejné instituce by měly změnit také rétoriku. Často totiž vystupují proti bankrotujícím podnikatelům nepřátelsky a příliš tvrdě. Firmy i podnikatelé v insolvenci by ideálně měli být motivováni, aby se přestáli těžké období insolvenčního procesu a byli opět užiteční.

Více informací:


Autor je novinář, věnuje se především ekonomice a byznysu. Aktuálně se podílí na českém vydání knihy Rusko v plamenech.


Lemešani Tomáš

Tomáš Lemešani

analytik podnikatelského prostředí
štítky: #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter