Druhá vlna jako selhání důvěry

13. října 2020, Jan Klusáček

Na předsedu vlády se v posledních týdnech snáší mohutná kritika za to, že v srpnu nechal zvrátit rozhodnutí tehdejšího ministra zdravotnictví o zavedení povinného nošení roušek ve vnitřních prostorech. Kdybychom byli bývali už od září povinně roušky nosili, měli bychom dnes nesrovnatelně méně pacientů nakažených koronavirem a nestáli před hrozbou drastického zavírání ekonomiky, kolapsu nemocnic a tisícových ztrát na životech. Andrej Babiš se snaží vinu házet na opozici (kdyby mě k tomu Fiala nedonutil…) a část médií mu to vesele polyká i s navijákem (hejt Apoleny Rychlíkové lajkoval na Twitteru třeba i oficiální profil Událostí Brno).

To je ovšem zcela nesmyslné zaměňování příčiny a následku, věcí podstatných a bezvýznamných. Samozřejmě, že vláda udělala obrovské chyby a ve svém rozhodování opakovaně selhala, pro celkový výsledek je ale pramálo významné, že od 1. června zrušila povinnost nosit roušky ve vnitřních prostorech, nebo že tuto povinnost zavedla v září o deset dní později, než v srpnu prosazovali doc. Maďar s ministrem Vojtěchem. Pokud by totiž roušky nepředstavovaly poněkud fetišistický cargo cult, ale skutečně nejdůležitější nástroj boje proti zvyšování počtu nakažených, dostavily by se důsledky mnohem dříve než za tři měsíce.

Dopad opatření lze sledovat se zpožděním dvou až tří týdnů. V polovině června jsme však měli pouhé desítky pozitivních testů denně, což více méně vydrželo ještě další měsíc. To ostatně v zásadě potvrzuje i srovnání se Slovenskem, kde se uvnitř nosily roušky celé léto až doposud, ale nyní, byť s jistým zpožděním oproti ČR, tam čísla pozitivních testů také prudce rostou, aniž by se ohlížela na tu vulgární, tu prosebné tweety předsedy vlády a zpřísňování opatření. O nízkých číslech ve Švédsku, kde roušky povinné nikdy nebyly, ani nemluvě.

Co se změnilo od jara?

Aby byla jakákoli vládní opatření účinná, musí být splněny tři předpoklady, které zjednodušeně nazvu strach, víra a důvěra.

Strachem nemám na mysli paniku, ale prosté přesvědčení drtivé většiny populace, že se jedná o velmi zásadní hrozbu, kvůli níž stojí za to významně změnit svůj životní styl. To ovšem není jednoduché – stačí vzít v úvahu, že v ČR má zhruba polovina obyvatel nadváhu a pětina je přímo obézní, což jsou faktory, jež nepochybně zkrátí život mnoha více lidem než covid (u něhož navíc drasticky zvyšují pravděpodobnost komplikací i úmrtí). V březnu a dubnu tento strach zafungoval na 110 %. Dílem šlo jistě o strach z neznámého, dílem o mediální pokrytí situace (zejména v některých italských městech), dílem o dopad drakonických opatření vlády (když zakázali nakupovat oblečení jinde než v hypermarketech, musí jít o fakt velký průšvih).

Jenže strach z velké části pominul. Každý z nás už pár lidí, kteří byli pozitivně testováni, nejspíš zná. A je celkem velká pravděpodobnost, že za každý mediální příběh o třicetiletém italském sportovci, který na covid umřel, známe osobně deset lidí, kteří byli úplně bezpříznakoví nebo se u nich přinejhorším jednalo o horší chřipku. Ostatně být k smrti vyděšeni není možné pořád. I ve chvílích mnohem závažnějšího ohrožení celého národa (třeba za okupace) u většiny lidí nakonec převládla snaha žít každodenní život s maximálním zdáním normality.

Druhým faktorem je víra, tedy přesvědčení, že opatření, která vláda požaduje, povedou v případě jejich dodržování k reálnému snížení počtu nakažených. I toto přesvědčení by přitom s ohledem na dynamiku šíření viru musela mít drtivá většina populace. Na jaře tomu tak bylo (opět z velké části kvůli strachu z neznámého a předběžné opatrnosti), nyní to tak ale určitě není. To dokazují všechny ty vtipy, že se koronavirus nešíří po půlnoci (resp. desáté či osmé hodině) nebo že se vyhýbá sedícím.

Když v srpnu ministerstvo vydalo tabulku shrnující míru rizikovosti různých aktivit, mohl občan doufat, že budou omezovány aktivity podle kvantifikovaného rizika. Už v září se ovšem ukázalo, že takové naděje byly zcela marné.

Třetím a nejdůležitějším předpokladem, bez kterého jsou ty předchozí málo relevantní, je důvěra. Důvěra ve vládu, přesvědčení, že nám říká pravdu, postupuje racionálně, kompetentně a na základě faktů, nikoli dojmů, emocí či průzkumů veřejného mínění. Jenže právě v tomto bodě vláda selhala na celé čáře. Půl roku utajovala data s absurdním odkazem na ochranu osobních údajů (nikdo po ní samozřejmě nechtěl čísla individuální, ale anonymizovaná), kvalita a dostupnost dat je i teď minimálně na pováženou, při vydávání opatření občas na data odkazuje, ale hned další týden je popírá (jeden týden ministr tvrdí, že v divadlech s rouškami je riziko minimální, další týden divadla zavírá).

Když v srpnu ministerstvo vydalo tabulku (později se ukázalo, že ukradenou z USA) shrnující míru rizikovosti různých aktivit z hlediska nákazy, mohl občan doufat, že v případě potřeby budou omezovány aktivity právě podle kvantifikovaného rizika. Už v září se ovšem ukázalo, že takové naděje byly zcela marné. Blouznění vojenským slangem ministra zdravotnictví o tom, že se budou omezovat jen „volnočasové aktivity“, a nikoli „ekonomika“ jistě obzvláště potěšilo všechny, kteří se živí v oblasti kultury – od filharmoniků až po ty, kdo v kině prodávají popcorn. Nebo od trenérů až po uklízečky ve fitness centrech v oblasti sportu. Zákaz vstupu do muzeí, kde je koncentrace návštěvníků typicky řádově nižší než v libovolném hypermarketu, byla už jen poslední kapkou přesvědčení o absolutní nedůvěryhodnosti čehokoli, co vláda říká.

Dvakrát měř, jednou svolej tiskovku

Neméně škodlivým prohřeškem je pak chaotické vypouštění nápadů a úvah bez předchozího projednání a analýzy. Povinné kremace nebo zavedení prohibice nejen že z hlediska šíření viru nemají žádnou relevanci, ale navíc učí občany ignorovat vše, co vládní představitelé vypouští z úst. K tomu ostatně přispívá i záplava opatření vyhlašovaných tu ve středu, tu v pondělí nebo v kterýkoli jiný den, aniž by přitom byl čas na ověření účinnosti opatření přijatých dříve. Zbytky důvěryhodnosti pak likvidují opatření (a vypouštěné úvahy o nich), která zcela zjevně nelze fakticky vymáhat a kontrolovat. Myšlenky na lockdown v izraelském stylu by mohl zklidnit fakt, že česká policie opravdu nemá nástroje, jak zjistit faktický pobyt kteréhokoli občana, ani to, kde pracuje.

V klidných dobách si vláda může dovolit komunikovat mizerně, nestane se nic horšího, než že prohraje volby. V dobách krizových ale špatná komunikace stojí životy a miliardy.

Letošní zkušenosti ukazují celkem jednoznačně jednu věc: klíčovým opatřením je omezení blízkých mezilidských kontaktů. Kdo sedí doma, má home office a nákup mu nosí domů kurýr z Rohlíku, téměř jistě se nenakazí – a kdyby náhodou ano, tak už nenakazí nikoho dalšího. V březnu a dubnu to fungovalo skvěle, zaměstnavatelé umožňovali práci z domova, jak jen to šlo, stejně nebylo kam jít, protože mimo supermarketů bylo všechno zavřené. Než aby se člověk procházel po městě s navlhlým hadrem na obličeji, raději zůstal na gauči. Přesvědčení, že stejného efektu bychom byli bývali dosáhli povinnými rouškami v obchodech od 1., nikoli od 10. září, je z roviny snů.

Nejméně čtyři měsíce se mohly cizelovat plány na zvyšování kapacity nemocnic, mohly se rozmisťovat ventilátory, školit lékaři a sestry. Celé prázdniny mohly běžet sanitářské kurzy pro dobrovolníky.

Samozřejmě netvrdím, že současná čísla pozitivně testovaných jsou jakýsi nezvratitelný úder osudu, jenž by přišel bez ohledu na opatření. Jenže i ty kroky, které dělat mohla a měla, vláda neudělala, nebo alespoň úplně pokazila. Zde asi těžko řeknu něco překvapivého, ale ze dvou zásadních T, tj. testování a trasování, dobře nefunguje ani jedno. Nedostatečné kapacity trasování byly známy minimálně od července, kdy zkolabovalo v Moravskoslezském kraji na několika stovkách nakažených horníků. Přesto teprve na konci září nastoupili první operátoři call center, ale ani v polovině října jich (přes pomoc bank, ČEZu a dalších) zdaleka není dost.

O problémech s testováním se může přesvědčit každý, kdo se kdykoli v průběhu dne projde po Václavském náměstí a bude se muset prodírat frontou nešťastníků čekajících na odběr. A to vůbec nemluvím o nulové podpoře, kterou vláda poskytuje alternativním metodám testování, vhodným např. pro sociální služby. Tím, že na jižní Moravě potřebné vybavení sehnal a nasadil Jindřich Vobořil, zachránil nejspíš pěkných pár desítek životů. O samoodběrových sadách rozvážených po městě kurýry, jako zavádějí třeba ve Vídni, si v Praze můžeme nechat jenom zdát.

Pramálo toho vláda udělala i v oblasti přípravy nemocnic na krizovou situaci. Nejméně čtyři měsíce se mohly cizelovat plány na zvyšování kapacity nemocnic pro covidové pacienty, mohly se rozmisťovat ventilátory, školit lékaři a sestry (klidně z jiných oddělení) v péči o ventilované pacienty. Celé prázdniny mohly běžet nouzové sanitářské kurzy pro dobrovolníky. Ano, vedení naprosté většiny nemocnic dělalo, co bylo v jejich silách, ale bez jednoznačné, silné a štědré vládní podpory to prostě nemůže stačit.

Čtyři priority

Jak teď z toho ven? Stále platí, že lockdown, byť „jen“ de facto, k němuž jsme v tuto chvíli už opravdu maličký kousek, bude mít ohromné ekonomické náklady, které budou mít přímé dopady na zdraví a životy velkého množství lidí. Ztracené miliardy znamenají mrtvé. Nemáme navíc žádnou jistotu, že lockdown, tedy likvidace celých segmentů ekonomiky, bude mít rychlý přínos v podobě snížení počtu pozitivně testovaných. Místo v zavřených hospodách se lidé budou scházet na pivo doma, v garážích a na chatách, samozřejmě bez jakýchkoli ochranných opatření. V Izraeli, kde je bezpečnostní složky opatření mohou vymáhat nesrovnatelně lépe než u nás, lockdown začíná nést ovoce teprve po měsíci od zavedení.

Naprosto klíčovou pozornost bychom tedy měli napřít čtyřmi směry:

Za prvé zvýšení kapacit nemocnic, a to nejen technických, ale zejména personálních. Každá kvalifikovaná sestra, která zůstane doma s dítětem, protože mu zavřeli školu, představuje obrovský problém.

Druhým směrem je upřímná a otevřená komunikace, poskytování otevřených dat tak, aby s nimi mohli pracovat akademičtí pracovníci, další experti i novináři. Férové přiznání vládních představitelů, že plno věcí pokazili, koordinovaná komunikace o dalších opatřeních a zejména vysvětlování, jak souvisí s rizikovostí přenosu koronaviru.

Za třetí posílení ochrany rizikových osob, zejména tam, kam veřejná sféra může rychle a efektivně dosáhnout, tj. těch, kteří pobývají v LDN, domovech pro seniory atp. Na ně vláda doposud zapomínala úplně. Dostupné rychlé screeningové testy, personální posílení, funkční ochranné prostředky (tedy ne doma šité roušky) pro klienty i pečující.

Čtvrtým bodem je pak masivní podpora podnikatelů, zejména ve službách. Možná nejsou k dispozici ještě komplexní data, ale kdo se projde po centru libovolného českého města, vidí, že ulice dříve bující životem dnes připomínají spíše město duchů. Totální kolaps segmentu gastronomie je vidět nejvíc, ale biti jsou samozřejmě i mnozí další. Podpora přitom musí být rychlá, jednoduchá a efektivní. Průmyslové podniky s tisíci zaměstnanci si jistě mohou najmout někoho na administraci všelijakých antivirů nebo kurzarbeitů. Provozovatel malé hospody nikoli.

Klusáček Jan

Jan Klusáček

právník

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter