Texty

Evropa ve slepé ukrajinské uličce

Existuje-li politika, která vždy a přesně odhalí hliněné nohy největších ambicí EU, je to skoro na 100 % ta zahraniční. S žádnou jinou se totiž nepojí tolik snů o EU jako globálním aktérovi, vzletných řečí a ještě bombastičtějších cílů. Vše uvedené se ale spolehlivě obrátí v prach, jakmile plány a vize společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) narazí na konkrétní realizaci. EU se tak opakovaně ocitá ve slepé uličce – stejně jako nyní v případě ukrajinské krize, z níž si místo triumfu odnese především jedno trpké poznání.

Předně, realita SZBP (nejen pokud jde o Ukrajinu) ukazuje, že mezivládní politiky, které spravuje 27 států, jsou prostě mimořádně neefektivní. Z procesního hlediska má každá země právo veta, samotná EU pak může dělat jen to, na čem se shodnou všichni aktéři. Což vede ke druhému bodu: Pozice jednotlivých zemí k Rusku jsou velmi diverzifikované. Pro značnou část mainstreamových západních politiků (a také občanů) Rusko nepředstavuje hmatatelnou hrozbu. Zkušenost s jeho režimem nemají oproti svým středo- a východoevropským protějškům žádnou. Řada západoevropských států tak směrem k Rusku pěstuje svou vlastní utilitární politiku.

Všechny barvy duhy

Typickým příkladem je Německo, které dlouhodobě razí tvrdě sobecký přístup. Dokladem může být nejen mlžení a faktická neexistence kancléře Olafa Scholze v krizi, ale také tvrdým realismem zavánějící výroky dnes už bývalého šéfa německého námořnictva. Ostatně, projekt plynovodu NordStream 2 je vším, jen ne budováním strategické nezávislosti EU na nevyzpytatelném (byť v poslední době spíše nebezpečně předvídatelném) ruském medvědovi.

Další unijní velmoc Itálie se pro změnu raději úplně drží stranou a do „ruské“ diskuze nezasahuje. O Mariu Draghim, jehož server politico.eu v prosinci loňského roku označil za současného nejvlivnějšího muže Evropy, se ostatně říká, že udělá, co vidí Putinovi na očích. Koneckonců, byla to Itálie, kdo již v roce 2014, v době první ukrajinské krize, vedla tábor holubic, změkčujících sankce proti Rusku. Z dalších podobných zemí by šlo dodat třeba Rakousko.

Pozice středo- a východoevropských členů EU jsou odlišné, nejen kvůli zkušenosti se Sovětským svazem. Jenže i tady se dá nalézt řada barev duhy – od jestřábí pozice pobaltských států, které s Ruskem přímo sousedí (a oprávněně se obávají, že by se mohly ocitnout na prostřeném stole, jako další chod pro jeho velmocenské choutky), po naopak vstřícné Maďarsko. Netřeba také zdůrazňovat, že v řadě středoevropských států ve vysokých ústavních funkcích jsou či byli politici, kteří měli pro nynější Rusko minimálně určité sympatie.

Čas přehodnotit ambice

Bylo by tedy řešením převedení zahraniční politiky na úroveň EU? Nebylo. Jednak nemá smysl supranacionalizovat něco, kde schází věcný konsenzus, což předchozí odstavec jasně dokládá. Vztah k Rusku totiž není jediným problémem SZBP. Za druhé, představa, že v supranacionalizované politice vždy zvítězí ten správný názor a vyhraje to nejlepší řešení, je mylná. Také zde hraje roli váha a síla jednotlivých států a jejich pozice. A v souvislosti s ukrajinskou krizí a obecným vztahem k Rusku je varianta, že by ve většinové politice převládl postoj řekněme Německa, Rakouska a Itálie, velmi reálná. Z pohledu Česka či pobaltských zemí by to bylo mnohem strašidelnější než současná „chromá“ zahraniční politika.

Co tedy s tím? Zdá se, že žádné pozitivní řešení, respektive nic, co by EU mohlo vést na cestě z krize směrem k lepšímu fungování SZBP, se nenabízí. Zjevným plodem by ale mohlo být poučení. Pro EU a její nadnárodní elity nejspíše trpké: Ukrajinská krize, která se ostatně vleče už několik let, ukazuje, že mýtus o „ever closer Union“, tedy stále těsnější Unii, narazil na své limity. Společná zahraniční a bezpečnostní politika, která funguje de facto od 70. let 20. století, kdy byla založena jako Evropská politická spolupráce, prostě za 50 let své existence žádné hmatatelné úspěchy nemá a je povětšinou zdrojem frustrace, rozbrojů a konfliktů. Na skutečnou společnou zahraniční politiku nemá EU dostatek své identity, která by dokázala působit jako protiváha utilitárních zájmů členských států. Ty jsou přitom revolučně nezměnitelné. Možná by tedy stálo za to, aby se tomuto faktu přizpůsobily také ambice dnešní SZBP.


Kaniok Petr

Petr Kaniok

Expert na politický systém EU
štítky: # #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter