Texty

Evropský parlament – mocenský aktér, nebo fórum voličů?

 

Nedávné hlasování Evropského parlamentu o klimatické legislativě nebylo zajímavé jen pro podstatu věci (bez přehánění totiž lze tvrdit, že balíček „Fit for 55“ ovlivní ekonomiky členských států EU více, než si nyní jeho obhájci i kritici umějí představit), ale také proto, že přístup EP ukázal na zajímavé rozměry debaty o demokratickém deficitu EU. A tou je specifické chování jediné přímo volené instituce EU, která budováním své kolektivní identity dělá vše pro to, aby demokratický deficit EU prohloubila.

Základní teze diskuze o demokracii politického systému EU spočívá v tom, že politický systém EU je deviantní, protože nefunguje podle stejných principů a vzorců, jaké známe z národních politických arén. V těch má největší moc právě parlament, o nějž se opírá vláda. A je to parlament, jemuž se tatáž vláda zodpovídá. Předpokladem tohoto jasného vztahu mezi parlamentem a vládou, na němž je postavena legitimita a odpovědnost klíčových aktérů, je fakt, že klasickým úkolem každého demokraticky voleného parlamentu je sloužit jako prostor, který reprezentuje zájmy voličů.

Na jeho půdě se tyto zájmy shlukují do více či méně trvalých spojenectví a koalic, ze kterých vzchází kompromisy, jež společnost akceptuje jako legitimní vůli většiny. Dá se tak říct, že parlament by měl sloužit jako vzorek postojů a nálad populace – všichni o všem totiž mohou rozhodovat jen v utopiích. Je přitom důležité, aby byly v parlamentu zastoupeny všechny alespoň trochu relevantní názory a postoje. V případě EU to například znamená, že je naprosto legitimní, že do EP kandidují a jsou voleny strany a politikové, kteří bývají označováni za euroskeptiky či extremisty. EP by totiž měl zrcadlit také tyto politické postoje, jsou-li ve společnosti významněji zastoupeny.

Ambice kolektivní identity

Problém je, že EP se jako zrcadlo nechová a má zcela jiné ambice, jdoucí přímo proti hlavnímu smyslu parlamentu. Jedná se především o budování jakési kolektivní institucionální identity. V případě klimatické agendy si tak EP, respektive jeho proevropská většina dala za cíl být nejaktivnější a nejambicióznější institucí EU. Znamená to, že EP svou pozici v dané problematice postavil na tom, že bude mít větší cíle než ostatní aktéři a bude se je za každou cenu snažit prosadit. To byl ostatně důvod, proč na začátku června první hlasování o klimatické legislativě neuspělo – řadě europoslanců se totiž zdálo, že dohodnutý vnitroparlamentní kompromis je málo ambiciózní, a tak jej raději shodili ze stolu celý.

Podobně avantgardní přístup má EP také v řadě dalších sociálně-kulturních témat – typicky třeba v případě genderové agendy či problematiky vlády právního státu.

Zjevné jsou dva důsledky tohoto přístupu. Zaprvé, kolektivní progresivismus EP příliš nerezonuje s postoji a preferencemi většiny evropských voličů. Zadruhé, budování výrazné kolektivní identity logicky potlačuje odlišně smýšlející hlasy a rozpravu vůbec, protože pluralita a nesoulad – tradiční jevy pro tradiční demokratické parlamenty – percepci aktéra, který „něco“ chce, logicky oslabují. Budováním tohoto aktérství – a nemuselo by být jen progresivistické, stejně pomýlené by bylo, kdyby si EP chtěl utvořit image konzervativního a status quo hájícího hráče – tak EP vlastně posiluje demokratický deficit, protože oslabuje perspektivu, že bude fungovat jako standardní zastupitelský sbor. Reprezentativní demokracie, na jejíchž principech je EU jako politický systém budována, ale pro své plné fungování standardní parlament potřebuje.

Kolektivní progresivismus EP příliš nerezonuje s postoji a preferencemi většiny evropských voličů.

Logika určité kolektivní akce a semknutosti EP dávala snad nějaký smysl v době, kdy se již přímo volený parlament domáhal větších kompetencí – ještě po prvních přímých volbách v roce 1979 totiž EP například pouze konzultoval, ale nikoliv přímo ovlivňoval evropskou legislativu. Poslední dekádu však už podíl EP na politické moci připomíná činnost parlamentu v národní demokracii. Jakákoliv další snaha EP prezentovat se jako jednolitý aktér politického soupeření v EU je tak již nejen zbytečná, ale přímo škodlivá pro budoucnost demokracie politického systému EU.


Kaniok Petr

Petr Kaniok

Expert na politický systém EU
štítky: #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter