Francouzsko-německá smlouva z Cách – špatně načasované gesto

25. ledna 2019, Jiří Nantl

Smlouva z Cách mezi Francií a Německem je v evropském tisku hodnocena spíše rozpačitě jako poměrně vágní dokument, který ve srovnání s 56 let starou Elysejskou smlouvou, již nahrazuje, přináší docela málo nového. O to překvapivější je mohutný ohlas, který vyvolává u nás. Úvahy, že by nová francouzsko-německá smlouva mohla být krokem k nějakému superstátu, buď uvnitř, nebo případně místo EU, jsou jistě přehnané. Mimo jiné proto, že skutečnou politickou integraci obou zemí by stěží podpořili francouzští a němečtí občané.

Obě země jsou dnes také ve fundamentálně odlišné ekonomické situaci. Francie má deficitní rozpočet a celkový veřejný dluh rovnající se téměř 100 % HDP, nezaměstnanost blížící téměř deset procent a velké strukturální problémy, jejichž systémové řešení prezident Macron zjevně není schopen nalézt – a to ani v konstelaci, kdy má v parlamentu jasnou většinu. Ze všech těchto hledisek – snad kromě jistých pohybů na politické scéně – je Německo téměř pravým opakem Francie. Je dost možné, že i kdyby němečtí občané náhodou autenticky požadovali silnější politickou integraci své země s jinými státy, poohlíželi by se někde jinde než po Francii.

Slabší, ale o to hlasitější motor

Neobstojí ale ani druhá, eurooptimistická teze o opětovném nastartování francouzsko-německého motoru stále těsnější unie. Celá EU se v posledních dvou dekádách podstatně změnila, mimo jiné v důsledku rozšíření. Při podpisu Elysejské smlouvy v roce 1963 představovaly Francie a Německo šedesát procent obyvatelstva a téměř sedmdesát procent hrubého domácího produktu tehdejšího Evropského hospodářského společenství. V dnešní Evropské unii je to už jen třicet procent populace a přibližně čtyřicet procent HDP. Jinými slovy, zatímco nový francouzsko-německý motor je slabší než původní model, celý evropský „vehikl“ je naopak větší a těžší. S vysokou mírou pravděpodobnosti to proto nemůže moc dobře fungovat a při větších překážkách na cestě se to zasekne.

Odhlížet nesmíme ani od toho, že smlouvu z Cách podepsala německá kancléřka, která už své politické působení zakončuje, a francouzský prezident, který čelí ochromení vlády a vnitropolitické krizi. Smlouva tak může být namířena spíše dovnitř obou zemí, je to spíš státnické gesto než vážně míněný a promyšlený impuls pro unijní politiku.

Angela Merkelová s Emmanuelem Macronem vysílají signál, který bude mnoho lidí vnímat jako zbytečně arogantní.

Celkovým vyzněním v unijním měřítku je to ale nešťastný krok. Nikoli proto, že by užší spolupráce dvou nebo více členských států by byla sama o sobě špatná. Spíš proto, že Angela Merkelová s Emmanuelem Macronem do již tak zjitřené atmosféry v Evropě vysílají signál, který bude mnoho lidí vnímat jako zbytečně arogantní.

EU bude fungovat nejlépe, když se v ní každý národ a členský stát bude cítit jako rovnoprávný hráč. Francie a Německo si mohly nárokovat určité ideové vedení evropské integrace, když ze všech myslitelných hledisek představovaly většinu. Nyní už tomu tak není. Současná podoba EU v nejdůležitějších otázkách vyžaduje důsledný a principiální multilateralismus a plné využívání unijních institucí, včetně Evropské rady sdružující hlavy států a vlád.

Nantl Jiří

Jiří Nantl

ředitel CEITEC, expert ODS pro výzkum a inovace

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter