Jak vybudovat vstřícnější zdravotnictví

9. března 2021, Jan Klusáček

Právník a expert na zdravotnictví Jan Klusáček průběžně sestavuje seznam výzev, před kterými nejen v době koronaviru stojí české zdravotnictví.

Za posledních třicet let jsme urazili velký kus cesty od paternalistického přístupu „nemocnice na kraji města“ k modernímu vztahu, kde je pacient středobodem, a tedy i klíčovým aktérem péče. Něco se podařilo už přijetím zákona o zdravotních službách, řada konkrétních kroků ale stále chybí. Vláda těžko vnutí svou představu nemocnicím krajským nebo soukromým, může ale připravit podmínky a ve svých nemocnicích ukázat, jak se to dá také dělat. Ministerstvo by se proto mělo povinně vrátit k projektu Kvalita očima pacientů, jenž hodnotí přístup nemocnic k pacientům a jejich subjektivní spokojenost.

Dále by ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami měla vzniknout jednotná platforma pro objednávání pacientů k plánovaným vyšetřením a zákrokům. Objednávání na konkrétní čas je také třeba respektovat – opravdu není nutné, aby objednaný pacient čekal několik hodin. Zkvalitnit je ostatně potřeba celou „zákaznickou zkušenost“ pacienta s cestou po zdravotnickém zařízení. Z velké části jde o organizační opatření, lepší a srozumitelnější informace nebo standardy chování a vzdělávání zdravotnických pracovníků. Nemusí to stát mnoho, rozdíl pro pacienta je přitom obrovský. Tohle se nicméně nedá splnit jedním legislativním nebo exekutivním rozhodnutím, je to práce na řadu let postupných změn, ale právě proto je nejvyšší čas se do toho pořádně pustit.

Zvláštní pozornost si zaslouží porodnice. Snad nikde jinde ve zdravotnictví není rozdíl mezi přáními lidí a realitou tak velký jako právě tady. To vede ke korupci, divokému přejíždění rodících matek do vzdálených porodnic, kde „se říká, že respektují porodní plán“, ale i ke zbytečným porodům doma ve snaze vyhnout se průmyslovému přístupu a „hekárnám“. A to je hodně špatně. I zde může Ministerstvo zdravotnictví zavést potřebné změny a na příkladu svých nemocnic ukázat, jak to může fungovat: Zřídit porodní domy přímo v areálu porodnic – tak, aby mohl porod probíhat maximálně přirozeně a komfortně za přítomnosti vybrané porodní asistentky, ale zároveň byla v případě komplikací okamžitě dostupná potřebná pomoc matce i dítěti. Dále je třeba nastavit standard vždy povolené přítomnosti otce u porodu bez jakýchkoli překážek a bariér, navýšit kapacitu jednolůžkových pokojů, směřovat větší pozornost ke spokojenosti rodiček i na oddělení šestinedělí a podporovat poporodní bonding a širokou dostupnost laktačního poradenství…

Posílení role praktických lékařů, sester a lékáren

Kvalitní a efektivní práce celého zdravotnického systému se neobejde bez skvěle fungující primární péče. Praktický lékař je většinou první kontakt pacienta se zdravotnickým systémem, právě na něm tedy leží odpovědnost, aby pacient po systému nebloudil a neztrácel se. V medicíně, která se díky obrovskému vědnímu pokroku stále více specializuje, je praktický lékař tím, kdo se na jednotlivé obtíže, diagnózy, terapie i výsledky vyšetření dívá komplexně a řeší situaci pacienta jako celek. V covidové době vidíme, jak důležitá je role praktika při očkování, testování, ale i v celé té administrativě karantén, neschopenek a žádanek. K tomu, aby praktici svou klíčovou úlohu mohli dobře vykonávat, potřebují odpovídající kompetence (např. méně preskripčních omezení), lepší podmínky (ekonomické, omezování byrokracie, e-health atp.) a vstřícný přístup státu. I přes opakované sliby a memoranda se jim toho bohužel stále nedostává. To musíme změnit.

Podobnou poznámku si určitě zaslouží i zdravotní sestry. Už dávno to nejsou jen nějaké asistentky lékařů čekající na pokyny, jde o kvalitní a odborně velmi dobře připravené zdravotnické pracovníky. Řada sester už dnes má vysokoškolské vzdělání i magisterského stupně. Pojďme využít jejich schopnosti a zkušenosti opravdu naplno – co nejširšími kompetencemi a zároveň odpovídajícím finančním ohodnocením.

Dalším místem, se kterým se člověk při péči o své zdraví setkává pravidelně, jsou lékárny. Lékárny totiž nejsou jen nějaké „prodejny léků“ a lékárníci nejsou prodavači. Je potřeba zvýraznit roli lékáren jako skutečných poskytovatelů zdravotní péče a využít jejich vysoce kvalifikované zdravotnické pracovníky. Můžeme se přitom inspirovat jinde v Evropě: když se bude v lékárnách očkovat, významně to urychlí celý proces. Lékárny můžou provádět některé screeningy a klidně i nouzově vydávat některá léčiva pro chronicky nemocné. Asi nejeden astmatik už vyrazil na návštěvu na opačný konec republiky a teprve po příjezdu zjistil, že nemá „dýchátko“. Proč by ho v takové situaci nemohl dostat v nejbližší, třeba i pohotovostní, lékárně? To ale znamená i nutné změny v úhradách a definici dostupnosti. Pokud považujeme lékárny za zásadní součást zdravotní péče, musí být jasně definován i nárok pojištěnce na místní dostupnost lékárny, vč. pohotovostní. Není možné, aby existovaly okresy bez pohotovostní lékárny.

Problém dostupnosti a informací

V zákoně a vládních nařízeních už pěkně dlouho figuruje faktor dostupnosti, a to místní (jak daleko za zdravotní péčí pojedete) i časové (jak dlouho budete čekat). Zatím to ale nikoho nezajímalo, a to se pro mnoho lidí stává problémem, který je ohrožuje na životě. Lékaři odcházejí do důchodu, nemocnice zavírají oddělení a obyvatelé řady regionů mají velký problém se k potřebnému ošetření dostat. Zdravotní pojišťovny musejí mít povinnost pro každého svého pojištěnce potřebnou péči zajistit, ber, kde ber. Ministerstvo zdravotnictví plnění téhle povinnosti musí přísně kontrolovat a vymáhat pod citelnými sankcemi. Kvalitní zdravotní péče nesmí být luxus dostupný jen obyvatelům velkých měst a těm, kteří „si to umějí domluvit.“

Ministerstvo zdravotnictví a Ústav zdravotnických informací a statistiky nejen v této souvislosti sbírají moře informací o zdravotním systému, kvalitě a nákladech péče, infekcích atd. Informace pro odbornou i širokou veřejnost jsou ale pramálo dostupné. Je třeba absurdní, že nejsou zveřejňována data o tom, kolik kde bylo očkovaných lidí ze kterých rizikových skupin. To musí skončit! Maximum dat, kterými stát ve zdravotnictví disponuje, musí být v anonymizované podobě volně k dispozici.

Vláda si prostě musí dokázat obhájit, že rozhoduje na základě dat o zdraví, nikoli dojmů či průzkumů preferencí. Ministerstvo musí také ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami a odbornými společnostmi začít pracovat na sběru a publikaci dat o kvalitě péče. Nepůjde to najednou, nepůjde to přes noc, ale občané, pojištěnci, ti, kdo zdravotní služby ze svého pojištění a daní platí, mají právo vědět, jak se ve které nemocnici kvalitně léčí nebo kolik výkonů provádějí.

Klusáček Jan

Jan Klusáček

právník

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter