Texty

Kam kráčí český stranický systém? Ve hře je model 2+2

Od sněmovních voleb uběhlo něco přes půl roku, což v politice není příliš dlouhá doba. Na druhou stranu však přinesla řadu výrazných událostí, které by mohly zamávat se stranickou podporou – od růstu cen energií, potravin a dalších komodit přes novou koronavirovou vlnu až po konflikt na Ukrajině. Při pohledu na nedávné průzkumy veřejného mínění se ale dá konstatovat: na stranické frontě klid. Vydrží to?

V tuto chvíli nemá velký smysl vyvozovat z průzkumů velké, natožpak definitivní závěry. Ať už kvůli tomu, že efekt citovaných událostí se může ještě projevit, především s ohledem na blížící se kampaň před podzimními komunálními a senátními volbami. Anebo z jednoduchého, ale osvědčeného pravidla, že průzkumy netřeba podceňovat, ale ani přeceňovat. Určitý obraz se však z nich udělat dá, obzvlášť pokud se již začínají objevovat jisté vzorce.

Když se podíváme na výsledky říjnových sněmovních voleb a připočteme k tomu dva březnové volební modely (Kantar CZ a Median), nepramení z toho jen určitá statičnost obliby stran. (Na prvních místech se sice v obou modelech prostřídaly koalice SPOLU a hnutí ANO, pětiprocentní naději dostala i zdecimovaná ČSSD, to vše ale můžeme brát za rozptyl způsobený statistickou chybou.) Rýsuje se tu i model dvou silných uskupení – SPOLU a ANO – a dvou menších partnerů, PirSTAN a SPD. Jakého může mít taková konfigurace trvání?

Mimořádná dělící linie

Pokud se chceme vyhnout časté opatrné odpovědi „uvidí se“, je dobré podívat se na charakteristiku a okolnosti zrodu dnešních uskupení. Je mezi nimi několik dělících linií, tou nejviditelnější je dnes samozřejmě Andrej Babiš, přístup k jeho osobě i politice. To je ovšem často záležitost osobní, která je sice v politice důležitá, ale ne neměnná. Pak je tu další hledisko, které se dá pojmenovat hned několika způsoby: Například tradiční versus populistické strany, umírněné vs. radikální, hodnotově ukotvené vs. flexibilní až bezobsažné. Ale třeba také konzervativní vs. progresivistické.

S charakteristikou je to ještě o něco složitější, především v souvislosti s vládnoucí pětikoalicí. U samotné koalice SPOLU můžeme hovořit o propojení konzervatismu s liberalismem, ale nijak jednoduchém. Hodnotově konzervativní ODS si v tomto ohledu poměrně dobře rozumí s lidovci, ovšem už méně s hodnotově liberálnější TOP 09. U ekonomických věcí se zase dá pravděpodobně najít větší shoda mezi ODS a TOP 09 oproti více protekcionistické KDU-ČSL. V druhé části vládního tábora zase máme středově-liberální (a spíše pragmatické než hodnotové) hnutí STAN a k tomu Piráty s jejich progresivistickým odérem. Zatím to ale funguje.

Když se oproti tomu podíváme na obě hlavní opoziční síly, u hnutí ANO je jakákoli charakteristika těžká i lehká zároveň. Žádné zásadní hodnoty nehájí, jejich politická polarita se v uplynulých letech měnila, a tak to pokračuje dále. Ze spíše středopravicového uskupení se stala zřetelně levicová strana („hnutí“ je jen marketingová nálepka), nyní ve světle ukrajinské krize navíc s jistými národoveckými rysy. Ty jsou pak ještě silnější a konzistentnější u SPD, kde – aby to nebylo tak jednoduché – můžeme vysledovat i určité konzervativní hodnotové záblesky.

Většina modelů je dočasná

Čemu to tedy nasvědčuje? Jisté náznaky modelu 2+2, tedy dvou dominantních uskupení a dvou menších subjektů, se tu objevovaly už od 90. let. Tehdy to byla na jedné straně ODS, na druhé ČSSD, k tomu oscilující lidovci (podobně jako v Německu kdysi liberální FDP), a pak ještě „nehrající“ členové tíhnoucí k extrému – tedy až do minulých voleb stabilní KSČM plus dočasní obyvatelé sněmovny jako například republikáni.

Srovnání s Německem ale zároveň ukazuje, že ani rádoby dlouhodobé modely nemusejí vydržet. Poválečná stranická konfigurace „dvou a půl strany“ (CDU/CSU + SPD + FDP) se v Německu začala v 80. letech drolit, nejdříve vlivem růstu Zelených, později i postkomunistů z Levice, AfD atd.

V českých poměrech můžeme v tomto ohledu ještě nějakou dobu očekávat stabilitu, ale do budoucna, až odpadne zmíněný „babišovský“ faktor, nelze vyloučit jiná štěpení, tentokrát po názorově-ideových liniích. A není jich málo: Například vztah k EU a její integraci, k „zelené“ politice“, ke genderové politice nebo obecně k liberálnějšímu či konzervativnějšímu pohledu na svět. A to ještě nevím, jaké nečekané výzvy nás v příštích letech čekají.


štítky: #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter