Kdo se bojí Jordana Petersona? Vzdělání od podlahy, 4. díl

31. května 2019, Jiří Hanuš

Základní dílo kanadského klinického psychologa a univerzitního profesora Jordana Petersona s názvem 12 pravidel pro život. Protilátka proti chaosu máme díky nakladatelství Argo v češtině. A není to vůbec marné čtení, v mnoha ohledech. Připomeňme alespoň jednu z myšlenek této knihy, která se týká podstaty vzdělání.

Peterson v kapitole sedmé připomíná, jak se loví gorila. Seženete si nádobu s velkým hrdlem, aby jím mohla opice prostrčit ruku. Pak ji zčásti vyplníte kameny, aby ji zvíře nemohlo odnést. Potom vložíte do nádoby pár opičích pamlsků: opice jde kolem, sáhne do nádoby, uchopí dobrotu a už ji nechce pustit. Aby se zachránila, musela by se vzdát něčeho cenného. To ovšem opice nedovede.

Na tomto příkladu lze snadno vyložit, na jakém principu funguje to, co Peterson dává do souvislosti s obětí. Člověk, na rozdíl od zvířete, se umí něčeho hodnotného zříci, pokud si uvědomí, že tato oběť má význam pro budoucnost. Lidské jednání, které je hluboce ukotveno v evoluci, má tento rozměr: „Zjistili jsme, že budeme-li se chovat řádně dnes – budeme krotit svá nutkání a mít ohled na úděl svých bližních – můžeme se dočkat štědřejší odměny v budoucnu, v čase a místě, které zatím neexistuje.“ Je to v podstatě podobné, jako když ušetříte peníze v bance na něco, po čem toužíte.

Je jisté, že tato idea se hluboce týká vzdělání a vzdělanosti. V první řadě v tom, že vedeme své děti k tomu, aby si zkrátka počkaly, aby investovaly svůj čas do vzdělání a chodily do školy, i když se jim nechce. To sice nepřináší okamžitý užitek, ale doufáme, že jej přinese budoucnost – samozřejmě pokud budeme mít i s našimi dětmi trochu štěstí. Zdálo by se možná na první pohled, že se to týká až vysoké školy, ale není to – přinejmenším historicky – pravda. Dějiny prosazování povinné základní školní docházky v agrární společnosti jsou plny příkladů rodičovské nechuti přistoupit na tento způsob uvažování. Děti byly zapotřebí na poli, zvláště v období sklizně, a musely pást husy a kozy. Co by chodily do školy, když byla jejich práce zapotřebí v rodinném hospodářství, teď a tady? Dějiny české vzdělanosti (a vzdělanosti u obdobného typu společnosti) jsou též dějinami přesvědčování rodičů, že vzdělání má smysl, právě kvůli lepší budoucnosti!

Ti, co dnes odmítají právo veřejného vystoupení Jordanu Petersonovi, by možná zakázali vystoupení jeho slavným předchůdcům Sigmundu Freudovi a Carlu Gustavu Jungovi.

Peterson správně připomíná jednu důležitou podmínku. Zříci se dnešní potřeby či požitku vzhledem k budoucí je výhodné až v situaci, když se společnost stabilizuje natolik, že svým členům tuto budoucnost může zajistit. Šetření nemá smysl, pokud víte, že vám například stát vaše úspory brzy vezme. Tato myšlenka obsahuje nejen historicky evoluční, ale aktuálně praktický význam, který souvisí s vývojem civilizace, chcete-li s vývojem demokracie. Idea komunismu, byť by obsahovala silný akcent směrem k budoucnosti, destabilizovala společnost natolik, že přes všechny proklamace občany o budoucnost obírala.

Možná to stále někomu přijde příliš odtažité a nepraktické, ale mám dojem, že Peterson uhodil hřebíček na hlavičku vzhledem ke dvěma základním problémům dnešního vzdělávání mladých generací. Tím prvním je rodičovská výchova, která je nezastupitelná právě při vysvětlování – nebo přesněji v kombinaci vysvětlování a vlastního příkladu – toho, co bychom mohli nazvat „obětí“. Kdo jiný než rodiče by mohl posoudit, samozřejmě ve spolupráci s odborníky, talent svých dětí a tudíž adekvátní míru „odložení budoucích požitků“, totiž volbu školních institucí. A tím druhým je upozornění na nutnou kvalitu těchto institucí, které by měly odpovědně poskytnout onu „přípravu na budoucnost“ v poměrně širokém rámci. Tedy pluralita vzdělávacích institucí jako základní předpoklad pro rozvíjení schopností mladého člověka.

Osoba a názory kanadského psychologa se označují často za kontroverzní. Některé evropské univerzity se dokonce brání, aby na jejich půdě Peterson vystoupil, byť i jen v hostovské roli. Jistě. Peterson nemluví jen o vzdělání, ale také o škodlivé postmoderně, totalitarismu, moderních ideologiích a podobně. Nelíbí se mu genderismus a kritizuje klimatologický alarmismus. Kde ale jinde než v univerzitním prostředí si poslechnout „kontroverzní“ názory? Kde jinde si vyzkoušet své protiargumenty? Kdo se vlastně bojí Jordana Petersona? Ti, co mu dnes odmítají právo veřejného vystoupení (znovu zopakujme, že tento člověk není amatér, ale řádný profesor torontské univerzity!), by možná zakázali vystoupení jeho slavným předchůdcům Sigmundu Freudovi a Carlu Gustavu Jungovi. Jejich vědecký záběr a společenské angažmá přesahovaly totiž striktně vymezené psychologické pole podobně, jako je tomu dnes u Jordana Petersona.

Příště: Chvála předsudků

Hanuš Jiří

Jiří Hanuš

místopředseda správní rady

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter