Texty

Konec uhlí a co dál

Bouřlivý vývoj české i evropské energetiky v posledních třiceti letech vedl v Česku k propadu těžby uhlí všeho typu až na čtvrtinu historicky nejvyšších hodnot. Tedy z více než 130 milionů tun v polovině 80. let 20. století až na něco mezi 30 a 40 miliony tun v posledních letech. I přes tento nezanedbatelný pokles je však uhlí stále tradičním zdrojem pro výrobu tepla a elektřiny v Česku.

Jinými slovy, i dnes tvoří uhelné elektrárny téměř 50 procent výkonu všech elektráren v síti a vyrábí se v nich přes 40 % veškeré elektřiny. Na elektrárny jsou navázány uhelné doly a lomy, a uhelný sektor tak poskytuje přes 21 tisíc přímých a dalších až 30 tisíc nepřímých pracovních míst. Změny, které přináší nízkoemisní energetika, jsou tedy pro Česko pochopitelně bolestivé. Dotýkají se poměrně velkého množství lidí a firem, kteří jsou navíc členy různých zájmových uskupení a organizací. Poměrně jednoduché a zcela rozumné environmentální rovnice s těžbou a spalováním uhlí, životním prostředím, zdravím a kvalitou ovzduší dostávají při doplnění o další neznámé (zaměstnanost, náklady, lobbing) úplně jiné dimenze.

Dnešní situace v lecčems připomíná tzv. územní ekologické limity těžby z roku 1991. Ty omezily těžbu hnědého uhlí v severních Čechách a poskytly prostor, aby se odběratelé i těžaři připravili na postupné ukončení těžby uhlí v regionu. Po dvaceti letech však výsledkem nebyly změny ve struktuře zdrojů, ale prolomení uhelných limitů na lomu Bílina a fakt, že si všichni velcí hráči zajistili účast v celém palivovém cyklu, ať už prostřednictvím vlastních či smluvně ošetřených zdrojů uhlí, nebo tepláren a elektráren pro výrobu produktů s vyšší přidanou hodnotou. Síla hráčů a jejich zájmových uskupení vedla k ještě pevnějšímu ukotvení uhlí v palivovém mixu ČR, zatímco ekologický aspekt byl upozaděn.

Uhlí skončí do dvaceti let

Častá argumentace, že bez uhlí bude v Česku drahá elektřina, je mylný. Pokud něco skutečně zásadně zdražuje cenu elektřiny, je to její výroba ze zemního plynu, nikoli emisní povolenky či obnovitelné zdroje. Vysoká cenová hladina silové elektřiny pak vede k tomu, že se s ní svezou i kondenzační uhelné elektrárny, které se tak i při vysoké ceně povolenky stávají slušně rentabilními. Jinak řečeno, hnědouhelné elektrárny sice ztrácejí konkurenceschopnost kvůli vysoké ceně emisních povolenek, ale to je v poslední době vyváženo vysokou cenou elektřiny ze zemního plynu. Trh tedy sám o sobě nemusí vytlačit uhelné elektrárny adekvátní rychlostí, takže mu je nutno „pomoci“ politickými závazky.

V Německu pro tyto účely sestavili komisi, která v lednu 2019 pro odchod od uhlí doporučila rok 2038. V Česku vznikla podobná komise, která v prosinci 2020 poněkud nepřekvapivě také doporučila rok 2038. Nepřekvapivé to ale nebylo kvůli shodě s Německem. Svým studentům již přes deset let vysvětluji, že uhlí v Česku skončí bez ohledu na politický vývoj, a bude to nejpozději do roku 2040. S výjimkou šestého bloku elektrárny Ledvice (vysoce účinný moderní hnědouhelný zdroj z roku 2017) jde totiž o období konce maximální možné životnosti velkých elektráren postavených mezi lety 1967 a 1982 (Dětmarovice, Chvaletice, Mělník, Počerady, Prunéřov či Tušimice). Komise tedy zvolila ten nejméně bolestivý termín pro uhelný sektor. Při pohledu na personální složení komise to ale vlastně také není překvapivé, stejně jako to, že toto doporučení vláda nakonec pouze vzala na vědomí.

Uhlí v Česku skončí bez ohledu na jakoukoli komisi. Černé uhlí už dokonce skončilo: na posledním černouhelném dole se má těžba zastavit letos, jedinou černouhelnou elektrárnu Dětmarovice bude provozovatel zavírat nejpozději na jaře 2023. Hnědé uhlí v Evropě nechceme a prostřednictvím politických závazků, plánů na energetickou tranzici a působením dodatečných nákladů v podobě emisních povolenek děláme maximum, abychom se ho zbavili. Co se vzniklou situací tedy dělat?

Samotné jádro stačit nebude

Státní energetická koncepce České republiky, přijatá v roce 2015 a už ve své době v některých oblastech poměrně zastaralá, při řešení konce uhelné energetiky předpokládá pouze dvě cesty: V současné době dominantní uhlí buď nahradit jadernými elektrárnami, a pokud se to z různých důvodů nepodaří, vydat se cestou zemního plynu. Surovinová politika České republiky v takovém případě do hry dokonce vrací i teoretické prolamování územních ekologických limitů těžby hnědého uhlí, ale věřme, že se jedné jen o historické reziduum.

Ze Státní energetické koncepce je docela patrné, že Češi mají často tendenci k hledání tzv. „silver bullet“, tedy jednoduchému a konečnému řešení. V energetice je to v poslední době právě jádro, plánovaných až 2 400 MW nového zdroje ale touto pověstnou stříbrnou kulkou rozhodně není. Nový zdroj totiž jen nahradí pomalu dožívající jadernou elektrárnu Dukovany, a z hlediska budoucího českého palivového mixu tedy nepřinese žádnou změnu. S ohledem na komplikovanost a časovou nákladnost jaderných projektů, cenu a unijní klimatické cíle je totiž málo pravděpodobné, že se v Česku dostaneme ke stavbě jakýchkoli dalších jaderných elektráren.

Čerstvě přijatá tzv. evropská taxonomie stavbu nových jaderných zdrojů totiž sice umožňuje, ale klade této technologii jisté podmínky. K nim patří např. fakt, že podporovány budou pouze nové jaderné zdroje s vydaným stavebním povolením do roku 2045, či požadavek na výstavbu stálého hlubinného úložiště jaderného odpadu do roku 2050. Jinými slovy, jeden-dva nové reaktory snad očekávat lze, ale jaderná cesta předpokládaná Státní energetickou koncepcí je spíše uzavřena. Projekty mimo taxonomii budou totiž pro soukromé investory příliš drahé a rizikové a je na velikou diskusi, jestli bude stát schopen a ochoten takto velké projekty financovat sám.

Zemní plyn je pak jen další fosilní palivo s produkcí škodlivých emisí, elektřina z něj vyrobená je drahá a nepříznivě ovlivňuje hladinu ceny elektřiny pro spotřebitele, a jeho vyšší využívání navíc vytváří závislosti na geopoliticky rizikových regionech a zemích. Aktuální události na Ukrajině jsou vyvrcholením řady událostí, které tuto myšlenku jen potvrzují. Taxonomie navíc počítá s tím, že od roku 2035 budou plynové elektrárny spalovat jen nízkoemisní či obnovitelné plyny, přičemž spalování „obyčejného“ zemní plynu již nebude schopno držet krok s povolenými emisními limity těchto elektráren. Plynová cesta tedy přináší nepříjemnosti, které vrátka sice neuzavírají, ale dosti přivírají.

Česko musí následující dvě dekády využít ke skutečně komplexní, sebevědomé a strukturální změně své energetiky.

Všechny tyto zdroje však mohou a nejspíše by i měly v určité míře zůstat v energetickém mixu – koneckonců, vyváženost a diverzita energetického mixu je jedním ze základních předpokladů energetické bezpečnosti. Páteř energetického mixu ale v Evropské unii v dlouhodobém horizontu nepůjde budovat kolem čehokoli z trojice uhlí, jádro a zemní plyn. Je pravda, že po ruské invazi na Ukrajinu můžeme krátkodobě čekat větší ochotu Evropské unie k výjimkám, k revizi některých termínů, k přimhuřování očí v rychlém řešení krizové situace. Pravděpodobná je i shovívavost, pokud jde o budoucí snahy vyvázat se z dodávek ruského zemního plynu. V dlouhodobém pohledu se však lze domnívat, že plány nízkoemisní energetiky a směřování k unijním klimatickým cílům se tímto aktem ještě více akcelerují. Vždyť snižování závislosti na importovaných fosilních palivech je jedním z hlavních cílů EU.

Uhlí, jádro i zemní plyn tu s námi ještě dlouho – nejspíše desítky let – v nějaké podobě a míře budou. V „doplňkovosti“ českého energetického mixu si postupně vymění pozice s obnovitelnými zdroji. Nakonec je vytlačí trh, cena povolenek, bezpečnostní aspekty a společenské nálady. V této souvislosti je rozhodně třeba zmínit, že 71 % respondentů nedávného průzkumu agentury Median na téma těžby uhlí a energetické koncepce (prosinec 2019) je pro ukončení provozu uhelných elektráren v ČR. Přes čtyřicet procent respondentů se pak klonilo ke směřování k obnovitelným zdrojům a třetina ke kombinaci jaderných elektráren a ostatních zdrojů.

Česku tak nezbývá než zavčas přijmout fakt, že obnovitelné zdroje už nejsou a nebudou jen doplňkové solární a větrné elektrárny, a využít následující dvě dekády ke skutečně komplexní, sebevědomé a strukturální změně energetiky s ohledem na bezpečnost, konkurenceschopnost a kvalitu života v české kotlině.


Vlček Tomáš

Tomáš Vlček

expert na energetickou politiku a mezinárodní vztahy
štítky: # #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter