Texty

Konference o budoucnosti Evropy upekla dort – jako pejsek s kočičkou

Na začátku května, konkrétně 9. 5., představilo plénum Konference o budoucnosti Evropy svůj závěrečný dokument. K rukám tří klíčových institucí EU – Evropského parlamentu, Rady EU a Evropské komise – doputovalo několik desítek doporučení, jež konference za více než rok svého fungování vyrobila. Obsah závěrečné zprávy se takřka okamžitě stal záminkou pro diskuze o reformě EU, otevření smluv a dalším prohloubení integrace.

Nikoliv překvapivě se hlavním proponentem těchto snah stal Evropský parlament, nedotknutelný aktér evropské politiky, který správně tuší, že by na další případné reformě mohl mocensky vydělat. Jakákoli reforma EU založená na konferenčním doporučení by však byla špatným řešením a je namístě ji z řady důvodů odmítnout.

První věc je obecná a táhne se unijní politikou už několik dekád. Je jí víra, že každá reforma, která posiluje centrum EU – což konferenční doporučení bezesporu požaduje – je dobrá sama o sobě. Evropská integrace se takto ovšem reformuje neustále, v zásadnější podobě minimálně od Jednotného evropského aktu z roku 1985. Takřka čtyřicet let institucionálních revizí ale nepřineslo nic z toho, co se od nich očekávalo – ani více demokracie, ani více legitimity, ani více evropské identity mezi občany členských států. Naopak, politický systém EU každou revizí nabobtnával a stával se složitějším a nesrozumitelnějším. Jistě, někdy pro vznik nových institucí existovaly objektivní podmínky a důvody – těžko si lze třeba představit existenci eura bez Evropské centrální banky –, mnohdy však rekonfigurování pravomocí a zakládání nových těles vycházelo ze sveřepé víry, že institucionální inženýrství představuje rychlý a levný lék na to, co unijní elity považovaly za problém.

Protichůdná doporučení

Další argumenty proti otevírání smluv již leží v samotné závěrečné zprávě. Ta představuje neuvěřitelně dlouhou neučesanou směsici mnohdy protichůdných návrhů – dokument má stěží uvěřitelných 336 stran. Příliš nepomáhá, že od strany 98 následují přílohy s detailními doporučeními jednotlivých panelů, jež představují základ pro konečná doporučení pléna. Jen ta totiž mají skoro 50 stránek, které jako celek nedávají smysl. Jednotlivé návrhy si totiž mnohdy protiřečí, jejich obsah jde proti sobě a zjevně vznikala tak, že každý silnější aktér si do jejich znění prosadil, co považoval za svou prioritu. A protože v občanské deliberaci se přece nesluší škrtat, neboť právo vyjádřit se má každý, jednotlivé návrhy spolu, slušně a jemně řečeno, mnohdy moc „nemluví“.

Děje se tak koneckonců také v případě jednotlivých tematických kapitol. Jako ilustraci lze použít pohled konference na rozhodování v EU a jeho reformu. V kapitole 39 například jeden z návrhů požaduje, aby byl unijní rozhodovací proces jasnější a srozumitelnější, tedy podobný národním politickým systémům. Jenže o pár řádků výše je tato výzva po zjednodušení torpédována plédováním za zapojení všech myslitelných aktérů: lokální úrovně, organizované občanské společnosti, sociálních partnerů, národních parlamentů… – just name it, chtělo by se říct – do evropského rozhodování. Podobných protimluvů je přitom ve zprávě celá řada, výsledný produkt tak představuje něco, co lze připodobnit k legendárnímu dortu, co spolu upekli pejsek a kočička.

Takřka čtyřicet let institucionálních revizí nepřineslo nic z toho, co se od nich očekávalo – ani více demokracie, ani více legitimity, ani více evropské identity mezi občany členských států.

Přes všechny věcné rozpory je ale ve zprávě několik nebezpečných jednoticích prvků, které jsou dalším argumentem proti tomu, aby byla zpráva inspirací pro reformu EU. Prvním je všudypřítomná vize, že EU by měla být velká a že by měla zasahovat do více oblastí – typicky sociální či zdravotnické agendy. Druhým pak nároková mentalita – všichni by měli mít nárok na všechno, vidět do veškerých procesů a vše ovlivňovat. Těžko říct, zda si na konferenci participující angažovaní občané, kteří na jednom místě dokumentu bezelstně připouštějí, že mnozí z nich se „stali Evropany“ až během deliberací, uvědomují, že velká část společenských nároků a možností má své národní či lokální důvody a kontexty. A že je uměle utvořený konstrukt evropanství – protože nic jiného dosud evropská identita není – nemůže ani zajišťovat a ani poskytovat. Tudíž je iluzorní předpokládat, že na ně existuje nějaký nárok.

Na vše výše uvedené lze namítnout, že Konference o budoucnosti Evropy byla experimentální deliberací a vytvořila především paletu nápadů. Jistě, podobná sonda do duší a myslí specifické skupiny občanů EU je užitečná, protože jde daleko za do jisté míry ploché průzkumy veřejného mínění. Ale pak s ní jako se sondou musí být nakládáno a neměla by se stát beranidlem pro otevírání primárního práva. Je proto dobře, že se vůči těmto snahám v květnu vymezilo hned 13 členských států, Českou republiku nevyjímaje.


Kaniok Petr

Petr Kaniok

Expert na politický systém EU
štítky: #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter