Libyjské dilema. Co se to vlastně děje v podbřišku Evropy?

10. října 2019, Kryštof Havelka

Situace v Libyi je dlouhodobě nestabilní, to není žádná novinka. Konkrétnější detaily nás nicméně zajímají méně, než by měly. Mediální pozornosti se Libye těší pouze tehdy, když se stane něco opravdu mimořádného. To je ale chyba. ČR a EU si nemůžou dovolit předstírat, že se nás situace u jižní hranice Evropy netýká.

Většina z nás si pamatuje rok 2011, kdy byl během tzv. Arabského jara sesazen dlouholetý libyjský diktátor Muammar Kaddáfí. Ti pozornější si pamatují i na tragický útok na americkou ambasádu v Benghází, při kterém zemřel tehdejší americký velvyslanec John Stevens a několik dalších lidí. Od roku 2012 však situace v Libyi začíná být nepřehledná a Evropané se ztrácejí v tom, co se vlastně děje. Jediné jméno, které se čas od času dostane do médií, je polní maršál Chalífa Haftar. Právě ten v poslední době připoutal pozornost světových médií ve spojitosti se svou vojenskou kampaní. Jeho cílem je dobýt Tripolis a sesadit vládu podporovanou Evropskou unií a OSN.

Na počátku Haftarovy kariéry stála účast na puči proti tehdejšímu libyjskému králi. Když se v roce 1969 dostal k moci Muammar Kaddáfí, Haftara v novém režimu čekala rychlá vojenská kariéra. Účastnil se jomkipurské války s Izraelem (1973) i vleklé libyjsko-čadské války (1978-1987), při níž padl jak do zajetí, tak v nemilost Muammara Kaddáfího.

Profesionální dobyvatel

Zajetí Chalífu Haftara změnilo. S podporou USA bojoval v protirežimních silách v dnešním Kongu a zúčastnil se nepovedeného povstání proti Kaddáfímu. S koncem studené války však Afrika přestala být strategicky důležitá a prostředky od CIA se ztenčily. Haftar se poté přestěhoval do Spojených států, kde spolupracoval s tajnými službami a pokoušel se bojovat proti Kaddáfímu ze zámoří. V roce 2011 se krátce účastnil revoluce, v následujících letech při budování nového demokratického režimu nicméně nenašel uplatnění.

Na scénu se v plné síle vrátil roku 2014, kdy se neúspěšně pokusil o puč proti libyjské Vládě národní jednoty (kterou podporuje OSN a EU). Krátce poté započal vojenskou operaci Důstojnost na východě Libye, která měla za cíl vytlačit islamisty (nejen Islámského státu) a zkonsolidovat kontrolu nad tímto regionem. Během následujících let se mu to podařilo a z jeho LNA (Libyjská národní armáda) se stal zásadní mocenský hráč. Haftar proto rozšířil své cíle a ohlásil záměr sjednotit (rozuměj dobýt) celou Libyi a nastolit skutečnou demokracii.

Neochota EU působit v regionu dlouhodobě je důvod, proč situace v Libyi dodnes není uzavřená.

Tím se dostáváme do dnešních dnů. Haftarova LNA ovládá téměř celou Libyi, zejména východ země a ropná naleziště na jihu. Posledním krokem jeho vojenského tažení bylo zahájení ofenzivy Tripolisu a přilehlých oblastí, což byl moment, který v dubnu tohoto roku znovu nakrátko přilákal pozornost světových médií.

Haftarova LNA má několik silných stránek. Tou nejzásadnější je jednotné velení a centralizace moci. Vláda podporovaná OSN a EU se ve vojenské sféře spoléhá na decentralizované milice jednotlivých měst a regionů, které se sice sjednotily ve svém odporu proti Haftarovi, v bojových operacích však vždy budou mít zásadní nevýhodu. LNA má dále silné (a hlavně rozhodné) spojence v Egyptě, Saudské Arábii a Spojených arabských emirátech. Do jisté míry však Haftar získal podporu i od Francie a Spojených států, což ukazuje na nejednotnost minimálně v rámci EU. (Trumpova administrativa svou podporu po prvotních vstřícných krocích ochladila.)

EU by měla jednat

Závěrem několik možných scénářů do budoucna. Mírové řešení, přestože by jej prohrávající Vláda národní jednoty, OSN i EU upřednostňovaly, nejspíš není na pořadu dne. Obě strany jsou zabředlé v dlouhém konfliktu a obě mají dostatek zbraní, jelikož embargo na jejich dovoz do Libye platí pouze de iure. Pokud OSN a EU nenajdou vůli „svou“ vládu reálně podpořit a nabídnout případně i vojenskou pomoc, například nasazením EU battlegroups, vláda v Tripolisu svou pozici patrně nedokáže udržet dlouho.

Vzhledem k omezené akceschopnosti EU i OSN se však jako nejpravděpodobnější jeví varianta, že Haftar po dlouhých a pravděpodobně krvavých bojích dobude Tripolis a ujme se vlády nad celou Libyí. Co bude dál? Stejně jako revolucionáři, ani vojenští důstojníci nebývají pověstní tím, že by měli sklony k naplňování demokratických ideálů a dařilo se jim budovat stabilní společnost.

Ať tak či onak, EU by měla zaujmout čitelný postoj a navázat s vítězem sporu diplomatické i ekonomické vztahy, protože Libye pro nás zůstává klíčovým státem kvůli problému migrace, který se nás tolik dotýká. Ostatně právě neochota EU působit v regionu dlouhodobě (i po svržení Muammara Kaddáffího) je důvod, proč situace v Libyi dodnes není uzavřená a proč vlastně mohl vzniknout i tento článek.

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter