Migrační krize nezmizela. Česko by se mělo probudit

21. června 2018, Jan Zahradil

V době, kdy píšu tento článek, není ještě známo, jak skončil spor mezi kancléřkou Merkelovou a jejím ministrem vnitra Seehoferem o možnost vracení migrantů od německých hranic. Jisté však je, že problém migrace opět výrazně cloumá evropskou politikou (a to přesto, že proud migrantů do Evropy se ve srovnání s minulými léty přece jen ztenčil).

Podepsalo se na tom několik faktorů. Jednak se blíží polovina roku, kdy předsednickou roli v  Evropské radě převezme Rakousko. Tamější mladý kancléř Kurz dal najevo, že z boje s migrací hodlá udělat hlavní motiv rakouského předsednictví. Není se mu co divit – právě na tomto tématu se výrazně vyprofiloval a vyhrál s ním volby.

Když už jsme u voleb, ty italské zase vyhrály dvě výrazně eurokritické strany, kterým se po měsících složitých peripetií podařilo nakonec složit vládní kabinet. A nová italská vláda zbořila ohledně migrační vlny hned několik tabu. Tím, že odmítla povolit vstup jedné z lodí s nákladem uprchlíků, vyslala zcela opačný signál, než před několika lety svými nepromyšlenými výroky kancléřka Merkelová. Tento vzkaz zní jasně a silně: nalodit se někde u libyjských břehů už neznamená automatickou vstupenku na druhý břeh Středozemního moře. Ani zajištění takové plavby nevládní organizací s úctyhodným jménem už nepomůže. Ostatně podobné nevládní organizace už jsou dávno součástí problému, nikoliv součástí jeho řešení.

Nikdy nepromeškej dobrou krizi

Také se opět na italském příkladě ukázalo, že to jsou národní vlády, jejich ministerstva a jejich bezpečnostní složky, které jsou schopny přijít s nějakým reálným opatřením. Podobně se zachoval loni maďarský premiér Orbán, když de facto uzavřel hranice před přílivem uprchlíků balkánskou cestou. Tehdy mu evropská levice spílala stejně, jako teď spílá italskému ministru vnitra Salvinimu. Dnes už Orbána nikdo veřejně nekritizuje a i mnozí tehdejší kritici neoficiálně uznávají, že jeho razantní postup přispěl k oslabení migrační vlny přes Balkán. Předpokládám, že se Salvinim to časem dopadne stejně.

Evropská unie zatím dál sní své sny o Frontexu a celoevropské pohraniční stráži. Dokonce v příštím sedmiletém rozpočtu EU vyčlenila na ochranu vnějších hranic trojnásobek dosavadní částky, celých 35 mld euro. Jak ale budou tyto peníze použity? Obávám se, že zejména v Evropském parlamentu a Evropské komisi se mnozí architekti „stále užší unie“ budou chovat podle známého hesla: Nikdy nepromeškej dobrou krizi. Tedy že nepůjde o hledání skutečně efektivního řešení, ale o snahu přihrát pod záminkou migrační krize nové pravomoci (a nové peníze) nějakému celoevropskému orgánu a posunout kompetence zase o kousek výše od národních států na úroveň EU. Chovali se tak v minulosti, když vypukla finanční krize i bankovní krize, jiný vzorec chování ani neznají.

Česká zahraniční politika by se měla rychle vybudit k činorodosti. To jde ovšem obtížně ve chvíli, kdy nemáme vládu s důvěrou, nevíme, kdo bude ministrem zahraničí, a domácí politika se utápí v pozičních hrách.

My v ČR bychom měli opět zpozornět. Politický boj o budoucnost evropské migrační politiky se začal odehrávat v našem nejbližším sousedství. Kancléřka Merkelová sice už uznala, že prohlasování kvót na migranty bylo chybou, jedním dechem však hovoří o nutnosti „evropského“ řešení a o potřebě celoevropského azylového řízení. V tom se může skrývat kámen úrazu. Zrychlení a zpřísnění azylových procedur po celé EU je zcela jistě i v našem zájmu. Lze však předpokládat, že nějaký mechanismus přerozdělování a přesouvání migrantů není zdaleka u ledu, jakkoliv to nemusí být přímo kvóty. Ostatně, i když nám razantní přístup nové italské vlády může být sympatický, nezapomeňme, že Itálie je přetížena a potřebuje se alespoň části migrantů zbavit. Proto jak její minulá, tak současná vláda byly vždy zastánkyněmi přerozdělovacích mechanismů. A ve hře je také stále ještě střet o tzv. „Dublin IV“, jehož europarlamentní verze obsahuje požadavky pro nás zcela nepřijatelné.

Naše místo je v „koalici ochotných“

Česká zahraniční politika by se proto měla rychle vybudit k činorodosti. Neměli bychom být jen pasivním pozorovatelem, ale proměnit se v jednoho z aktérů. Jestliže se dnes stále častěji hovoří o „koalici ochotných“, představované osou Seehofer – Salvini – Kurz – Orbán, máme se snažit být její součástí. Je smutně komické, že všichni ti, kdo nám stále doporučují „být u toho“, dnes mlčí, když opravdu o něco jde. Asi trpně čekají, s čím zase přijde paní kancléřka, ač ta dnes zjevně už tahá za kratší konec provazu.

Měli bychom tedy pro začátek zaktivizovat společný postoj V4 a koordinovat jej s Rakouskem, začít jednat s Itálií a klidně také s bavorskou vládou. To jde ovšem obtížně ve chvíli, kdy třičtvrtě roku po volbách nemáme ještě vládu s důvěrou, nevíme, kdo bude ministrem zahraničí, a domácí politika se utápí v pozičních hrách. Hrozí tak, že promeškáme důležité momenty a iniciativu převezme někdo jiný. To bychom neměli dopustit.

Psáno pro MF Dnes.

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter