Texty

Nadnárodní evropští poslanci znovu ve hře

Ať je v Evropě krize, válka, či naopak prosperita a mír, můžeme si být jisti tím, že některé konkrétní instituce Evropské unie (EU) pořád pojedou po své linii. Typicky Evropský parlament (EP), který počátkem května na svém plenárním zasedání schválil plán na reformu evropských voleb, která by vedla k jejich další supranacionalizaci.

Asi nejvíce diskutovanou novinkou je vznik celoevropského volebního obvodu, který by znamenal, že v EP by poprvé v historii zasedli politikové a političky, kteří by nebyli voleni v národních obvodech. Byť se dnes EU může jevit jednotnější a kompaktnější než třeba před rokem, není to dobrý nápad.

Je potřeba hned na začátku zmínit, že EP se ze svého pohledu chová logicky. Zastupitelský sbor občanů členských států EU totiž o co největší harmonizaci a supranacionalizaci evropských voleb usiluje od svého vzniku. V prvních dekádách existence evropské integrace se tak dělo v kontextu jeho boje za přímé volby. Dnes se už zapomíná, že až do roku 1979 byli členové EP (dříve Shromáždění) delegováni národními parlamenty, od osmdesátých let pak samostatně.

Pokus o další federalizaci EU tedy není nijak překvapivý, EP jen kontinuálně prosazuje něco, co považuje za užitečné – respektive větší či menší většina v něm – dlouhodobě. V případě vytvoření nadnárodního obvodu jde o pokus pátý, přičemž teprve podruhé se návrh dostal na pořad plenárního jednání.

Pouhá kapka v moři

Vytrvalost si ovšem v tomto případě nezaslouží ani obdiv, ani podporu. Už proto, že navržený počet 28 nadnárodně volených poslanců, který jen nepatrně převažuje množství členských států, nedává v Evropském parlamentu žádný smysl. Připomeňme, že dnes tam zasedá 705 europoslankyň a europoslanců. Kdo bude kvůli 28 specifickým křeslům vést nějakou kampaň? Jací politikové se o ně budou ucházet, když každá z větších eurostran, tj. křesťanští demokraté či socialisté, může získat zhruba šest až sedm mandátů?

O menších eurostranách a jejich frakcích ani nemluvě – třeba u konzervativců či zelených lze střízlivě očekávat zisk okolo dvou mandátů. Silní politikové, kteří o křesla v EP usilují, dají strategicky přednost soutěži o národní mandáty, protože v nich mají z mnoha důvodů, například kvůli nerovné podpoře jednotlivých eurostran ve státech EU, větší jistotu a šanci.

Jinak řečeno, nízký počet zamýšlených nadnárodních křesel povede ke znásobení efektu druhořadých voleb – minimální či pouze formální kampani, kandidatuře zbytných politiků a nule se blížícímu zájmu médií. Pokud to EP myslí s posílením nadnárodního charakteru evropských voleb vážně, měl by být počet křesel rozdělovaných v celoevropském obvodu mnohem větší.

Jenže do toho se nikomu nechce, a to z jednoho prostého důvodu: Výraznější de-nacionalizace evropských voleb by totiž s vysokou pravděpodobností ještě více problematizovala volební účast a jejich atraktivitu. A to jak pro voliče, tak pro kandidující národní strany. Nynější návrh totiž hovoří o dodatečných poslancích, což znamená, že v případě aktuální diskuze by se do distribuce křesel mezi státy nesahalo, a došlo by tak ke zvýšení členů EP. Zásadnější celoevropská křesla by však mohla vzniknout jedině tak, že by se konkrétním státům „sebrali“ jejich europoslanci. EP totiž nemůže růst do nekonečna, takže v případě reformy, kdy by se volila v nadnárodním obvodu třeba jedna třetina poslanců, by se do národních mandátů zasahovat muselo.

Nízký počet zamýšlených nadnárodních křesel povede ke znásobení efektu druhořadých voleb. Řada menších, ale stále relevantních stran by v důsledku zůstala mimo parlamentní zastoupení.

A to může být problém. Více by se totiž muselo brát velkým či středním zemím – pobaltským státům či Maltě, kde se volí do deseti europoslanců, lze odejmout jednoho či dva zástupce, protože pak už volby nedávají vůbec smysl –, což deformuje (již dnes deformovaný) axiom, že každý voličský hlas by měl mít stejnou váhu pro rozdělení křesel, které hlasy zastupují.

Je-li navíc v národních obvodech ve hře méně křesel, stávají se méně dostupné pro kandidující subjekty. Kupříkladu, kdyby třeba Česká republika skončila na patnácti europoslancích, pro zisk jednoho křesla by strana, s vědomím existence jednoho národního obvodu, potřebovala získat téměř sedm procent hlasů. Pětiprocentní hranice, kterou strana musí překonat pro zařazení do přepočítávání, by tak zůstala pouhou teorií. Bariéru pěti procent přitom jako maximální uvádí také EP reformovaná evropská volební legislativa…

Důsledkem, a to nejen v České republice, by bylo, že řada menších, ale stále relevantních stran by tak zůstala mimo parlamentní zastoupení. Samotná skutečnost, že mandáty visí proklatě vysoko, by mnoho politických stran značně demotivovala v kandidatuře, kampani či výběru politiků. Výsledným efektem by pak byla další problematizace voleb.

K nadnárodnímu obvodu a vůbec k experimentování s evropskými volbami lze vznést řadu zásadnějších výhrad – neexistuje žádný evropský lid a eurostrany jsou jen prázdné skořápky, které si ani po třiceti letech své existence nedobyly zásadnější místo v evropské politice. Avšak již jen výše uvedené spíše technické aspekty vedou k závěru, že by Rada EU měla kutilství EP odmítnout. Koneckonců ani v EP nezískal návrh na reformu voleb drtivou podporu.


Kaniok Petr

Petr Kaniok

Expert na politický systém EU
štítky: #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter