Náměstek v čele ministerstva? Babišův amatérismus i systémový problém

1. srpna 2019, Jiří Nantl

Na základě jakého zákonného zmocnění může odcházející ministr z náměstka pro řízení sekce udělat náměstka pro řízení ministerstva? Tato otázka – vzešlá z prozatímního výsledku vleklé vládní krize – by vlastně vůbec neměla nastat, neboť z Ústavy a celé řady dalších zákonů zcela jasně vyplývá, že v čele ministerstva stojí člen vlády.

Situace, že ministerstvo zůstane bez ministra, třeba v důsledku toho, že ministr zemře nebo se stane neschopným vykonávat svoji funkci, samozřejmě nastat může. V zájmu kontinuity fungování státního aparátu by tedy mělo být zřejmé, na koho přecházejí jeho kompetence, než je ustanoven ministr nový (ve starém rakouském mocnářství se takové roli říkalo přiléhavě „správce ministerstva“).

Nelegální provizorium

Ze služebního zákona, který je účinný od roku 2015, vyplývá, že člena vlády může v plném rozsahu ve vztahu k působnosti ministerstva jako správního úřadu zastupovat náměstek člena vlády, tedy takzvaný politický náměstek. Každý ministr může mít nejvýše dva politické náměstky, nemusí však také mít žádného, existence této pozice není ze zákona povinná. Pak ovšem vzniká problém.

Náměstci pro řízení sekce jsou – na rozdíl od ministra a jeho politických náměstků – státní zaměstnanci podléhající služebnímu zákonu. Podle služebního zákona může ministr pověřit náměstka pro řízení sekce zastupováním ve schůzi vlády nebo na jednání parlamentního výboru. Ze zjevně rozdílné formulace od paragrafu o politických náměstcích však plyne, že jej nemůže pověřit zastupováním výkonu kompetencí ministra ve vztahu k ministerstvu jako celku. A je to logické, neboť jinak by celý rozdíl mezi politickými a sekčními náměstky vůbec nedával smysl.

Ostatně označování sekčních náměstků za náměstky ministra je věc spíše zvykového vnímání; služební zákon ve spojení se sekčními šéfy o náměstcích ministra zásadně nehovoří a do funkce je skutečnosti jmenuje státní tajemník. Pověření náměstka pro řízení sekce řízením celého ministerstva postrádá nejen legalitu, ale také legitimitu.

Co předseda vlády netuší

Kromě roviny ústavní, týkající se způsobu a celkové kultury výkonu pravomocí prezidenta republiky, se nám tak při současném dějství odkrývá také neuvěřitelný amatérismus, panující na vrcholu současné české exekutivy. Z vyjádření předsedy vlády v posledních týdnech a dnech bylo patrné, že premiér vůbec nemá povědomí o zákonném rámci fungování exekutivy, v jejímž čele stojí, že kolem sebe zřejmě nemá spolupracovníky, kteří by jej náležitě informovali, a s největší pravděpodobností jej tyto aspekty chodu státu vůbec nezajímají.

Nejde však jen o ministerstvo kultury, problém je obecný. Jestliže není jasné, na koho v případě nouze přecházejí kompetence vést ministerstvo, jde o otázku, která by měla být řešena systémově. Představme si příklad, že je stát v krizové situaci (jako jsou povodně) a dejme tomu ministr vnitra náhle zemře. Okamžitě přece musí být jasné, kdo je legálně oprávněn dávat příkazy státnímu aparátu v celé šíři působnosti daného resortu, než bude (i při nejrychlejší možné součinnosti premiéra s prezidentem) ustanoven nový ministr. Spoléhat na to, že ministr má politického náměstka (kterého mít nemusí) a příslušným způsobem určí rozsah jeho delegovaných kompetencí (což se rovněž stát nemusí) není možné.

Premiér vůbec nemá povědomí o zákonném rámci fungování exekutivy, v jejímž čele stojí.

Ukazuje se tu další nedostatečnost současné právní úpravy státní správy plynoucí z toho, že příprava služebního zákona byla za Sobotkovy vlády pojata čistě byrokraticky. Služební zákon a jeho prováděcí předpisy proto sice regulují takové detaily, jako kolik úředníků musí být v ministerském odboru, aby se jeho šéf mohl honosit titulem ředitel, některé základní aspekty celého systémového nastavení však ponechává nejasné.

Nejde přitom o vymýšlení něčeho mimořádně složitého. Stačilo by například zákonem stanovit, že neplyne-li pro takový případ pověření některého z náměstků člena vlády, přechází kompetence prozatímního vedení úřadu na státního tajemníka. Řešení, že služebně nejvyšší státní zaměstnanec resortu je v případě provizoria jeho předpokládaným administrátorem, je v řadě zemí obvyklé a mělo by svou logiku a legitimitu i u nás, protože státní tajemníci jsou jmenováni do funkce rozhodnutím celé vlády.

Nantl Jiří

Jiří Nantl

ředitel CEITEC, expert ODS pro výzkum a inovace

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter