Nebezpečná gesta postkomunistických politiků

1. října 2018, Stanislav Balík, Jiří Hanuš

Prohlášení k diskusi o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi

Na úvod je fér upozornit, že podle našeho přesvědčení patří církve k institucím, které ve svých dlouhých dějinách prokázaly, že dokáží žít v nadbytku i chudobě, jako vládnoucí i pronásledované, a že patří k institutům, které jak svými vynikajícími osobnostmi, tak řeholními instituty přes mnohá selhání ukazovaly lidem cestu, jakým způsobem žít hodnotný a důstojný lidský život. Takový život zajisté zahrnuje i správný vztah k majetku, čímž se dostáváme k meritu věci.

Důvodem našeho aktuálního prohlášení je některými politickými stranami i politiky neustále účelově a populisticky otevíraná kauza církevních náhrad a právních úprav již domluvených a podepsaných úmluv mezi státem a církvemi, zejména zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, vládou předloženého Poslanecké sněmovně 18. ledna 2012 a schváleného 8. listopadu 2012. Toto jednání považujeme za kombinaci nedorozumění a zlé vůle, proto bychom chtěli zcela jasně říci:

  • Jednání mezi státem a náboženskými společnostmi (církvemi a židovskou náboženskou obcí) včetně uvedeného zákona byly výsledkem dlouhodobého a náročného jednání, jejichž závěrem byl dojednaný kompromis, který nemůže být samozřejmě pokládán za dokonalý (jako ostatně nic na tomto světě, tím méně v demokratické politice). Vyjadřujeme však podporu těm, kteří se na tomto jednání a konečné podobě smluv podíleli, neboť jejich úmyslem bylo nikoli jednostranně podpořit náboženské společnosti, ale vytvořit modus vivendi, který by byl dlouhodobě přijatelný pro obě strany. Jejich práce byla náročná a vedla k pozitivnímu výsledku. Již tato skutečnost nám nedovoluje odsoudit domluvenou smlouvu jako nepřijatelnou, jak se to dnes často slyšíme.
  • Výsledkem smlouvy není jen prý zbytečně naddimenzovaná podpora církví formou restitucí, jak se mnohdy dozvídáme z neinformovaných kruhů. Je jí částečné a opožděné odčinění nespravedlností, jichž se vůči náboženským společnostem dopustil zločinný komunistický režim během čtyřicetiletého panství v naší zemi; je jí – což je podstatné – též celkové nastavení vztahu státu a církve do blízké i vzdálenější budoucnosti. Cílovým stavem je totiž situace, která by se dala označit jako „mírná forma“ odluky státu od církve. To byl mimochodem požadavek v evropské historii velmi často vznášený liberálními a socialistickými antiklerikálními politickými silami. Je naprosto nepochopitelné, že právě tyto síly tuto evidentní pravdu zastírají – pravdu, že výsledkem domluveného procesu je odluka, která bude během pár let znamenat principiálně naplnění hesla „svobodná církev ve svobodném státě“ a hesla „každý za své“.

Výsledkem domluveného procesu je odluka, která bude během pár let znamenat principiálně naplnění hesla „svobodná církev ve svobodném státě“ a hesla „každý za své“.

  • Není příliš obtížné rozkrýt motivy jednání některých politických osobností a stran, které požadují revizi smlouvy. V jejich argumentaci zaznívají až příliš silně staré antiklerikální a anticírkevní tóny a afekty, o nichž jsme si mysleli, že jsou již zapomenutou minulostí, typickou pro přelom 19. a 20. století a pro dobu panování ateistického komunistického režimu, zvláště v jeho teroristickém období v padesátých letech. Tento antiklerikalismus je velice škodlivý, protože vytváří obraz nepřítele, který neexistuje, a používá symboly, které vnášejí do veřejného prostředí falešné informace a mentální obrazy. Představa chtivého církevního preláta, který natahuje svou ruku po měšci peněz, je možná socialistickým obrazem užitečným pro předvolební kampaň, je však na druhé straně zavádějícím gestem, který je nebezpečím pro celou společnost.
  • Lidé, kteří požadují revizi smlouvy a takzvané „zdanění náhrad“, nevědí či nechtějí vědět, že církve a náboženské společnosti potřebují peníze nejen na hrazení ryze náboženských služeb (například platy duchovních), ale také na společensky prospěšnou činnost. Málokdo například ví (nebo pokud ví, tak to vědět odmítá), že církve jsou také jedním z největších pečovatelů o historické památky, což vyžaduje ohromné finanční prostředky na jejich renovaci a údržbu. Jejich velkou část nesou dlouhá desetiletí na svých bedrech řadoví věřící, skládající se na opravy a údržbu něčeho, čím se později stát chlubí. A to ani nemluvíme o mnoha církevních institucích a charitativních organizacích, které poskytují své služby nejen věřícím, ale všem občanům.
  • Takzvané zdanění náhrad, požadované některými politickými skupinami (nepřekvapuje, že jsou mezi nimi především komunisté, kteří církvím před několika dekádami majetek jednoduše ukradli!), devastuje právní smýšlení a znejišťuje právní vědomí. Vytváří také politické problémy tam, kde nejsou, což zabraňuje v řešení mnoha skutečných aktuálních problémů, kterými trpí náš politický systém a společnost (prolnutí politické, hospodářské a mediální moci; sílící byrokracie; vytváření nejistoty ohledně prozápadní orientace české politiky apod.). V gestech a siláckých řečech kritiků smlouvy státu a církve rozpoznáváme též jeden z neblahých tendencí české politiky od roku 1945, totiž stálou nedůvěru, ba odpor k pravicovému politickému proudu, který se po roce 2010 zasloužil o vyřešení problému nevráceného církevního majetku.

Takzvané zdanění náhrad, požadované některými politickými skupinami (nepřekvapuje, že jsou mezi nimi komunisté!), devastuje právní smýšlení a znejišťuje právní vědomí.

Jsme smutní z toho, že jsou církve a náboženské společnosti, resp. dost možná náboženství jako celek, opakovaně používány jako prostředek politického boje. Záměrně jsou povzbuzovány negativní společenské emoce jako závist, lakota či hněv. V kritice procesu tzv. církevních restitucí je záměrně zamlčováno, že oproti jiným restitucím proběhly o dvacet let později. Nemluví se o tom, že se bez náhrady nevrátily znárodněné peněžní fondy, jež měly každý posvěcený kříž, socha či kaplička v krajině a z jejichž výnosů byly po staletí udržovány; nemluví se o řadě dalších neodškodňovaných a nenapravovaných institutů.

Kvazi historicko-právní argumenty o povaze církevního majetku, který prý měl být státní či zvláštního typu, mají jen zakrývat nevůli napravit velkou krádež z poloviny 20. století. Je směšné, když historičtí neumětelové argumentují původem prý velké části majetku, k němuž měla církev přijít nátlakem na prostý lid. Z předběžných sond, které jsme v několika farnostech uskutečnili, víme, že místní církve od husitských dob o pozemkový majetek přicházely, než že by jej rozhojňovaly. Navíc až do roku 1869 nebylo možno selské statky drobit a převádět tu kus pole, tu kus louky. Dělat to mohli (ale od středověku vesměs nedělali) šlechta či panovník. Pokud tedy někdo v minulosti o majetek ve prospěch církve přišel, bylo to jednak v době předhusitské, jednak to nebyli „obyčejní lidé“.

To vše nás vede k tomu, abychom se veřejně ohradili proti účelovému překrucování historie a proti nemístnému politickému tlaku na církve prostřednictvím jejich znejišťování ohledně jejich finanční budoucnosti. A řekněme to zcela otevřeně těm, kteří usilují o revizi podepsaným smluv – svým jednáním, ať už je motivováno jen vidinou okamžitého politického zisku či dlouhodobým ideologickým odporem k veřejné činnosti svobodných církví ve svobodném státě, zaséváte nedobré semeno. Měli byste vědět, že již před několika tisíciletími zaznělo: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“ (Iz 4, 20)

Hanuš Jiří

Jiří Hanuš

místopředseda správní rady

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter