Přelomové. Klišé, které se u nás používá pro téměř každé volby, je v případě nynějšího prezidentského klání dost možná na místě. Příčin je několik a již nyní je možné i bez ohledu na výsledek druhého kola konstatovat, že podoba hlavy státu byla u nás těmito volbami redefinována na dlouhá léta dopředu.

Konec éry listopadových matadorů

Jednak je jasné, že i na Pražském hradě definitivně končí polistopadová éra. Všichni tři předcházející prezidenti byli spjatí s událostmi roku 1989, respektive byli více či méně jejich přímými aktéry. Václav Havel byl jejich hlavním symbolem, Václav Klaus byl spojen s následnými ekonomickými reformami a Miloš Zeman je jistým kontrapunktem. Všichni tři se ale do polistopadového vývoje výrazně zapsali, dva z posledně jmenovaných ještě před prezidentskou funkcí také zřetelnou premiérskou stopou.

Žádný další prezident, ať už má jakoukoliv předlistopadovou minulost, nebude mít na rok 1989 takové vazby. Neboli éra „mužů 17. listopadu“, pokud můžeme parafrázovat označení hlavních postav zrodu Československa, už i na Pražském hradě končí. Přichází nová generace, a pokud ne věkově, tak nepochybně politicky.

Důsledky přímé volby prezidenta

Naplno se také teprve nyní projevují následky zavedení přímé volby prezidenta. Krok do značné míry neuvážený, ale nejspíš i nevratný. Ne že by poslední parlamentní výběry probíhaly zrovna hladce a konsenzuálně, nynější forma volby hlavy státu však změnila nejen pravidla hry, ale i složení hráčů. Zkušení političtí vůdci, kteří mají pro prezidentskou funkci nejlepší předpoklady, ustoupili do pozadí a voličstvu jsou předkládány „nové tváře“. Často založené na umění politického marketingu a schopnosti sehnat dostatečnou podporu a samozřejmě i finanční zdroje v byznysovém prostředí.

Jistě, pár výjimek tu je. Jaroslav Bašta i Pavel Fischer za sebou politické zkušenosti mají, ale nižšího stupně. A jediný, kdo by toto hledisko mohl splňovat – tedy bývalý premiér Andrej Babiš – stále opakuje mantru, že vlastně politikem není. Samozřejmě že je, ale absence této vnitřní identifikace tuto jeho výhodu oslabuje. O jeho problematické minulosti spjaté jak s KSČ, tak s StB nemluvě.

„Nepolitický“ prezident

Dalším novým, „přelomovým“ faktorem je rozšiřující se pole vážných prezidentských kandidátů do dalších oblastí veřejného života. Při minulé volbě vcelku očekávatelně došlo na akademickou sféru, a to v postavě finalisty Jiřího Drahoše, dříve předsedy Akademie věd a nyní senátora. V jeho prospěch hrály dva faktory: jednak byl protivníkem Miloše Zemana a navíc tu zafungoval efekt známý i z voleb nižšího řádu, tedy intuitivní preference doktorů, učitelů apod. Tedy lidí, u nichž se a priori očekává jak jistá míra vzdělanosti, tak morální integrita.

Tentokrát akademickou obec zastupovala Danuše Nerudová, tuto výhodu ale zastínily kauzy s podezřelým udělováním titulů na Mendelově univerzitě, kde rektorovala. Trhliny navíc vykazovala i její argumentace v různých předvolebních debatách. „Nepolitické“ prezidentské pole se nyní rozšířilo i do vojenské oblasti, jakkoliv může jít o výjimku. V osobě generála Petra Pavla byl do volby hlavy státu vnesen armádní element, což může být pochopitelné.

Jednou z obecných volebních konstant je příslib klidu a řádu, což generál Pavel nepochybně ztělesňuje. Pak je tu ovšem jeho problematická předlistopadová armádní minulost, jakkoliv ji odčinil svým působením v nejvyšších strukturách NATO. V každém případě je to pro prezidentskou volbu – či funkci – prvek nový a bude jistě předmětem mnoha následných analýz.

Šance žen

A v neposledním případě je tu „efekt žena“. Ne že bychom tu prezidentské kandidátky neměly i v minulosti. V minulých volbách sice v reálném hlasování žádná nebyla, v těch prvních přímých (2013) byly ovšem hned tři: Jana Bobošíková, Taťána Fischerová a Zuzana Roithová. A podobně byly ženy ve hře i dříve ve volbě nepřímé, kromě již zmíněné Jany Bobošíkové například nyní již bohužel nežijící Jaroslava Moserová.

Teprve u Danuše Nerudové se však ženská kandidátka dostala mezi favority. Inspirací byl nepochybně úspěch Zuzany Čaputové v sousedním Slovensku, kde také sehrály velkou roli jak touha po „změně“, tak politický marketing. Do druhého kola to sice Danuše Nerudová nedotáhla, ale i tak lze její prezidentské tažení označit za velmi úspěšné.

Souhrnně viděno, prezidentská volba, a hlavně podoba hlavy státu se tímto kláním u nás definitivně proměnila. A je třeba s tím počítat i pro budoucí výběry prvního nájemníka Pražského hradu. Funkčnost prezidentské mašinerie to nutně ovlivnit k horšímu nemusí, byť některé silné pravomoci (např. jmenování premiéra dle interpretace voleb, ovlivňování měnové politiky státu výběrem členů Bankovní rady ČNB) nabádají v tomto ohledu k obezřetnosti. Každopádně, nová prezidentská éra nyní začíná.

 

---