Novoroční zamyšlení nad několika trvalými úkoly liberálně-konzervativní pravice

V pohnuté vánoční náladě jsem si vzpomněl na jeden archetypální příběh, který nám, svým vnoučatům, v polovině devadesátých let vyprávěla babička. Bylo to na zasněženém gruntu na Drahanské vrchovině, kam se po válce přivdala, vychovala pět dětí a starala se o hospodářství.

Byla to taková stará legenda o tom, jak se stávající rok odhodlal vyšplhat na nedaleký kopec Větřák, kde svedl souboj s rokem novým. Nový rok zvítězil a všichni čekali, co přinese nového. Vždycky mi ten příběh připadl neskutečně strašidelný. Bál jsem se apokalyptické struny, kterou ve mně podivně rozezníval, i železné cykličnosti, kterou zachycuje. Každý rok cítím potřebu si jej alespoň sám pro sebe převyprávět.

Letos mi jej navíc připomněla obálka knihy s ponurou rytinou Albrechta Dürera Melancholie, která zachycuje anděla a spoustu dalších symbolů. Velmi podobně jsem si vždycky představoval postavu starého roku z babiččiny legendy. Je to obálka knihy trialogů O životě a smrti konzervatismu Ria Preisnera, kterou jsem tedy po delší době znovu otevřel a začetl se do ní. Rio Preisner ji připravoval k vydání ve druhé polovině devadesátých let, tedy zhruba ve stejné době, kdy nám babička vyprávěla popsanou legendu.

Preisner měl pravdu

Znovu mě zaujala třináctá kapitola s titulem Zaopatřovací stát a osamělost, v níž autor hovoří o hrozbě vzestupu monstra v podobě všemocného byrokratického zaopatřovacího státu, který ze svobodných občanů tak dlouho vychovává manipulaci náchylné stádo, až je nakonec zcela připraví o osobní svobodu. Zůstane jen pár osamělých jedinců, jejichž touha po svobodné hospodářské iniciativě bude zesměšňována jako překonaná, a proto reakční a nebezpečná.

Jak aktuální teze pro dnešního živnostníka! A přitom publikovaná v devadesátých letech, kdy své živnostnické a podnikatelské štěstí zkoušel takřka každý, kdo měl jen trochu chuť. Doba tomu přála. Teď je vše jinak. Malý živnostník musí skutečně jakoby osamocen čelit útokům ze všech stran.

Babiččina legenda i temná vize Ria Preisnera mě nakonec pohnuly k novoročnímu zamyšlení o tom, které z výzev a nebezpečí předchozích let bohužel zůstanou z pohledu živnostníka (a snad i liberálně-konzervativní pravice) aktuální i v nadcházejícím roce, a to i přes skutečnost, že starý rok se svými chmurami byl v tajemném souboji poražen.

Staronový třídní boj

Když se pokouším vybavit si, čeho vlády s účastí Andreje Babiše vlastně dosáhly, jediným větším „úspěchem“ je zatím zavedení EET. Jinak jsme se dočkali jen populistických a socialistických slibů či úplatků. A nakonec i to EET je po zásahu Ústavního soudu jen polovičaté, a tak se vláda bude v novém roce snažit dotáhnout tento výdobytek do úspěšného konce.

Bude tedy dál usilovat o likvidaci těch, kdo by mohli konkurovat velkým korporacím, jejichž podnikání bude naopak všemožně podporovat. Bude nadále pokřivovat trh a přispívat ke kumulaci ekonomické, a tím i politické moci, což v konečném důsledku zase povede k dalšímu oslabení demokracie. EET není nic jiného než jen útok proti živnostníkům, útok proti aktivním a svobodným lidem, a tedy útok do jádra společnosti; útok, který oslabuje nejen hospodářské zdraví naší země, ale i rodinné zázemí všech malých živnostníků.

Nová byrokratická zátěž, strach z nepřiměřených pokut, udávání a kontroly jsou mimochodem také projevem asociální a protirodinné politiky (bohužel svého času podpořené i lidovci a nadále podporované sociálními demokraty). Člověk má jen omezené síly, takže energie vynaložená na zavedení EET bude živnostníkovi chybět jinde, bude zatěžovat celou rodinu a zabírat čas, který mohl být věnován manželce, manželovi, dětem či stárnoucím rodičům.

Zákon o EET je tedy projevem reálného třídního boje proti konkrétní části národa. Jeho cílem je posílení moci vládnoucího oligarchy, který navíc těží z výhod spojenectví se socialistickou vizí zaopatřovacího státu a rovněž z evropských dotací.

Péče o krajinu, zvláště o tu zemědělskou

Nemohu se ubránit dojmu, že zemědělskou politiku polistopadové vlády (i ty s účastí středopravicových stran) vytrvale zanedbávaly. To, že tu máme agrogiganty v nesrovnatelně větší míře než všude jinde v Evropě, je jistě především výsledek likvidace selského stavu v 50. letech. Naši prarodiče by o tom mohli vyprávět své. Po revoluci jsme na tento neblahý stav bohužel navázali a nakonec vše dokonal systém evropských dotací. Nenechme si namluvit, že neexistuje jiná možnost, protože selský stav nadobro zmizel a zemědělství dnes nikoho nezajímá. Není to pravda. I dnes existují mladí lidé, kteří v různém rozsahu touží pracovat v zemědělství. Mělo by to smysl, i kdyby to měli jen jako vedlejší činnost. V krajině totiž hned poznáte, že se o ni stará někdo s osobním přístupem.

Nejde mi o nějaké naivní sny o vzkříšení selského stavu ani nechci paušálně házet všechny velké agropodniky do jednoho pytle. Je ovšem jasné, že zemědělská politika se musí změnit, ať už se to týká zastropování dotací, podpory živočišné výroby a péče o krajinu, o její schopnost zadržovat vodu či o její rozumnou a trvalou hospodářskou využitelnost. Jejím cílem musí být i konec zvýhodňování velkých podniků. Představte si Babiše bez zemědělských dotací. Možná by se rychle ukázalo, že některé firmy z jeho holdingu nepřežijí.

Boj za živnostníka vždy bude i bojem za svobodu, demokracii a přirozenost.

Můj obdiv má každý živnostník, který na sebe bere všechna rizika podnikání, ale živnostníky v zemědělství obdivuji dvojnásobně, protože ti jsou připraveni nést nejen běžná rizika jako všichni ostatní, ale navíc také celý balík rizik daný rozmary přírody. Ti nejmenší vůbec nejsou závislí na dotacích, protože nějaká ta tisícovka za obdělávaný hektar je nespasí a na jiné dotace z různých důvodů většinou nedosáhnou. Jsou závislí primárně na rodinných vztazích, na svém zdraví, na lásce ke své práci – a trochu pateticky dodejme, že i na lásce k vlasti a k rodné zemi.

V tomto případě nejde jen o ty nejmenší zemědělce, ale i o ty větší podniky, které dovedou hospodařit citlivě. Zemědělská politika tedy bezprostředně souvisí s péčí o krajinu, v níž žijeme, a to se již netýká jen malé skupinky nadšenců, ale celé společnosti. Je to téma veskrze konzervativní. Nenechme si je vzít radikálními nacionalisty nebo zelenými či neomarxistickými levičáky.

Boj za živnostníka vždy bude i bojem za svobodu, demokracii a přirozenost. Obě moje babičky i oba moji dědové byli původně svobodní sedláci, další moji předkové byli třeba pekaři a takto bychom mohli pokračovat. Pracovat ve vlastní režii je tedy přirozené a normální. Je zvláštní, že člověk občas cítí potřebu to vůbec připomínat.

Novoroční přání

Život někdy bývá složitý a každý z nás se musí něčemu podřizovat. Někdy nás žene zdravá soutěživost s konkurencí, někdy zákonitosti přírody, jindy zase tlak zakázek. S tím se ale počítá. Živnostník si totiž vždy bude vědom svobody a nezávislosti, která pramení především z toho, že se nebojí ani té nejobyčejnější práce, pokud ji vykonává na svém, ne někde v montovně pro nadnárodní korporaci. Na takovém vědomí pak lze budovat upřímný vztah k vlasti, jež je základem fungování demokracie. Čím více takových lidí bude, tím lépe.

A snad si mohu na závěr dovolit vyslovit několik novoročních přání. Přál bych si tedy, aby nový rok opět porazil ten starý a s ním i předchozí šikanu živnostníků. Přál bych si, aby Babiš opravdu přišel o své eurodotace a třeba i o politickou moc, aby alespoň na chvíli skončil v opozici. Dostal by tak konečně příležitost ukázat, že umí sedlačit i bez dotací a že péče o blaho národa je mu natolik drahá, že ho neodradí ani role opozičního poslance. A snad si mohu přát i to, aby ODS v roce 2019 nadále bojovala za svobodu živnostníka a za svobodu každého iniciativního a tvořivého člověka.

---