Od voleb do Evropského parlamentu uplynul zhruba měsíc, ale mnoho věcí se stále vyjasňuje. Některé z nich překvapivě hladce, jako například nové složení „Top Jobs“ v Bruselu. Kromě komisařských postů k nim patří i tři nejvyšší funkce v „evropské vládě“: předseda Evropské rady, kterým bude bývalý portugalský premiér Antonio Costa, předsedkyně Evropské komise, kterou zůstává Ursula von der Leyenová, a vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku, kterou bude estonská premiérka Kaja Kallasová.

Náhlé rozhodnutí Emmanuela Macrona vypsat předčasné volby a otevřít tak dveře dokořán krajní pravici nebo levici je zase důsledkem, jehož skutečný dopad se ukáže až za několik let. Je to také poprvé, co eurovolby tak zásadně ovlivnily domácí politiku členského státu, a to rovnou jednoho z nejdůležitějších. Nemluvě o tom, že tento krok je zároveň precedentem pro příští evropské volby. Spolu s trendem zvyšující se volební účasti je jisté, že evropské volby získají na významu i v našem tradičně euroskeptickém regionu.

A pak je tu otázka politické budoucnosti „odpadlíků“. Mluvíme o stranách, které byly pro svou extrémní toxicitu vyloučeny ze svých evropských „rodin“. Ať už jde o Smer, kterému bylo (prozatím) pozastaveno členství rodiny evropských socialistů, Fidesz, který byl vyloučen z řad lidovců, nebo nejnověji ANO, které, vidouc osud svých soudruhů, samo, dřív než bude vyhozeno, pro jistotu opustilo frakci liberální Renew Europe.

Všechny tyto strany mají stejné dilema. Nenávidí politiku, která ctí pravidla, spravedlnost a respekt k jiným názorům, ale musí existovat v prostoru, který všechny tyto hodnoty vyznává. Ale aby jim nešlo jen o negativní vymezení, Orbán, Fico a Babiš sdílejí také společné hodnoty. Osobní bohatství, moc nad ostatními a majetnický vztah k zemi a jejím občanům. Ačkoli tyto „hodnoty“ vzbuzují v každém člověku z našeho civilizačního okruhu nejhlubší despekt, hned za jeho východními hranicemi existuje entita, pro kterou jsou denním chlebem a smyslem jejího fungování.

Trucpodnik

Novou evropskou frakci s názvem Patrioti pro Evropu představili 30. června ve Vídni tři středoevropští politici. Kromě již zmíněných Orbána a Babiše se spoluzakladatelem stal i Herbert Kickl, předseda Svobodné strany Rakouska (FPÖ). Po oznámení vzniku frakce se k nim přidala i portugalská Chega, následně Národní sdružení Marine Le Penové, španělský Vox nebo třeba Slaviniho Liga. Vzniku nové frakce už nestálo nic v cestě.

Co je však jejich cílem? Viktor Orbán na Vídeňském kongresu mimo jiné prohlásil, že „Evropané chtějí tři věci: mír, pořádek a rozvoj. A to, co dostávají od současné bruselské elity, je válka, migrace a stagnace“. Tento výrok poměrně výstižně shrnuje cíle této skupiny, jimiž jsou boj proti migrační dohodě, Green Dealu a podpoře Ukrajiny. Kromě toho podle Babiše „musíme posílit suverenitu každého členského státu“, přičemž mu nejvíce vadí centralizace a federalizace unie. Jak je u těchto pánů obvyklé, nemají tendenci doprovázet svou kritiku vlastní vizí či pozitivními kroky ke změně situace, takže se prozatím musíme spokojit s těmito proklamacemi.

Od frakce evropských vlastenců bychom neměli očekávat nic jiného než klasický trucpodnik politiků s extrémně velkým a křehkým egem, jejichž přítomnost při jednáních vyvolává příjemné pocity asi jako teplé pivo bez pěny. Celá frakce bude stejně užitečná, jako bylo hnutí ANO při nedávném jednání o důchodové reformě na Hradě. Místo vytváření politického tlaku a hledání spojenců při prosazování svých zájmů tak bude mít nová frakce zcela jiný, temnější účel.

Legitimizace kolaborantů

Pokud mají zakládající členové frakce Evropští patrioti skutečně něco společného, pak je to obdiv Ruska. V tomto ohledu nejen vynikají, ale určují trendy v evropské politice. Fidesz v čele s Viktorem Orbánem bez ostychu překonává i ta nejhorší očekávání, která evropští partneři od tohoto karpatského autokrata po vypuknutí ruské invaze měli. Za všechny činy maďarské vlády hovoří fakt, že  Viktor Orbán po více než dvou letech války přijel začátkem července poprvé na návštěvu Kyjeva, přičemž se mu již loni podařilo setkat se s Putinem na ekonomickém fóru v Šanghaji. Nemluvě o jeho ministru zahraničí Péteru Szijjártóovi, který se se svým ruským protějškem setkává pravidelně a sám byl v Rusku nejméně pětkrát.

FPÖ se zase „proslavila“ skandálem „Ibizagate“. V něm figuroval tehdejší předseda FPÖ a vicekancléř Heinz-Christian Strache spolu s dalším členem FPÖ Johannem Gudenusem a údajnou dcerou ruského oligarchy Igora Makarova. Ta byla ve skutečnosti nastrčenou „volavkou“, která se s výše uvedenými muži setkala v létě 2017 na Ibize. Předmětem schůzky byla dohoda, podle níž měl Makarov koupit noviny Neue Kronen Zeitung a ovlivnit je ve prospěch FPÖ před rakouskými parlamentními volbami výměnou za budoucí státní zakázky. Skandál vypukl v roce 2019, dva roky po volbách, a vedl k pádu vlády koalice lidovců Sebastiana Kurze s FPÖ.

I další členové jsou známí svými sympatiemi k Rusku. Nejznámějším případem je bývalá ministryně zahraničí Karin Kneisslová, na jejíž svatbě v roce 2018 dokonce tančil sám Putin (jen půl roku po útoku novičokem na Sergeje Skripala v anglickém Salisbury). Ale aby toho nebylo málo, po ruské invazi se přestěhovala do Petrohradu, kde založila Institut geopolitické observatoře pro klíčové otázky Ruska. Kneisslová tak stejně jako Strache a mnozí další členové FPÖ navazuje na tradici strany, která je od svého založení posedlá sympatiemi k nacismu.

Ve srovnání s oběma subjekty se hnutí ANO jeví jako vyloženě proukrajinská strana. Stačí se však podívat na jeho volební kampaň a je hned jasné, že se přidalo k té správné partaji. Babiš stále sebevědoměji přijímá narativy ruské propagandy, což jde ruku v ruce se servilitou jeho hnutí, které vždy směřuje tam, kam  vítr vane. Jeho obrat v otázce Green Dealu, kterou v době jejího vzniku plně podporoval, jen ukazuje absenci jakéhokoliv morálního kompasu. Takže snadno řekne cokoli, co řeknou i jeho kamarádi, jen aby konečně zapadl do nějaké kliky.

Všechny tři strany již na národní  úrovni ukázaly, jak jim na jejich zemích opravdu „záleží“. Orbánovi oligarchové zemi vysávají, přičemž korupce nabývá až groteskních rozměrů. Babiš zase prosazuje zájmy svých firem, zatímco Agrofert pohlcuje konkurenci a buduje si monopol na trhu. Čí zájmy bude FPÖ jménem nově vznikající frakce zastupovat, se ukázalo již na Ibize, a tím se dostáváme k hlavnímu cíli Evropských patriotů. Přestože jako trojští koně a užiteční idioti Ruska už stihli napáchat spoustu škod, mají stále kam své aktivity dále posouvat. Jednou z takových rovin je „legalizace“ podvratné kolaborantské činnosti ve prospěch Kremlu. Europoslanci jsou v Evropském parlamentu mimo své frakce prakticky neviditelní, což je přesně to, co by těmto stranám hrozilo. Díky členství ve frakci se stanou formální evropskou rodinou a jejich opakování ruské propagandy bude mít přednostní právo při vystoupení na plénu Evropského parlamentu, nebo se budou moci účastnit jednání vedení EP. Jejich politika rozvracení Evropské unie zevnitř tak získá punc „legitimity“ a zároveň bude úhledně zabalena jako jeden z ideologických proudů evropské politiky. Nezbývá než doufat, že žádná z ostatních frakcí nepodlehne pokušení rozbalit tohoto trojského koně a zjistit, co může nabídnout ostatním.

---