Texty

Potravinová soběstačnost? Přihrávka Agrofertu, který se bojí o dotace

Nedávno skončený nouzový stav popustil zřejmě ve státohnutí ANO uzdy představivosti, a tak nás jeho představitelé začali obšťastňovat různými podivnými nápady, které by nezaskočily občana Korejské lidově demokratické republiky, ale zde, v srdci Evropy, jsme z nich nesví: život v malých komunitách několika rodin, zavedení nucených prací dětí ve Středočeském kraji a potravinová soběstačnost. Zastavme se u toho posledního.

Návrh zákona o povinném minimálním podílu 85 procent potravin české produkce vzbudil ohlas, na sociálních sítích je rozsáhle a vděčně předmětem ať už rozhořčení, případně vtipů. Především je ale špatně chápán. Tento návrh se totiž ve svém textu nevztahuje k podílu českých potravin v sortimentu konkrétních jednotlivých obchodů, ale na trhu jako celku. Že je to tím pádem nejen nesmysl, ale dokonce nesmysl neproveditelný? Záleží na úhlu pohledu. Je totiž zapotřebí menšího než malého množství fantazie, abychom si představili, že taková legislativa by mohla být velmi vhodným základem nějakého národního dotačního programu zaměřeného na české zemědělské výrobce usilující o naplnění tohoto vznešeného národního cíle jíst hezky česky. Snadno si také domyslíme, že něco takového by mohlo určitým konkrétním potravinářským producentům přijít velice vhod třeba v situaci, že by ztratili z nějakého důvodu, třeba kvůli střetu zájmů, přístup k běžným dotacím přicházejícím z Bruselu.

Protože z hnutí ANO vycházejí všelijaké myšlenky, ale o agrobyznysu se tam nežertuje nikdy, hledejme někde tady kořeny této české varianty ideje čučche soudruha Kim Ir-sena.

Daleko větší problém je ale ještě jinde. Potravinová bezpečnost – jak se tomu normálně říká, protože soběstačnost je prostě nesmysl– je zásadní strategické téma, a to dokonce v evropském měřítku. Je známo, že dostupnost a cena potravin úzce souvisí také se stabilitou politických systémů a v globálním pohledu s migračními vlnami. Nejen Česko, ale Evropa jako celek má v zemědělství na své straně některé důležité výhody jako technologickou převahu naší společnosti, silný výzkum a schopnost spolupracovat v kontinentálním měřítku. To by nám teoreticky mělo umožňovat lépe čelit současným hlavním problémům zemědělství, mezi něž patří dopady proměn klimatu, a hledat nová řešení umožňující produkci potravin v dostatečném množství i kvalitě. Jednou z největší bariér, o niž se vede na evropské úrovni debata, je podoba regulací EU o technikách šlechtění plodin, kde má Unie nejrestriktivnější přístup na celém světě.

Pokud české vládě jde o věc, ať již tomu chceme říkat potravinová bezpečnost nebo soběstačnost, člověk by čekal, že se bude především silně a viditelně angažovat v této probíhající celounijní diskusi. Pro naši zemi by v tom byl potenciál řešení dalšího rozvoje zemědělství v regionech rozsáhle zasažených suchem, jako je třeba Jihomoravský kraj, ale také přílivu investic do projektů s vysokou přidanou hodnotou tažených výzkumem a inovacemi, pokud bychom se začali tímto směrem jako stát včas profilovat. Zaznamenali jsme ale něco takového? Jakýkoli náznak, že by nynější vláda o takových věcech aspoň přemýšlela?

A tím jsme u našeho problému, který podvazuje celé fungování státu a je ještě závažnější než v posledku celkem průhledný trik s přihrávkou na národního zásobovatele. Ať již to vyplývá z holého zaměření této vlády na konkrétní byznysové zájmy, nebo z obyčejné zabedněnosti, Babišova vláda se prostě rozhodla, že naše země bude hrát vlastní přebor na hřišti, kam nikdo další ani nechodí.

Proto je čas na změnu, jinak nás to přijde draho nejen při nákupech potravin.

Vyšlo na webu Forum24.cz.


Nantl Jiří

Jiří Nantl

ředitel CEITEC, expert ODS pro výzkum a inovace
štítky: #