Příčinou politické krize je absence dlouhodobé vize

30. listopadu 2018, Jaroslav Tymich

Zdá se, že republika je rozdělena na dvě velké skupiny, které se nemohou dohodnout, jak bychom měli pokračovat dál. Taková situace není nová, bylo tomu tak koneckonců vždy. Staročeši proti mladočechům, pravice proti levici. Dnešní rozpor ale tkví v něčem jiném, protože politická scéna obecně stagnuje, tradiční strany voličům nenabízejí dlouhodobě zajímavou perspektivu, takže k volbám chodí méně lidí a více z nich volí populisty (bez ohledu na jejich morální kredit).

Populismus je politika, která nenabízí dlouhodobý státnický program. Kromě zdánlivé ochrany proti zveličeným nebo úplně vykonstruovaným nebezpečím si vystačí se statusem quo doplněným o příslib drobných výhod. Po takových okamžitých nebo krátkodobých ziscích saháme ve chvíli, kdy nemáme na mysli žádný dlouhodobý cíl. Protože nás nesjednocuje dlouhodobá vize budování naší vlasti (nebo proti společnému nepříteli), hádáme se o dílčí konkrétnosti.

To by samo o sobě teoreticky mohlo být důkazem toho, že žijeme ve velice šťastném období a že nemusíme řešit existenční problémy. Tak jednoduché to ale není, vnějších i vnitřních ohrožení našich zájmů je v dnešním světě celá řada. Například terorismus, omezování demokracie, světová migrace, protekcionismus a velmocenská politika, rozevírání sociálních nůžek nebo třeba utopické vize budoucnosti bez práce a povinností.

Emoce, které nesmíme ignorovat

Postoje k podobným nebezpečím dovedou společnost rozdělit až k nenávisti. Často se přitom stává, že se poměr mezi oběma nesmiřitelnými skupinami blíží 50:50. Nejde tedy o žádný akt „probuzení“ či emancipace znevýhodněných.

Příkladem může být poslední prezidentská volba. Vím o spoustě případů, kdy lidé šli volit jen proto, aby se na hrad nedostal favorit „těch druhých“. Pozoruhodné na takových volbách je, že ani jedna ze skupin ze zvolení „svého“ kandidáta nic konkrétního nezíská, motivace je čistě negativní, je to souboj postavený pouze na emocích.

Psychologie nás učí, že dokud jsme schopni klidně argumentovat, pracujeme na rozumové bázi. Jakmile se ale do diskuse vloží emoce, ovlivňují nás podvědomé až nevědomé síly, které v daný okamžik nechápeme. To nás musí přimět k ostražitosti. Nenávist, která se dnes v politice projevuje, ukazuje na to, že ve společnosti existují hluboké rozpory, nad kterými nelze jen tak mávnout rukou.

Mytologické versus racionální rozhodování

Naše rozhodnutí jsou většinou iracionální (nevíme, proč jsme se tak rozhodli). Spíše než rozum má na rozhodnutí vliv vnitřní pocit, tušení nebo emocionální puzení, že takto je to správně. Rozumová zdůvodnění nám pak pomáhají tento náš postup pochopit. Zvažujeme pro a proti, spřádáme racionální konstrukce, které mají obhájit naši volbu, a mnohdy děláme rozsáhlé rešerše, abychom daný problém obsáhli rozumem. Ale konečné rozhodnutí je nakonec iracionální, a to i ve volbách. Naše stanovisko můžeme hájit, ale dříve nebo později se dostaneme do argumentační nouze a pak zbude jen ta emoce, která křičí: Ale vždyť i tak je to přece nad slunce jasné!

Abychom tedy zkusili vypátrat, jaké síly spočívají v dnešním společenském rozporu, musíme jít poněkud „za“ rozum. Podívat se, které jiné struktury řídí lidské poznání a rozhodování.

Ti, co populisty nevolí, často volí tak, aby nebyl zvolen populista, což také není pozitivní volba. Proto je třeba si připustit, že v tom jsme všichni.

Vývoj člověka trvá miliony let. Abstraktní a logické uvažování používáme velmi krátce. V počátcích civilizace byla metodou poznání mytologie, až později zvítězil rozum nad city a věda na náboženstvím. Každé dítě si tímto vývojem prochází znovu – nejprve vnímá jen emoce a pocity a až později, s rozvojem řeči, je schopno je upozadit, přemoci svůj strach a uvažovat logicky.

Ve chvíli ohrožení, neúspěchu nebo nejistoty se i velcí ateisté uchylují se k božstvům a prosí o ochranu. Protože když rozum ztrácí půdu pod nohama, převládne starší část naší psychologie. V takové chvíli nás rozumování dokonce rozčiluje (je to přece jen chytračení, které neodpovídá stavu světa), logické argumenty nejsme schopni vůbec přijmout, vnímáme je dokonce jako útok na naši svébytnost.

Jsme v tom všichni

V moderní politice platí, že politické strany by ideálně měly nabízet „rozumnou“ cestu v podobě logicky uchopitelných strategií pro další směřování společnosti. Dnešní populistické strany a „hnutí“ jako by přitom vycházely spíše z emocionálního podhoubí. Jejich cílem není zodpovědné směřování společnosti, ale jen ujišťování a validace palčivých potřeb. Taková politika se vyznačuje tím, že spoléhá na heslovitost, namísto předkládání argumentů hraje na city, především strach, funguje na bázi silného vůdce (analogie božstev a středověkých králů) a vyzývá, aby volič odevzdal odpovědnost za svůj život na jeho bedra.

To je mimochodem důvodem, proč každá totalita likviduje svou inteligenci. Poslušnost režimu totiž vždy funguje na bázi emocí. Totalitní režim musí své spojení s lidem udržovat na bázi mytologické úrovně poznání, rozumný přístup si nemůže dovolit.

Vzestup populistů ukazuje, že existuje skupina lidí, kteří ve společenské debatě již neslyší na racionální argumentaci. Ti, co populisty nevolí, nicméně často volí tak, aby nebyl zvolen populista, což také není pozitivní volba. Proto je třeba si připustit, že v tom jsme všichni.

Proč dnes vypínáme rozum

Proč dochází k regresi společenské debaty na emocionální nebo pocitovou úroveň právě dnes? Čím to, že rozumová debata spory rozdmýchává, místo aby pomohla nastolit konsensus? Jaké lidské problémy to způsobují? Může jich být mnoho: Dlouhodobé neuspokojení nebo potlačování potřeb, ztráta víry v budoucnost nebo v sebe (a duševní utrpení z toho vyplývající), bezmoc tváří v tvář chladnému, neosobnímu systému, skepse ohledně plošné prospěšnosti kapitalismu, nejistota vyplývající z rychlých technologických změn a globalizace…

Když se lidstvo v minulosti přestalo rozhodovat podle rozumu, dopadlo to často špatně. Pochopení toho, čím člověk v dnešním světě prochází, je obtížné, ale bez této debaty nemůžeme najít novou rovnováhu. Poslední rovnováha dosažená konsensem po pádu komunismu již totiž dnešnímu člověku nevyhovuje, respektive očividně neexistuje.

A pokud si síly, které naši společnost v současné době tlačí, nedokážeme uvědomit, mohou být velmi snadno zneužity. V minulosti se podobné společenské tlaky řešily otevřeným konfliktem. Vyvinuli jsme se?

Redakčně kráceno

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter