Problém sucha se dá vyřešit, pokud změníme přístup ke krajině

27. března 2019, Kateřina Hloušková

Ve druhé polovině dubna si připomínáme Světový den vody. Po dlouhých desetiletích, kdy jsme byli přesvědčeni, že naší země se nedostatek vody netýká, se ukázalo, jak moc jsme se mýlili.

Poslední dobou se konečně začíná mluvit o tom, že sucho, která nás několik posledních let sužuje, nezpůsobují jen nedostatečné srážky. Je zjevné, že jde o mnohem komplexnější problém, který má své hluboké příčiny také v naší minulosti, ve vykořeněnosti lidí, ve zpřetrhání vazeb k půdě a v našem celkovém způsobu života.

Vznik komunistických zemědělských družstev, násilná kolektivizace, scelování lánů, rušení přirozených krajinných prvků, jako jsou remízky, meze, mokřady, ale i polní cesty či aleje způsobilo těžko napravitelné škody. Naše krajina tím přišla nejen o velkou část své malebnosti, ale především o schopnost přirozeně absorbovat vodu nebo se bránit vodní či větrné erozi. Smutný pohled na vybělená místa daleko za obzor se táhnoucích polí, kde původní kvalitní půdu nahradila degradovaná spraš, je smutnou vizitkou naší neschopnosti dobře hospodařit.

Velká JZD se v posledních desetiletích znovu nabité svobody přetransformovala do ještě větších celků, ze kterých se naprosto vytratil lidský rozměr a zůstala jen honba za hektarovým výnosem a ziskem. Malí a střední zemědělci, tradiční sedláci, pečující o svoji půdu s láskou a rozmyslem, jsou několikanásobně převrstveni velkopodnikateli, často jen nájemci půdy, kterým na dané lokalitě vůbec nezáleží. Na velkopolích se střídá pár druhů ekonomicky nejvýhodnějších druhů plodin, chybějící živiny dodávají chemická hnojiva a pochopitelnou neschopnost monokultur bránit se škůdcům a chorobám „řeší“ opakované chemické postřiky.

Z polí se ztratila většina běžných druhů hmyzu i ptáků, degradovaná půda je mnohdy prosta jakéhokoli života. Nevhodná povrchová orba utužuje nižší vrstvy půdy a znemožňuje vsakování dešťovky, mizí spodní voda. Ve smutném výčtu fatálních problémů naší krajiny bych mohla pokračovat. My se ale nepotýkáme „pouze“ s problémy ekologickými, nesmírně palčivé jsou i sociálně-ekonomické důsledky takového sebezničujícího chování.

Daleko za obzor se táhnoucí pole, kde původní kvalitní půdu nahradila degradovaná spraš, je smutnou vizitkou naší neschopnosti dobře hospodařit.

Nechci zde mluvit o mediálně vděčných lokálních problémech s nedostatkem pitné vody, nebo naopak o bleskových záplavách či splavení velkého množství ornice, které ničí majetky i životy. Potýkáme se i s mnohem nenápadnějšími zabijáky venkovského způsobu života.

Nedávno jsme se s kolegy z Pravého břehu a B&P Research setkali s lidmi ze spolku Kyjovské Slovácko v pohybu. Vedle příkladů dobré praxe jsme si vyslechli i ty opačné, bohužel četnější a plně jsme si opět připomněli, že model „řepka, kam se podíváš“ negativně ovlivňuje nejen naši krajinu, ale i samotnou kvalitu života v mnoha obcích. Nebo si někdo umí představit spokojený život v obklíčení nekonečných lánů, které neprotíná jediná polní cesta, kde není jediný strom, meandrující potok, rybník či mokřad, kde není ani kam si vyjít na procházku s kočárkem, dětmi či se psem?

Slíbila jsem, že nebudu jmenovat, nikdo není rád, když se jeho obec zmiňuje ve špatném světle, ale situace v některých konkrétních vesnicích, kde mladí lidé otevřeně prohlašují, že jejich hlavním cílem je co nejdříve odejít, protože se tam prostě nedá žít, nemá daleko k zoufalství. Nemovitosti v takové lokalitě jsou téměř neprodejné, lidé pracují ve větších městech a vesnice slouží jen jako místo k přespání. Monotónní lány ozvláštňují jen občasná oblaka prachu za zemědělskými stroji. S nájemci půdy se nedá dohodnout na jediné změně k lepšímu, opakovaně rozorávají i spontánní stezky na místech původních historických cest. Situace připomíná začarovaný kruh, ze kterého není jak se vymanit, pokud se nezmění přístup novodobých velkokolchozů. A ten se nezmění, pokud na změnu nebudeme tlačit.

Naštěstí existují i světlé výjimky, příklady obcí, kde se ledacos povedlo prosadit. Kde se našli lidé se vztahem k půdě a krajině. Obce, které nemají problém s úbytkem obyvatel a kde se dobře žije. Tyto dědiny většinou spojuje jedno – zapálený starosta a místní, kteří měli možnost dlouhodobě systematicky pracovat na záměrech, které výrazně přesahují časový horizont jednoho volebního období. Nikdy nic není zadarmo a hned, nikdo se také nedokáže vyvarovat veškerých chyb či nepřízni osudu, ale je skutečná radost sejít se s lidmi, kteří vnímají péči o svoji obec jako poslání. Příkladem takového člověka je i paní starostka Vlasta Lochmanová (ODS) z Kostelce.

Starostka Kostelce Vlasta Lochmanová (ODS) s týmem firmy B&P Research

Starostka Kostelce Vlasta Lochmanová (ODS) s naším týmem

Paní starostko, od první chvíle je z vás cítit zápal pro věc a nefalšovaná láska k místu, kde žijete. Jste místní rodačka?

Ano, jsem místní rodačka, kromě pár let studia žiji stále doma, dokonce i jak se říká v rodném domě, i když jsem se narodila v kyjovské porodnici. Prarodiče měli střední hospodářství, rodiče vydrželi vzdorovat družstvu až do roku 1959, náš dům byl vždy otevřen příchozím lidem, nezamykal se, leda až na noc, ke každému se dalo přijít až do kuchyně, lidé se navzájem potřebovali. Jako dítě jsem byla snad ve všech domech v Kostelci, všichni jsme se znali, samozřejmě až na výjimky. Nikdy jsme neměli u dveří zvonek – na to byl pes – ten máme až posledních 20 let.

Asi si pamatujete přerod obce z komunistické éry do období svobody, účastnila jste se ho aktivně?

Na 17. listopad si pamatuju poměrně dost dobře, všichni jsme tu dobu velice vítali, v Kostelci vzniklo i Občanské fórum, diskutovali jsme v místní hospodě, jezdili na shromáždění do Kyjova, můj manžel jezdil zvonit až do Prahy, byla to opravdu nádherná doba. Někteří ale žádnou změnu nechtěli, byli zajetí ve svých kolejích, diskuse tak byly bouřlivé, nikdo si nedokázal představit, co přijde. Můj tatínek vždy tvrdil, že první padne Německo, že není možné, aby jeden národ žil ve dvou státech. Vždy jsem se tomu smála, ale ono se to vyplnilo, i když on už se toho bohužel nedočkal. U nás se hodně poslouchal Hlas Ameriky z Vídně, Svobodná Evropa už méně.

Situace připomíná začarovaný kruh, ze kterého není jak se vymanit, pokud se nezmění přístup novodobých velkokolchozů. A ten se nezmění, pokud na změnu nebudeme tlačit.

S kolegy jsme se shodli, že jsme ještě neviděli obec s tak skvělou startovní pozicí a tak propracovaným programem rozvoje obce. Máte vypracované komplexní pozemkové úpravy, připravené projektové záměry včetně projektové dokumentace, energetických posudků apod. Je v tom obrovský kus práce, která je ale pro nezasvěcené téměř neviditelná. Jak se vám podařilo spoluobčany přesvědčit, že je to pro další rozvoj nezbytné?

Abych vám pravdu řekla, tak ani nevím, jedna práce stíhala druhou. U pozemkových úprav to bylo tak, že místní JZD nechtělo vydávat pozemky, trvalo na tom, aby si je majitel či nájemce nechal vytýčit za své peníze u Pozemkového úřadu. Taky jsme řešili problémy s přívalovými dešti, vždy po velké bouřce nám to zaplavilo severní část obce. Prostě museli jsme začít přemýšlet o krajině trochu jinak, nemyslet jen na zemědělce, ale také na vlastníky a i na ty, kteří zde žijí, ale žádné pozemky nevlastní. Myslela jsem, že vše zvládneme za tři, čtyři roky, ale trvalo to dvakrát tak dlouho. Stala jsem se starostkou v roce 2007, to bylo první rozpočtovací období, chystaly se ty projekty, na které se daly sehnat finance.

Proč se i přes veškerou snahu nepovedlo realizovat plánovanou výstavbu nové školy a mateřské školky včetně prostor pro sport a volnočasové aktivity?

Škola je pro mě stále těžký oříšek. Začala jsem s přípravou projektu hned, jak se začalo proslýchat, že z programu IROP (Integrovaný regionální operační program) bude možné financovat i školy. Vše jsme s poskytovatelem dotace konzultovali, připravili jsme školu, které říkám „tři v jednom“, tedy škola a školka, tělocvična a navíc možnost stravování pro děti i seniory. K tomu bylo zapotřebí dofinancování z MŠMT, i to jsme dokázali, jenže pak se tok peněz z MŠMT uzavřel. Objevila se aféra sportovních dotací a o přidělení peněz bylo opětovně rozhodnuto až s téměř ročním zpožděním, ale to už nám utíkala zase doba potřebná k realizaci projektu z IROPu.

Zkrátka a jednoduše, tento program nebyl tak úplně pro potřeby vesnických škol, jak se tvářil. O podpoře školství na malých obcích se jen mluví, ale ve skutečnosti nikdo nepodpoří školu, kde jsou nezbytné investice nad 30 mil. Kč. To, že vše máme v havarijním stavu, nikoho nezajímá, to, že chceme mít i tělocvičnu, jako mají ve městě, ještě berou, ale nechápou, že se to nedá udělat do 30 mil. Přitom musíte vyhovět tolika podmínkám: rekuperace, hlukové limity atp.

Obec Kostelec

To je bohužel častá bolest mnohých menších obcí. Ta vaše je však unikátní v jiné záležitosti, a sice ve vizi práce s okolní krajinou. Konkrétně s krajinnými prvky, které jí mimo jiné navrátí přirozenou schopnost zadržovat vodu. Jste v tom hodně napřed před ostatními. Prosím řekněte nám k tomu více.

Když jsme začali s pozemkovými úpravami, uvědomila jsem si, že z velkého počtu vlastníků pozemků žije většina už mimo naši obec. Jejich zájem v procesu byl většinou „majetnický“ – nechejte to tak, jak to bylo, už nás okradli při digitalizaci – možná to budou stavební pozemky. Neokradnou nás zase? Ano, tito vlastníci měli a mají právo takto uvažovat, ale protože už tu nežijí, netrápí je místní poměry, nepřemýšlejí, co se s jejich pozemky děje, mnohdy už ani nevěděli, kde vlastně přesně leží. Další skupinou byli vlastníci se znalostí místních poměrů a třetí pak ti, kteří tu půdu sice nevlastní, ale kterým není lhostejné, kde žijí a zajímalo je to dění, kterého se ale nemohli účastnit. Do už tak složité situace vstupovali také nájemci půdy, velcí i malí zemědělci. Abych mohla propojit všechny tyto skupiny a informace i znalosti z územního plánu, rozhodla jsem se, že půjdeme procesem tvorby Krajinného plánu a s těmito všemi začneme plánovat Vizi krajiny.

Velkým impulsem pro mě byla zpráva VÚMOP (Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy) o stavu našich půd, o výši orniční vrstvy, o jejím mizení, jak se nám lehce s přívalovými vodami odplavuje, jak jí větrná eroze odnáší, jak se jeden centimetr ornice vytvoří za 100 let – ale od kdy se začne tvořit? Kdo dá ten impuls? A tak se do týmu zapojili odborníci, v našem případě krajinná architektka se znalostí našeho katastru a našeho územního plánu. Vytvořila tři verze, tři vize, jak by mohla krajina kolem nás vypadat – s maximálním potenciálem vyhovujícím současným zemědělcům, s maximálním dopadem na biologickou hodnotu života. Rozhodli jsme se pro střední cestu, byli jsme si vědomi, že obec nedisponuje takovým množstvím pozemků, které by bylo třeba zapojit, nedoufali jsme, že se dobrovolně někdo pozemků vzdá. Ale přece se začalo v našem kulturním domě diskutovat a veřejnosti byla předložena Vize krajiny, která sloužila jako podklad pro Krajinný plán, ze kterého vycházeli projektanti pozemkových úprav.

Dnes máme naprojektovány protierozní meze, biokoridory, tři suché poldry, zádržnou nádrž na přívalové srážky, máme naplánovány cesty tak, aby všechny pozemky byly přístupné. A teď je třeba začít s vlastní realizací.

Museli jsme začít přemýšlet o krajině trochu jinak, nemyslet jen na zemědělce, ale také na vlastníky a i na ty, kteří zde žijí, ale žádné pozemky nevlastní.

Mimo toto dění, jsem se začala věnovat také našim významným krajinným prvkům, začali jsme udržovat to, co se léta neudržovalo, začala jsem dělat osvětu pro místní občany, objevili jsme vstavače vojenské (druh orchideje), které jsme doslova vzbudili k životu. Naše škola nám v tom pomáhá, také skauti se starají a spolupracují.

Víte, v Kostelci je i přes mnoho problémů velice pěkně, obec leží převážně v údolní nivě, během půl dne jí lze obejít pěšky po hranicích katastru, jsou od nás vidět Chřiby, Bílé Karpaty s Velkou Javorinou, Mikulčino sedlo, Malé Karpaty, lze dohlédnout Pálavu i rakouské „větrníky“. Musíme se postarat, aby si to tu noví a hlavně mladí lidé zamilovali, aby měli k vesnici vztah, aby znali názvy místních tratí, aby se doma neztratili!

Paní starostko, přejeme vám hodně úspěchů. Za Pravý břeh – Institut Petra Fialy a především našeho partnera B&P Research můžeme slíbit, že uděláme vše, co bude v našich silách, abychom vám pomohli. Krajina, ve které chceme žít, je náš společný zájem.

Hloušková Kateřina

Kateřina Hloušková

manažerka vnějších vztahů

štítky: # #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter