Pár dnů před smutným výročím ruského vpádu vyšla v New Yorku kniha Ruský anstisvět. Politika na pokraji apokalypsy (Russkij antimir. Politika apokalipsisa. 248 s.). Autor, rusko-americký filozof Michail Epštejn, se v ní zamýšlí nad katastrofickými událostmi posledního roku, nad konfrontací Ruska s Ukrajinou a Západem. Sleduje cestu, kterou se proměnil ruský svět v antisvět hrozící celému lidstvu apokalypsou. Koncept Ruska jako antisvěta se u Epštejna začal formovat poté, co v roce 2008 ruští vojáci vtrhli na nezpochybnitelné území cizího státu – na území Gruzie. „Poté začala sebelikvidace Ruska: antisvět, který se v něm po staletí formoval, se náhle ostře projevil a nakonec zvítězil,“ řekl v interview pro Rádio Svoboda.

Základním procesem, který provází ruské dějiny, je podle Epštejna inverze. Jinými slovy v ruském světě je oproti světu civilizovanému vše naruby. Příkladů uvádí celou řadu.  Inverzí, jejíž logikou se řídí novodobá ruská historie, je například přeměna armády na zločince a zločinců na armádu. Už po Buči se ukázalo, že se ruská armáda chová jako zločinci. Zabíjí civilisty, znásilňuje, rabuje. A přestalo být tajemstvím, že zločinci – vrazi, násilníci, lupiči – se přímo z věznic rekrutují do Wagnerovy skupiny a do ruské armády. Dostali zbraně a byli postaveni na roveň vojákům. Touha překonat všechny, stanout nade všemi, vede v ruské historii tradičně k naprosto opačnému výsledku. „Rusko se ve snaze zvrátit světový řád a nastolit v budoucnosti svou globální geopolitickou hegemonii noří hluboko do minulosti a prochází etapami své historie v opačném směru. Odvrаcí se od Západu, razantně zavírá okno do Evropy, otevřené carem Petrem I., během jehož vlády Rusko vstoupilo mezi evropské velmoci. Rusko postupuje ve svém vývoji proti toku času a dostává se do čím dál větší izolace. A v dáli již svítí nadějná vyhlídka stát se jedním z tábořišť kočující Zlaté hordy, velké východní říše, nebo dokonce dvou říší: čínské a/nebo islámské,“ píše o ruském antisvětě Michail Epštejn.

Základním vzorcem ruského antisvěta je podle tohoto filozofa, žijícího od roku 1990 mimo Rusko, že milovat rovná se zabíjet. Během ruského jara 2014 jeden z jeho hlavních ideologů, Sergej Kurgiňan, oslovil z moskevské tribuny Ukrajince a opakovaně je ujišťoval, že Rusové je milují. Jde o stejnou lásku, jakou k člověku zřejmě pociťuje kanibal. I kanibal má rád lidi. Až do morku kostí. „Možná právě to je psychoanalytický základ inverze, jejíž kořeny tkví v mysli batolete: milovat znamená spolknout. Vše, co se batoleti líbí nebo co přitahuje jeho pozornost, si strčí do pusy, a úkolem rodiče je, aby tomu zabránil. Pokud tento infantilismus přetrvává, může přerůst v kanibalismus,“ píše Epštejn. V minulosti jsme v sociálních průzkumech mapujících vztah Rusů k Ukrajincům často četli: Jsou to naši bratři, máme je rádi. A teď se cítí dotčeni, že oni nechápou, že mají být šťastni, a nechtějí do jejich žaludků. „Západ se dlouho snažil po rodičovsku přivést Rusko k rozumu, vštípit mu, co se smí, a co se naopak nesmí, kde jsou hranice. A teprve nedávno si uvědomil, že už nemá co do činění s batoletem, ale s kanibalem,“ uzavírá úvahu o inverzi jako základním hybateli ruských dějin Michail Epštejn.

Kniha Ruský antisvět není příjemným čtením. Rozmanité rysy tohoto antisvěta – antičas, antiprostor, antitělo, antispolečnost, antimorálka, antikřesťanství, antiřeč –, zkoumané Epštejnem z různých stran, žádnou naději, že se Rusko promění v něco jiného než v antistát, nedávají.

---