Texty

Rozum zvítězil. Začněme se znovu dívat do budoucnosti

Každý rozumný a vzdělaný člověk si jistě přeje, aby se v České republice konečně začala dělat normální a slušná politika. Aby nebyla úzce propojena s byznysem a její čelní představitelé nebyli zatíženi permanentními skandály. Aby se politická rozhodnutí dělala na základě idejí a programů, nikoli populisticky podle chvilkových výkyvů nálad voličů v průzkumech, či ještě hůře podle ekonomických zájmů těch, kdo jsou právě u moci. Aby naše země neprojídala svou budoucnost, ale využívala svůj potenciál a nepropadala se stále více do víru neúprosné byrokratické mašinérie, státního dirigismu a permanentní úřední šikany. V tomto ohledu jsou parlamentní volby skutečně především konkurzem na toho, kdo v naší zemi uklidí po populistickém chaosu a bezprecedentním podmanění politiky soukromým ekonomickým zájmům.

Petr Fiala je nesporně nejčitelnějším politikem na české politické scéně. Každý se již mohl či kdykoli může seznámit s tím, jak uvažuje a co prosazuje. Nemusí své názory radikálně měnit nebo je před voliči mírnit jako předseda Pirátů Ivan Bartoš. Ani si nemusel svou politickou vizi nechat napsat najatými marketéry, jako to udělal Andrej Babiš. Jeho politický program je dlouhodobě a srozumitelně „na stole“, formulovaný v řadě odborných politologických, ale i esejistických knih. Prosazuje přesně to, co hlásal už jako politolog či autor řady článků a esejistických knih. Proto jsme do našeho výběru zařadili i starší rozhovory, jeden dokonce z doby, kdy byl ještě mimo politiku a působil jako rektor brněnské Masarykovy univerzity.

Politickým programem Petra Fialy je vrátit do české politiky slušnost a kompetenci, zastavit bezprecedentní zadlužování státu, snížit neúnosnou byrokracii a dotace velkým korporacím, reformovat vzdělávání, ale především udržet naši zemi hodnotově i ekonomicky pevně ukotvenou na Západě. Ústředním tématem je důraz na vzdělání jako klíčovou investici do budoucnosti, na vzdělanostní ekonomiku a inovace. Digitalizace a vzestup informačních technologií navždy proměňují náš svět. Je jen na nás, zda tuto výzvu přijmeme, opět uvěříme ve vlastní potenciál a začneme se dívat do budoucnosti, stejně jako v dobách první republiky nebo v roce 1989, nebo jestli se zakopeme ve svých problémech, upadneme do pesimismu a rezignujeme.

Stejně důležitý jako politická vize a program je i osobní příběh. Petr Fiala v životě několikrát prokázal, že se nebojí vést těžké až zdánlivě beznadějné boje, převzít za věci odpovědnost a podstoupit pro ně i značnou míru osobního rizika a nepohodlí. Pro politického lídra je to nezbytná vlastnost. Politiku nelze dělat s tím, že neustále ohýbáte páteř nebo že různě ohýbáte fakta. Rovná páteř je něčím, co se u člověka formuje už během mladých let a co se později jen obtížně napravuje.

Potkali jsme se v podzemí

„Řekni mi, čím jsi byl a jak ses choval před listopadem 1989, a já ti řeknu, jaký jsi.“ Tento bonmot jistě nevysvětluje vše, ale máloco o člověku, jeho charakteru a motivacích napoví víc, než jak se choval ve složitých a nesvobodných časech. Petr Fiala s komunistickým režimem na rozdíl od jiných nekolaboroval, neprofitoval z něho, dokonce s ním ani nepřistoupil na kompromis. I přes své mládí vůči němu kriticky vystupoval a snažil se rozšiřovat prostor okleštěné svobody tam, kde mu chyběl nejvíc, tedy v oblasti vzdělání a kultury.

Zde myslím mohu podat silné osobní svědectví. Poprvé jsem ho potkal v roce 1988 na schůzce redakcí samizdatových časopisů. Byl na ní za neoficiální vysokoškolský časopis Revue 88, já za samizdatovou revue Střední Evropa – brněnská verse. Oba jsme tehdy byli zapojeni do „podzemních“ intelektuálních a vydavatelských aktivit, což obnášelo určité riziko, v krajním případě i nějaký ten rok vězení. Ovšem s tím rozdílem, že já byl topičem a údržbářem, zatímco on dokončoval vysokou školu a za jeho aktivity mu hrozilo vyloučení. A co víc: redaktoři Revue 88 na rozdíl od nás uváděli v časopise svá jména a veřejně ho předkládali znejistělým univerzitním profesorům k debatě a oficiální registraci. Již tehdy jsem věděl, že se účastní i neoficiálních křesťanských aktivit, především v okruhu tajně vysvěceného biskupa Stanislava Krátkého. Vzhledem k tomu, že měl před sebou celý rok komunistické vojny (zatímco já modrou knížku), jsem jeho odvahu obdivoval. Osobní riziko, které tehdy podstupoval, bylo vysoké a naděje na změnu, alespoň jak se nám tehdy zdálo, téměř žádná nebo mizivá.

Později jsme se vídali na setkáních brněnské podzemní univerzity, tajných bytových seminářích, na nichž pravidelně přednášeli profesoři převážně z Velké Británie především politickou filozofii. Unikátní projekt probíhal v Brně pod záštitou Rogera Scrutona a Vzdělávací nadace Jana Husa mezi lety 1984 a 1989 a Petr Fiala ho navštěvoval od samého počátku. Tato forma vzdělávání, jak sám říká, mu dala mnohem víc než studium na vysoké škole ovládané komunistickými kádry. Pravidelný kontakt s představiteli svobodného univerzitního světa mu otevíral nejen nové myšlenkové obzory, ale nejspíš ho utvrdil i v přesvědčení, že je třeba aktivně usilovat o změnu k lepšímu i tam, kde je to zdánlivě beznadějné. Konec konců, jak jinak než jako pošetilé donkichotství mohlo být tehdy vnímáno to, že se renomovaní profesoři ze západních univerzit trmáceli do komunistického Československa tajně přednášet v bytě pouhým dvěma desítkám studentů?

Po listopadu ‘89 spoluzakládal Petr Fiala s Vladimírem Čermákem novou katedru politologie na brněnské Masarykově univerzitě. Její vedení převzal v roce 1993 a nebylo to pro něj vůbec jednoduché období. Byl relativně mladý, neměl ještě akademické tituly a nové katedře, jež nahradila zrušený Ústav marxismu-leninismu, na filozofické fakultě mnozí nepřáli. Přestože se politické poměry v zemi změnily, univerzitní prostředí vykazovalo značnou personální kontinuitu a myšlenkovou setrvačnost. Přesto zvládl vybudovat respektovanou politologickou katedru, kterou vedl deset let. Jeho akademická kariéra pak strmě stoupala. V roce 2004 byl zvolen děkanem fakulty sociálních studií a krátce nato, ve svých čtyřiceti, rektorem Masarykovy univerzity. Ve funkci působil dvě volební období, přičemž brněnská univerzita v té době zaznamenala výrazný vzestup. Stala se významnou středoevropskou vzdělávací a výzkumnou institucí a také nejžádanější českou vysokou školou, pokud jde o zájem uchazečů.

Pokračování kultury jinými prostředky

Není pravda, jak tvrdí například Václav Klaus, že Petr Fiala je dobrý politolog, ale že politiku dělat neumí, že do politiky spadl bez zkušeností odkudsi z výše politologické katedry a učeben. Do politiky nevstoupil jen jako vysokoškolský profesor a politolog, ale především jako dlouhodobý manažer veřejných institucí. Už jako rektor se často pohyboval v reálné politice, vyjednával s ministry a poslanci, později jako předseda České konference rektorů zastupoval veřejné, státní a soukromé vysoké školy při jednáních s vládními i nevládními orgány. Byl respektovaným ministrem školství v Nečasově vládě a již čtvrtý rok působí ve funkci místopředsedy poslanecké sněmovny. Opravdu netuším, jaké další kompetence a zkušenosti by měl budoucí premiér prokázat, zvláště podívám-li se na jeho konkurenty.

Dnes se politici předhánějí v prohlášeních, kdo víc bojuje a bude bojovat s korupcí – a u řečí to většinou i končí. Možná lepší než provádět tato verbální cvičení by bylo sám dávat dobrý příklad, že umím svěřený majetek spravovat odpovědně a jednat poctivě. V době působení Petra Fialy ve funkci rektora vybudovala Masarykova univerzita nový rozsáhlý kampus pro biomedicínské obory, který je jednou z největších staveb a jednorázových investic v oblasti vysokého školství ve střední a východní Evropě, a koordinovala rovněž projekt Středoevropského technologického institutu (CEITEC) z prostředků evropských strukturálních fondů. Všimněme si, že se v souvislosti s těmito miliardovými projekty neobjevil žádný zásadní problém – korupční kauza či obvinění z neodpovědného zacházení se svěřenými prostředky. Stavby prošly přísnými audity, a kdyby zde byl jen stín nějakého pochybení, novináři a političtí oponenti by toho dávno využili. Petr Fiala obstál ve všech vysokých funkcích, od univerzitních po ministerskou, aniž by na něj padl stín podezření, že někdy jednal nepoctivě. V dnešní době, kdy jsou finanční skandály politických představitelů na denním pořádku, to je tím nejlepším doporučením.

Petru Fialovi bývá vyčítáno, že důsledně odděluje veřejnou sféru svého působení od osobního života a že nikoho cizího nepouští do svého soukromí – i když já bych v tom viděl spíš přednost. Nezásobuje novináře vděčnými historkami či kousavými bonmoty, neprojevuje silné emoce, vždy se snaží argumentovat věcně a uměřeně. Mohl tak vzniknout mylný dojem, že je suchý a nezábavný člověk, ale opak je pravdou, což vám dosvědčí každý, kdo se s ním setká při neformální příležitosti. Pouze odmítá dělat z politiky zábavnou show, odvádět pozornost od skutečných problémů. Jak ostatně sám napsal: politika není divadlo. Nebo jinak: politika by neměla být divadlo.

Za skutečně bizarní považuju kritizovat někoho za to, že je kultivovaný a vzdělaný. To, že o premiérské křeslo usiluje intelektuál s velkým kulturním a filozofickým rozhledem, by nás mělo naopak nadchnout, nebo přinejmenším těšit. Spisovatel Pavel Švanda kdesi pěkně napsal, že politika je především pokračováním kultury jinými prostředky. A nejde pouze o způsob komunikace a projevu. Dobrý politik by měl být schopen podívat se na člověka a společnost i z jiné perspektivy než z té politické a ekonomické, měl by být schopen uvažovat v širších souvislostech. Chce to někdo zpochybňovat? Nebo se tomu dokonce vysmívat? Jak si vlastně představujeme svou budoucnost? Chceme být úspěšným a vzdělaným národem profesora Masaryka, jak se kdysi o Češích říkalo, nebo nám opravdu postačí jen kšiltovka, „motýle“ a pravidelná týdenní nadílka blábolů v on-line agitce „Čau lidi“? Intelektuální rozhled a pevná hodnotová východiska jsou pro politiku a vlastně pro každou veřejnou debatu klíčová, o tom snad není po zkušenostech z posledních let třeba diskutovat.

Spojovat, ne rozdělovat

Ocenit bychom měli i to, že Petr Fiala je politikem konzervativním, nepodléhajícím dobovým názorovým módám a ideologickým tlakům. K zásadnějším společenským změnám a politickým experimentům přistupuje s obezřetností, ať již jde o radikální zelenou politiku, hlubší evropskou unifikaci, migraci a integraci, gender a politickou korektnost či sílící snahu sešněrovat naše životy všeprostupující ideologií transparentnosti. Zatímco mnozí politici se za těmito ideologickými přeludy bezhlavě ženou jak závodní chrti za umělým zajícem, on se snaží promýšlet důsledky těchto kroků, varovat před ukvapeností a nabízet lepší řešení. V dnešní době rychlých společenských změn, spojených zejména s rozmachem informačních technologií, je to mimořádně důležité. Ne vždy například musí stát shromažďovat data o všem, co nové technologie umožňují, spatřovat v neustálé kontrole a represi lidí klíč k řešení všech společenských problémů. Důraz bychom měli klást především na odpovědnost a svobodu člověka, na jeho právo na soukromí, na to, aby náš svět nebyl příliš zbyrokratizovaný a odcizený. Především zde se bude stále zřetelněji rozevírat štěpící linie mezi jím vedenou středopravou koalicí a levicově progresivistickou stranou Pirátů, chrlící množství často bizarních nápadů. Právě proto je mimořádně důležité, kdo bude nové vládě udávat směr jako premiér.

Síla Petra Fialy spočívá v umění racionální a klidné argumentace a umírňování zbytečných, nikam nevedoucích konfliktů. Přesvědčil jsem se o tom osobně v mnoha různých situacích, které jsme spolu řešili, a tuto vlastnost nepochybně potvrdí i jeho přátelé a spolupracovníci z univerzity i z politiky. Myslím, že přesně takový přístup dnes rozpolcená česká politika potřebuje – člověka schopného spojovat, najít přijatelný kompromis, dosáhnout toho, co je momentálně možné, nikoli se zbytečně vymezovat a zakopávat se ve vlastních ideologických pozicích. Stavět na tom, co spojuje, nikoli rozděluje, rozlišovat vážné a aktuální problémy od méně vážných a naléhavých. A řešit je postupně, jeden za druhým, trpělivě argumentovat, vysvětlovat, přesvědčovat. Dobrým příkladem může být vybudování fungující volební trojkoalice Spolu, což je vzhledem k bývalým animozitám mezi jednotlivými stranami tak trochu zázrak. Po záchraně ODS před pravděpodobným pádem do bezvýznamnosti je to druhý důležitý krok v politické kariéře Petra Fialy. Další těžké bitvy o lepší politiku ho teprve čekají. Je na každém z nás, abychom ho v jeho úsilí podle svých možností co nejvíce podpořili.

Text vychází z předmluvy ke knize rozhovorů s Petrem Fialou Rozum proti populismu.


štítky: #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter