Školství: Méně vstupních testů, více zpětné vazby

14. května 2018, Jiří Nantl

Vývoj ekonomiky vyžaduje, aby bylo středoškolské vzdělávání co nejotevřenější

Jednotné přijímací zkoušky na střední školy – a zejména chyba, kterou v nich udělal jejich organizátor CERMAT –, vyvolaly řadu otázek. Jak pokud jde o technické zvládnutí akce, tak pokud jde o její hlubší smysl, potažmo dopady na vzdělávání. Zdá se však, že zatím vůbec nezazněla diskuse o udržitelnosti jednotných přijímacích zkoušek a jejich vztahu k selektivnímu přístupu ke všeobecnému střednímu vzdělání. Právě o tom bychom však mluvit měli.

Něčím podobným jsme si už totiž jednou prošli, a to v případě zkoušek na vysoké školy před dvaceti lety, ačkoli dlouhý časový odstup může tuto paralelu a historickou zkušenost na první pohled zamlžit. Připomeňme proto, že právě problémy s organizačním i věcným zvládáním tehdy velmi selektivních přijímacích zkoušek na řadu vysokoškolských oborů byly počátkem konce „elitního“ vysokého školství, tedy studia určeného pro velmi malé procento populace.

Vzdělání pro všechny

Jak to tehdy bylo? Ve druhé polovině devadesátých let se začalo ukazovat, zejména v kontextu korupčních skandálů na řadě žádaných fakult, že přístup na vysokou školu je z velké části založen na testování obskurních teoretických a faktografických znalostí, jejichž vztah k přechozímu středoškolskému studiu i k předpokladům pro studium daného oboru nebyl vždy jasný. Veřejnost tehdy vtipkovala, že nejtěžší zkouška na řadě fakult je ta přijímací, popřípadě že ideálním uchazečem o studium je čerstvý absolvent daného oboru. Kromě lidového humoru však rostla i naštvanost. Po několika letech stát kapituloval před společenskou poptávkou (a to reálnou poptávkou veřejnosti, nikoli požadavkem nějaké zájmové skupiny), a kolem roku 2005 jsme měli v podstatě univerzální přístup na vysoké školy pro naprostou většinu držitelů maturitního vysvědčení.

Poučení? Přijímací zkoušky jsou svým charakterem významně odlišné od zkoušek závěrečných. (CERMAT – Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání – byl tedy mimochodem v roce 2015 pověřen něčím, k čemu vlastně nebyl zřízen.) Zejména ve vysoce selektivních oborech u přijímaček nejde jen o výběr těch, komu studium bude umožněno, ale zejména o legitimní odmítnutí těch, kterým umožněno nebude. Zkoušky stěží mohou stavět na jádru znalostí očekávatelných ze studia předchozího stupně, protože pak by sotva plnily svoji základní funkci výběru odmítnutých. Přijímací řízení, jak zjistily vysoké školy v devadesátých letech, je však těžká disciplína. Chyby v testech, organizační problémy, korupce, ale také zjištění, že testy jsou svým obsahem vlastně absurdní či že mají charakter loterie, legitimitu celého procesu zásadním způsobem podlomily a mohly vést k radikální proměně celého systému vzdělávání na daném stupni.

Dnešní struktura středních škol s dominancí odborného vzdělávání ztratila své historické opodstatnění. Průmysl 4.0, uplatnění umělé inteligence a kreativní ekonomika s vysokým podílem služeb vytváří potřeby zcela jiné.

Domnívám se, že počátek stejného vývoje nyní sledujeme na pozadí letošního selhání testů jednotných přijímacích zkoušek. Proč? Udržujeme si velmi segmentovaný sektor středoškolského vzdělávání s velmi selektivním přístupem k všeobecnému střednímu vzdělávání. Takový systém v zásadě odpovídá logice vzdělávacích potřeb industrializované společnosti z časů před sto lety. ČR však současně má jeden z nejvyšších podílů středoškolsky vzdělaných lidí v Evropě a v posledních deseti letech i u nás naběhl celosvětový trend, kdy prakticky každý držitel maturity pokračuje nějakou formou vysokoškolského studia. Tím, že se budeme snažit z toho vylučovat ty, kteří na to v patnácti letech podle nějakého způsobu posouzení nemají, se tomu zabránit nedá. Ve středním školství však v důsledku toho lze pozorovat zajímavý jev, kdy v některých letech do prvních ročníků středoškolského studia vstupuje až o 20 procent více studentů, než kolik by odpovídalo populaci absolventů základních škol. Důvodem je, že středoškoláci migrují z oboru na obor, ze školy na školu, aby se dostali ke svému cíli. Většinou se jim to nakonec podaří a celý tento fenomén je jednou z příčin, proč se maturitní věk u nás posouvá až ke dvaceti letům.

Ať nedopadneme jako Tasmánci

Naprostá většina maturantů dnes pokračuje ve studiu na vysoké škole, bez ohledu na to, zda prošli všeobecným vzděláváním typu gymnázia, nebo střední odbornou školou. Kdyby tedy byl segment středního všeobecného vzdělávání posílen a otevřen zájemcům, možná by se z hlediska celkových dopadů na vzdělanost a na trh práce nestalo vůbec nic, ale nastupující vysokoškoláci by mohli být lépe připraveni na studium, které by ve výsledku bylo i kvalitnější. A studenti, jejichž potřeba celkového poznání světa plynoucí z jejich mládí by již byla zčásti saturována všeobecněji laděným středoškolským studiem, by si dost možná s větším zájmem volili technologické a další specializované obory.

Řada lidí samozřejmě namítne, že každý vysokou školu nepotřebuje. To je v jádru možná i pravda. Potíž je v tom, že kdybychom se jako jednotlivci a společnosti řídili pouze tím, co „potřebujeme“, patrně bychom zjistili, že nepotřebujeme ani spoustu z toho, co dnes již umíme a učíme se. Jednou z mála společností v lidských dějinách, která princip učení se pouze na základě bezprostřední ekonomické potřebnosti vzala doslova, byli domorodí Tasmánci. V důsledku toho je britští kolonizátoři v 19. století našli na nižším stupni civilizačního vývoje, než na jakém podle archeologických nálezů byli v době, kdy v dávném pravěku dnešní Tasmánii osídlili.

Běžný člověk to chápe. Proto řada lidí sice ráda poslouchá, že každý nepotřebuje maturitu, potažmo vysokou školu, ale jen málokdo je ochoten se tím i řídit, když jde o něj samotného nebo jeho děti. Tento obrovský rozpor mezi kolektivními a individuálními postoji vůči vzdělávání však dramaticky mate politiky. Výsledkem je, že na žádný problém českého školského systému nevrháme tak gigantické úsilí s tak obrovskými lidskými i materiálními náklady, jako na to, abychom lidem zabránili získat slušné všeobecné vzdělání.

Nechme to na lidech

Co s tím dělat? Dnešní struktura středních škol s dominancí odborného vzdělávání ztratila své historické opodstatnění, kterým byla příprava početně rozsáhlých kádrů pro průmysl starého typu, založený na masovém nasazení pracovních sil, a příprava velmi omezeného počtu humanitních učenců a různých specialistů, jako jsou lékaři. Průmysl 4.0, uplatnění umělé inteligence a kreativní ekonomika s vysokým podílem služeb vytváří potřeby zcela jiné – a to jsme pouze u věcí, které dohlédneme už teď. Bylo by proto rozumné snažit se snižovat v rámci středního školství rozpor mezi všeobecným a odborným vzděláním. To nemusí znamenat reorganizaci škol jako takovou, ale v prvé řadě další sblížení jádra rámcových vzdělávacích programů. V určité podobě se to už v posledních deseti letech dělo, aniž by na to byla veřejnost explicitně upozorňována, takže by šlo spíše o akcelerace než zcela fundamentální změnu přístupu.

Měli bychom také opustit fascinaci vstupními a výstupními testy, jakkoli důležité zejména závěrečné zkoušky jsou, a posílit důraz na průběžnou práci se studenty, poskytování zpětné vazby a poradenství v celém průběhu studia. Rovněž by pomohlo nově promyslet a upravit postupy změn vzdělávacího směru během studia, aby to bylo pro společnost méně nákladné než dosud. Když umožníme lidem, aby zjistili, co jim jde a baví je, a věnovali se tomu, pravděpodobně v tom budou úspěšnější, než když se jim budeme snažit vnutit něco, co nechtějí.

Nantl Jiří

Jiří Nantl

ředitel CEITEC, expert ODS pro výzkum a inovace

štítky: #




sdílet sdílet sdílet sdílet