Spojené síly protibabišovské – lákavé, ale nedobré řešení

25. července 2018, Petr Pešek

Zdá se, že hnutím ANO a jeho popularitou hned tak něco neotřese. Aféry Andreje Babiše od dávnější agentské minulosti po pozdější dotační kauzy, vážné ani směšné patálie některých jeho předáků, nesplněné sliby, neschopnost dlouhé měsíce sestavit vládu ani paktování se s komunisty provázené pouličními protesty… už jen část z toho by leckterou „tradiční“ stranu srazila na kolena. Výsledkem je oboustranná apatie – zdá se, že příznivci ANO snesou úplně všechno, odpůrci se mohou snažit sebevíc, ale nic z toho. Nabízí se tedy leninská otázka: Co dělat?

Jedním z receptů, který zaznívá od některých novinářů i opozičních politiků, je sjednotit protibabišovské síly. Buď ty pravicové či středopravicové, anebo rovnou všechny. Na silného soupeře přece zabere jen jednota, společný postup, zní to na první poslech vcelku logicky.

Jenom sčítat nestačí

Jedním z podpůrných argumentů je způsob přepočtu hlasů při sněmovních volbách, který je při obdobném počtu hlasů štědřejší vůči větším hráčům. Jeden propočet za všechny: když dáme dohromady hlasy z minulých voleb pro ANO a pro čtveřici středopravicových stran (ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN), je rozdíl v jejich počtu jen kolem 100 tisíc (přesně 1 500 113 pro ANO ku 1 397 573 hlasům pro zmíněnou čtveřici), u mandátu ta propast ale je znatelně hlubší (78 ku 48). A to by ještě šlo připočítat Piráty a v případě další postojové turbulence i ČSSD… Jenže matematika nestačí, voliči nejsou jen poslušné a předvídatelné sčítance.

Dalším argumentem může být, že se sjednocením sil nabídne silná alternativa pro ty voliče, kteří volí pravděpodobného vítěze (a tedy toho, který „jim to zařídí“). Jenže stejně tak to může odradit voliče jedné ze zúčastněných stran, kterým jsou proti srsti někteří z dočasně spojeneckých uskupení. Nemluvě o animozitě mezi některými představiteli názorově podobných stran. Stačí se občas podívat na Twitter.

Těch argumentů proti je ale mnohem víc. Začít se dá nepovedenými pokusy z minulosti (stačí si vzpomenout na postupné smrskávání se Čtyřkoalice nebo nedávné předvolební rozkmotření KDU-ČSL se STANem). Pak je tu samozřejmě programová (či prostě názorová) rozdílnost – od postojů k EU, daním, různým „zeleným“ tématům či homosexuálním svazkům. Takže společný program by musel být úplně bezbarvý, a tím nepřesvědčivý.

Dokažme, že je tu alternativa

Ten hlavní důvod proti nějakému umělému, upachtěnému sjednocování je ale strategický. Andreji Babišovi se podařilo vyvolat dojem, že on je proti všem, respektive všichni proti němu. A nějaký protibabišovský blok by toto zdání jen potvrdil. Mnohem účinnější je proto torpédovat jeho dominantní postavení z několika stran. Jako on dokázal absorbovat agendu zprava doleva, tak stejným způsobem mu ji zase uzmout zpátky. Odpor k jednomu člověku navíc nemůže jako program stačit, už teď se ukazuje, že to nezabírá. A především to může babišovské voliče, které je potřeba odlákat, odradit. Cestou je jim ukázat, že to, co jim hnutí ANO slibuje, splnit nedokáže, že k tomu je někdo lepší. Že je tu nějaká akceschopná alternativa (nebo alternativ víc).

Úplně stačí, když ostatní strany budou spolupracovat v konkrétních věcech – jako byla volba vedení sněmovny, jako jsou některé zákony a jako budou spojenectví ve vybraných obvodech pro podzimní volby. A neházet si klacky pod nohy a vzájemně na sebe útočit s cílem ukořistit pár desetin procent hlasů navíc a/nebo se udržet nad pětiprocentní hranicí volebního ponoru. Protože přesně tohle Andreji Babišovi nahrává nejvíc – oni se hádají, zatímco my makáme.

 

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter