Texty

„Styděl bych se za svůj národ…“

Letos si připomínáme 55. výročí vstupu vojsk států Varšavské smlouvy na území Československa. Ti, kteří si na události pamatují, je mají spojeny se sovětskými tanky a heslem: „Běž domů, Ivane!“ Přesto bychom neměli zapomínat na ty, kteří, byť byli reprezentanty národa okupantů, se veřejně postavili za svobodu naší země. Jedním z nich byl Anatolij Marčenko (1938–1986).

V otevřeném dopise adresovaném redakci rozhlasové stanice BBC, západním médiím, sovětskému deníku Izvestija, redakci Rudého práva a dalších dvou českých periodik 22. července 1968 napsal: „…Styděl bych se za svůj národ, kdybych věřil, že opravdu jednomyslně podporuje politiku ÚV KSSS a vlády vůči Československu. Jsem přesvědčen, že tomu tak ve skutečnosti není, že můj dopis není jediný, že se jenom takové dopisy u nás nezveřejňují. Jednomyslnost našich občanů je i v tomto případě fikcí, uměle vytvářenou porušováním té svobody slova, která se uskutečňuje v ČSSR. I kdybych byl s tímto názorem osamocen, nevzdal bych se ho. Protože mi jej napovědělo svědomí…“

Protože zatčení sovětského občana za to, že svobodně projevil vlastní názor, by vyvolalo nežádoucí mezinárodní publicitu, byl Marčenko zatčen za „neplnění nařízení o přihlašovací povinnosti“. (Každý občan SSSR musel být úředně registrován v místě, kde se zdržoval.) 21. srpna 1968, týž den, kdy v ranních hodinách tanky armád států Varšavské smlouvy překročily československé hranice a kdy na letištích obsazených okupanty začala přistávat sovětská letadla s vojenskou technikou, byl Marčenko odsouzen k ročnímu pobytu v pracovní kolonii se zostřeným režimem.

V lágru pochopil, že v jeho případě žádná cesta na svobodu nevede. Dva měsíce před vypršením trestu byl v zinscenovaném procesu odsouzen k dalším dvěma letům. Tentokrát za „šíření pomluv hanobících sovětské zřízení“. I když byl Marčenko po odpykání trestu v roce 1971 propuštěn, brzy byl zatčen znovu a s drobnými strávil zbytek svého osmačtyřicetiletého života v gulagu.

Zatímco byl Marčenko vězněn v politických lágrech, umírá po dvaceti letech vlády ten, kdo dal pokyn ke vstupu sovětských vojsk na naše území – Leonid Brežněv a po něm další přestárlí sovětští vládci, bývalý šéf KGB Andropov a po něm vážně nemocný Černěnko. Metody, jimiž se KGB snažila udržet kázeň politických vězňů, tedy i Marčenka, se však nezměnily: brutální bití, samovazby, trýznění hladovkářů násilným krmením, při němž je do scvrklého žaludku hadičkou zaváděno množství husté „výživné“ tekutiny, což způsobuje bolestivé křeče, apod. V prosinci 1983 bili dorozci Marčenkovi hlavou o cementovou podlahu, dokud neztratil vědomí. To víme z epilogu k jeho knize Žij jako všichni, který napsala jeho žena Larisa Bogorazová, patřící k sedmi statečným, kteří proti okupaci Československa demonstrovali na Rudém náměstí. Kolikrát bili Marčenkovi hlavou potom, není známo.

Mýlí se ten, kdo si myslí, že se něco změnilo, když v březnu 1985 převzal vládu nad zemí Michail Gorbačov. V listopadu 1986 se začaly mezinárodní organizace a světová veřejnost dožadovat propuštění hladovkou vyčerpaného Marčenka, jenž se snažil tímto způsobem domoci vyhlášení všeobecné amnestie pro politické vězně. 8. prosince 1986 za nevyjasněných okolností Marčenko umírá v čistopolské vězeňské nemocnici.

Za své nekompromisní politické postoje, mimo jiné i kvůli tomu, že protestoval proti agresivnímu počínání sovětského režimu na mezinárodní scéně, strávil Anatolij Marčenko většinu života v gulagu. Jeho odvážné a zároveň beznadějné konání – v kontextu současného dění v Rusku znovu aktuální – si nepochybně zaslouží naši úctu.


Ryčlová Ivana

Ivana Ryčlová

analytička
štítky: #