S nad žádné slovo dnes ve veřejném prostoru není tak módní a tak často skloňované jako transparentnost, v jejímž jménu se vedou nejrůznější tažení proti tradiční politice. Politika jako strategické jednání však jistou diskrétnost vyžaduje, alespoň v některých fázích, a snaha o totální transparentnost ji tedy zcela ochromuje. Známý německý publicista, spisovatel a básník Hans Magnus Enzensberger, dřívější levicový radikál (dnes rozčarovaný), to vyjádřil velmi expresivně, ale přesně: „Politik je dnes stejně jako chovanec blázince pod neustálým dohledem. Špehýrku do cely a panoptický systém věznic v jeho případě nahradil objektiv kamery. Dozorci jsou novináři a státní zástupci.“

Totální transparentnost znamená konec politiky. Bez soukromého jednání se zcela obejde jen politika pojímaná jako teatrokracie, protože taková politika se soustředí nikoli na vlastní obsah „hry“, ale především na jednotlivé „herce“. Exhibicionismus aktérů vytlačuje skutečné politické jednání, jednotliví politici už nejsou poměřováni podle svých činů a schopností, zájem se upíná především k jejich osobnostnímu profilu a soukromí, včetně potupného dokládání majetku a příjmů. Politika jako řešení skutečných problémů skomírá, nahrazují ji sebeprezentace a nejrůznější zástupné „svaté války“ za co největší otevřenost a horlivá tažení proti korupci, která zpravidla nikam nevedou.

Hyperinformace a nedostatek smyslu

Dnešní fetišizace transparentnosti souvisí s celkovou změnou společenského paradigmatu, zdaleka se neomezuje jen na oblast politiky a hospodářství. Jak varuje politický filosof Byung-Chul Han, „těm, kteří transparentnost redukují výlučně na problematiku korupce a svobodné výměny informací, uniká její skutečný rozměr. Transparentnost je systémový tlak, který zahrnuje veškeré společenské procesy a podrobuje je společenským změnám.“ Více informací a více komunikace přitom podle Byung-Chul Hana nelze automaticky ztotožňovat s pravdou. Místo aby přispívaly ke kvalitě celku, spíše jej rozostřují. Hyperinformace a hyperkomunikace svědčí spíše o nedostatku bytí či nedostatku smyslu.

Konzervativní politik si musí klást otázku, do jaké míry je zavádění stále dokonalejších a invazivnějších informačních technologií pro dnešního člověka ještě pozitivem a do jaké už spíše problémem, nebezpečným nástrojem státního dohledu a byrokratického obtěžování. Musí se ptát, zda má stát skutečně evidovat a kontrolovat vše, co dnes díky pokroku moderních informačních technologií evidovat a kontrolovat lze, a to bez ohledu na možné negativní důsledky, nesmyslným obtěžováním občanů počínaje a nebezpečím zneužití konče.

Informační technologie nám nepochybně usnadňují život a budou ho usnadňovat i nadále, pokud ovšem budou zaváděny rozumně a umírněně. Pokud je však dostane do ruky levicový či úřední fanatik, může jejich prostřednictvím nastolit skutečné peklo na zemi.

Právo na intimitu a soukromí

S novými technologiemi souvisí jedna z nejzávažnějších otázek, na kterou musí konzervatismus hledat uspokojivou a uměřenou odpověď: problém individuální svobody a s ní spojeného práva na intimitu, soukromí a domov ve smyslu chráněného prostoru, kam pouštím jen toho, koho chci. V posledních dvou desetiletích jsme dovolili (protože jsme nad tím nepřemýšleli, a hlavně jsme si nedokázali uvědomit dosah jednotlivých kroků), aby nás postupně obepnul řetězec elektronické kontroly, který umožňuje sledovat, identifikovat a zpětně rekonstruovat každý náš krok.

Mobil ukazuje, kde jste kdy byli; platba kartou, co jste kdy kupovali, a tedy co máte rádi; elektronické bankovnictví odkrývá všechny naše příjmy a výdaje; naši poštu lze číst; podle toho, co sledujete a objednáváte na internetu, je možné o vás zjistit téměř vše; pasy s elektronickým otiskem prstů jsou již realitou; brzy bude monitorován pohyb automobilů (elektronické čipy) a na síti bude dostupný náš zdravotní stav a jeho vývoj. Po propojení všech těchto informací, které už vlastně nastává, bude naše soukromí veřejné a náš život snadno manipulovatelný, ať už ze strany moci, velkého byznysu nebo kohokoliv dalšího. Velký bratr je už dnes potenciálně realitou. A nejen v důsledku toho, že to rozvinuté technologie umožňují, ale především proto, že jim jako občané snadno (z pohodlí) podléháme a jako společnost v rozvinutém sociálním státě voláme v prvé řadě po zabezpečení a jistotě.

Informační technologie nám budou usnadňovat život, pokud ovšem budou zaváděny rozumně a umírněně. Pokud je však dostane do ruky levicový či úřední fanatik, může jejich prostřednictvím nastolit skutečné peklo na zemi.

Politická snaha o totální bezpečnost občanů a o odstranění všech rizik života, jak se o to snaží levicoví sociální inženýři, je často v příkrém rozporu se svobodou. Musíme si stanovit, jaká míra nebezpečí, resp. nesvobody je pro nás únosná, neboť nemůžeme mít všechny výhody současně. Otázky, které si musíme v této souvislosti klást, se týkají například toho, zda není lepší riskovat možnost vyšší kriminality za cenu zachování svobody a soukromí; zda není třeba omezit možnost používání nových technologií při sledování občanů a evidenci; zda není nutné nově definovat individuální svobodu, soukromí, domov, právo na vlastní život nekontrolovaný druhými – a podle toho zavést nějaká politická opatření.

Technokratické a marketingové postupy dominující dnešní viditelné „politice“ na to zjevně nestačí. Soukromé a veřejné jsou z podstaty zcela rozdílné světy a hranice, která je odděluje, musí být nedotknutelná. Respektování tohoto rozdílu je hodnotou hodnot, kterou je třeba důsledně bránit, aby mohl být člověk svobodný a šťastný.

Obrana normálnosti

Konzervatismus je ve společenských vztazích obhájcem normality a odmítání extrémů. Vychází z přesvědčení, že určité konvence, sociální role a tradice jsou pro společnost prospěšné, ba nutné. Společnost funguje jen díky jisté míře homogenity a sdílení společných hodnot, jež jsou pro konzervativce zárukou stability, kontinuity a řádu. Snaží se proto oslovit mlčící většinu, která pracuje a vytváří hodnoty, platí daně, má tradiční rodinu a odmítá extrémy, občany identifikující se se svým společenstvím. Tyto hodnoty jsou v dnešní kultuře často karikovány jako maloměšťácké, ale přesto vždy budou základem státu a společnosti.

Pokud dnes něco naléhavě potřebujeme, je to konzervativní obrana normálnosti či lépe rehabilitace normálnosti. Moderní představy o životě a svobodě, stejně jako koncept soukromí, byly silně narušeny kulturní subverzí a levicovým progresivismem. Na jedné straně svou svobodu ztrácíme (někdy ji i dobrovolně odevzdáváme), na straně druhé nám pokrokáři všeho druhu namlouvají, že ji získáváme tím, že boříme své tradiční vazby.

Ukázka z knihy Konzervatismus dnes: politika, společnost a zdravý rozum v době nerozumu. Redakčně kráceno.

---

---