Tři české střípky z volebního kaleidoskopu

28. května 2019, Petr Kaniok

Není příliš překvapivé, že už během noci z neděle na pondělí se objevily desítky analýz evropských voleb. V následujících dnech jejich počet takřka exponenciálně narostl. Průměrného čtenáře jejich rozdílná poselství musela vést k jedinému logickému závěru: volby celkově smysluplně interpretovat nelze. Téměř každá erudovaná analýza měla svým způsobem pravdu.

Potvrdilo se tak, že s evropskými volbami je to jako s kaleidoskopem – tak dlouho se jím točí, až se v kukátku objeví něco, co se vám líbí. Podporu stran či stranických rodin má tedy smysl zkoumat spíše na národní úrovni. Evropské volby jsou totiž stále konglomerátem 28 druhořadých voleb, a bez národního kontextu jsou výsledky jen čísla vytržená ze souvislostí.

Co v této rovině nabídl český příběh? Pokud se omezíme na evropskou dimenzi české stranické politiky (národní dopad analyzovala řada odborníků na jiných místech), přinesly volby minimálně tři zajímavá poselství.

Extrémy netáhnou

Za prvé, žádné z ryze evropských stran – ať už v pozitivní či negativní konotaci – se nepodařilo obalit téma evropské politiky tak zajímavě, aby s ním uspěla. Lehčí pozici měli na první pohled otevření euroskeptici typu Svobodných, protože negace se politicky prodává vždy lépe než dobrá zpráva. Jenže strana, která měla po svém založení v roce 2009 značné ambice, ani náhodou nepotvrdila úspěch z roku 2014. Kvůli spojení s osobnostmi typu Víta Jedličky či s uskupeními, jako je Radostné Česko, se její kampaň blížila spíše parodii než seriózní snaze. Jestliže předchozí evropské volby daly Svobodným šanci etablovat se v české politice, ty letošní jsou jejich labutí písní.

Velké naděje do sebe vkládal také opačný pól – jak hnutí Hlas exbabišovských europoslanců Pavla Teličky a Petra Ježka, tak formace Evropa společně (ESO) Jaromíra Štětiny, které vznikly pro účel evropských voleb a profilovaly se na pozitivní naraci evropské integrace. Obě strany však ani nedohlédly k 5% hranici, nutné pro zisk mandátu. Potvrdilo se tak, že Evropská unie pro české voliče nepředstavuje atraktivní profilační téma – navzdory imigrační krizi, navzdory krizi eurozóny, navzdory brexitu – a to ani v kritickém, ani v pozitivním rozměru.

Tradiční problém s kohouty

Za druhé, proevropský tábor, zahrnující kromě zmíněných single-issue hnutí zejména koalici TOP 09-STAN, lidovce a některé další menší strany, je v Česku mimořádně roztříštěný a rozhádaný. Jak personálně, tak tematicky. Kromě výroků expředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska to plasticky ilustroval například lídr ESO Štětina, který svou frustraci z jednání předsedy TOP 09 Jiřího Pospíšila ventiloval na sociálních sítích.

Kromě toho, že proevropskou část českého stranického spektra obhospodařuje příliš kohoutů, nemá adorace současného kurzu evropské integrace dostatečný potenciál proto, aby vzájemné animozity na úrovni elit utlumila. Lze se tak důvodně domnívat, že osobnostní třenice znemožní smysluplnou spolupráci těchto stran a straniček také v národní soutěži.

Debakl levice

Za třetí, vypadnutím sociální demokracie (čtyři mandáty) a snížením reprezentace komunistů ze tří mandátů na jedinou europoslankyni došlo k citelné redukci zastoupení české levice v Evropském parlamentu. Byť se sem skladbou svého elektorátu posunulo hnutí ANO, jeho dosavadní europoslanci se na levicových a levostředových tématech nikdy neprofilovali a dost těžko lze očekávat, že u jejich nástupců tomu bude jinak. (Očekávat, že dva nově zvolení europoslanci Okamurovy SPD, která také oslovuje levicové voličstvo, budou v Evropském parlamentu dělat cokoliv konstruktivního, je čirá naivita.)

Lze se tak domnívat, že se témata spojená s EU ještě více vzdálí početným skupinám voličů. Z bezprostředních dopadů je možná nejlpalčivější poslední zmíněný problém, protože právě ten nejspíše podpoří celkovou apatii českých voličů k evropské integraci.

Kaniok Petr

Petr Kaniok

Expert na politický systém EU

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter