Texty

Turów: čím větší kritika, tím méně smyslu pro realitu

Snad nic v krátké éře nové vlády zatím nevzbudilo tolik vášní jako podepsání česko-polské dohody, která si klade za cíl vyřešit spor o důl Turów. Premiér Petr Fiala, který smlouvu minulý čtvrtek podepsal spolu se svým polským protějškem Mateuszem Morawieckim, si za ni vysloužil pramálo pozitivních reakcí. Kreativita kritiků naopak neměla meze a nebála se slov jako zrada či zbabělost. Zaznívaly dokonce různé historické paralely, kupříkladu s Nevillem Chamberlainem. Dlužno ale dodat, že čím silnější odsudek, tím menší smysl pro realitu diplomacie a mezinárodních vztahů.

Za prvé, mezinárodní smlouvy a dohody nikdy nelze posuzovat bez kontextu toho, že jsou mezinárodní. Zní to banálně, ale klíčové věci jsou někdy velmi jednoduché. Mezistátní dohoda či smlouva o sporu může řešit situaci, kdy mají dva státy naprosto odlišné představy a vznáší zcela protichůdné požadavky. Takový stav může nastat zcela přirozeně a někdy se mu prostě nelze vyhnout – mezinárodní vztahy, stejně jako život sám, není jen stavem harmonie. Je naivní si představovat, že pro střednědobě či dlouhodobě fungující bilaterální vztah lze k takové situaci přistoupit s mentálním nastavením hry s nulovým součtem, tedy „co jeden vydělá, to druhý ztratí“.

Jistě, jednou či dvakrát to může vyjít a jeden z partnerů získá na úkor druhého úplně všechno. Jenže pomyslný vavřínový věnec s sebou obvykle přináší i otrávení dlouhodobých vzájemných vztahů. Jinak řečeno, úspěšná bilaterální diplomacie takto nefunguje a na hře s nulovým součtem nikdy stát nemůže. A už vůbec ne, pokud se jedná o tak důležitého a strategického partnera, jakým je Polsko pro Česko.

Sporná dohoda je lepší než žádná

Druhou věcí je, že funkční diplomacie a mezinárodní vztahy jsou vždy založené na kompromisech a ústupcích jako na hodnotě, která má mnohdy význam sama o sobě. Tvrdit, že sporná dohoda je lepší než žádná dohoda, se může jevit jako cynické a morálně pochybné, určitě je to však blíže realitě než revolverové představy o absolutním vítězství a absolutní porážce. Nehledě na to, že jak český, tak polský zájem nejsou abstraktními pojmy. Skrývají se nimi konkrétní lidé a místa.

Zde je přitom signifikantní, že kritici dohody, nejspíše v souladu s dlouhodobým liberálním narativem, že Polsko je někdo, s kým se nyní nesluší mluvit, staví polskou stranu málem do pozice arciďábla, který chce bezohledně zničit českou krajinu. Problém je, že Polsko není jen Právo a spravedlnost či Jaroslav Kaczyński, ale také oni konkrétní lidé, kterým důl Turów dává obživu. A nejsou jich desítky či stovky, ale tisíce. Halasné požadavky na okamžité zavření dolu či protahování soudního řízení nic z toho nezohledňovaly ani nevnímaly – naopak se tvářily, že existuje jen česká voda a česká krajina.

Je naivní si představovat, že pro dlouhodobě fungující vztah lze k takové situaci přistoupit s mentálním nastavením hry s nulovým součtem.

A že nic kromě naší krajiny a naší vody není problém České republiky? Jistě, ale pak jsme znovu u bodu jedna a u úvahy, jaké vztahy se svými sousedy chceme mít. Navíc je pozoruhodné, jak nejhlasitější kritici dohody s Polskem, namnoze z řad levicových liberálů, bryskně vyměnili svůj idealismus – který jinak tolik dávají na odiv – za tvrdý realismus. Hlasití obhájci pochopení, akceptace a tolerance k libovolné menšině a libovolnému světonázoru najednou nenašli ani zrnko pochopení pro polskou pozici a polský zájem. Naopak tvrdě argumentovali, že česká strana mohla a měla vyhrát a za použití rozličných donucovacích prostředků získat úplně všechno.

Smyslem tohoto textu není hodnotit podstatu dohody. Je dokonce možné, že z čistě environmentálního pohledu nejde o dobrý text, jemuž lze věcně leccos vyčítat. Z pohledu politického „umění možného“ však lepšího výsledku, který navíc neuzavírá cestu pro budoucí vylepšení, dosáhnout nešlo.


Kaniok Petr

Petr Kaniok

Expert na politický systém EU
štítky: #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter