Učitelé a žáci si zaslouží trochu klidu. Vzdělání od podlahy, 1. díl

3. dubna 2019, Jiří Hanuš

Je obtížné říci, co je největším problémem českého školství. Odpovědi se různí nejen podle ideové orientace a lidského naturelu. Jinak odpovídají ministři, jinak členové parlamentní školské komise, jinak odboráři, jinak intelektuálové a jinak samotní učitelé. Úplně jinou úroveň odpovědí bychom slyšeli od premiéra (navíc už ve středu odlišnou od pondělní verze) a jinou od prezidenta (v tomto případě originální i lidovou současně, občas pro mládež nepřístupnou).

Určitě platí, že se dá snadněji říci, co školství neprospívá, než co dnes nejvíc potřebuje. Zdá se totiž velmi pravděpodobné, že vzdělání a jeho předávání svou povahou vyžaduje klid, návaznost, kontinuitu a minimum překotných změn. Co školství určitě ničí, je představa o nutnosti permanentních systémových proměn, které jsou vyžadovány údajnými politickými a společenskými okolnostmi, a představa o neustálé modernizaci, kterou vzdělávací proces údajně musí za každou cenu projít a jeho aktéři absolvovat.

O tom, že se tak děje už několik dekád, svědčí například velký počet ministrů školství, neustálé změny koncepcí a základních strategií, trvalé přesměrovávání priorit i konkrétních nařízení a podobně. Výchova a vzdělávání v základních a středních školách připomíná často jízdu ve velmi rozjetém vlaku na špatných kolejích, kde už se stěží udržuje rovnováha. Lidé jsou smýkáni ze strany na stranu, pasažéři neví, zda se bude platit, nebo zda je jízda zdarma, a v celém vlaku jde šeptanda, že strojvůdce má za sebou už třetí šichtu.

Kam to vlastně jedeme?

Vzdělání a výchova však potřebuje především klid. Toto tvrzení zní na první poslech velmi nemoderně, ba reakčně, a proto vyžaduje vysvětlení. A to nejlépe od filozofů, kteří se zabývají antropologií. Ti totiž tvrdí, že tradičním cílem vzdělávání mladého člověka není jen „prodloužit dětství“, ale také mu zprostředkovat styk a komunikaci se společností jako takovou, napomoci, aby byl svobodný a zodpovědný a aby byl schopen ve společnosti obstát. To jistě není málo, a především se toho nedá dosáhnout bez vědomí jistých tradic, bez jistých stereotypů, jimiž se předávají tisíce kulturních zvyků, které musejí nedospělí lidé zvládnout, aby jim nahradily zvířecí instinkty.

Pokud se budeme držet příkladu rozjetého vlaku, cílem vzdělání a výchovy je klidná a spořádaná jízda. To není nic proti kreativitě některých cestujících, tedy v našem přirovnání učitelů. Obraz cesty je nadmíru vhodný. Za prvé je dobré vědět, kam jedeme a zda na to máme. Za druhé klidná cesta vytváří jakýsi ohraničený čas a prostor pro komunikaci, přemýšlení a poznávání okolní krajiny, kterou projíždíme. A za třetí podstatnou složkou úspěšné cesty je pokojné „spočinutí“, kdy se stále nemění předpisy o přepravě, kde se pasažéři nekontrolují každých deset minut a kde panuje elementární důvěra, že vlak neřídí šílenec.

Dnešní školství už však dlouho připomíná spíše poněkud nepřehlednou road movie, kde panuje zmatek ohledně cílů cesty, kde nepřehledně přibývá zbytečných revizorů, kde se v některých vagónech netopí a kde se den ze dne mění cena jízdného. Docela bezstarostná jízda na to, co všechno je v sázce.

Co školství určitě ničí, je představa o nutnosti permanentních systémových proměn a představa o neustálé modernizaci.

Mnozí namítnou, že je dnešní svět obtěžkán výzvami, na které není možné nereagovat. A uvedou příklad technického pokroku, s nímž musí vzdělávání držet krok. Jistě. Na to lze namítnout, že dnešní děti a studenti nepostrádají technickou výbavu a k tomu technické dovednosti – jsou pravidelně vybavenější a mnohokrát zručnější než jejich učitelé. V technice ani technickém vybavení škol náš problém nebude.

O absurditách v tomto směru mohou vypovídat různé nedomyšlené projekty typu „tablety do škol“. Jsou však podstatnější výzvy, u kterých je překotnost v rozhodovacích i výukových procesech na závadu. Jde například o to, že mladé lidi chceme nejen vzdělávat, ale též vychovávat – což souvisí s pokleslým stavem rodiny a rodičovské výchovy. Jak ale ve školách vychovávat, když se neustále mění i představy o tom, co tvoří základní složky výchovy, a když žijeme v časech, kdy si (dospělí) pletou výchovu s indoktrinací?

Vzdělávací instituce jsou nepochybně zapotřebí a jejich význam spíše stoupá. A to, co potřebují, je rovnovážný stav, méně překotných reforem, klidnou jízdu vpřed.

(Příště: O dobré a falešné inkluzi)

Hanuš Jiří

Jiří Hanuš

místopředseda správní rady

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter