V červnu roku 1949, před sedmdesáti lety, vydal Pius XII. (Eugenio Pacelli) protikomunistické dekrety, z nich první byl zaměřen na situaci v Československu, druhý měl obecnější povahu. Není snad od věci připomenout obojí, neboť vystihují leccos z komunistické nauky i praxe.

První dokument byl v podstatě exkomunikační dekret, tedy nařízení, jímž se hrozilo trestem každému, kdo by propagoval a organizoval podvodnou Katolickou akci, kterou vymysleli komunisté v tehdejším Československu k ovládnutí církve a jejímu podřízení novému režimu. Kongregace Posvátného officia odsoudila jak původce a šiřitele akce, tak ty, kteří do ní vstoupili – záměrem bylo zejména odradit kněze zlákané stranickou ideologií, v níž se dovedně mísily sociální aspekty, vize budoucího mírového ráje a údajná návaznost na národní reformní tradice.

Tehdejší královéhradecký biskup Mořic Pícha (mimochodem, od roku 1950 byl v „domácím vězení“) vydal k tomuto exkomunikačnímu dekretu výklad, v němž vysvětlit nejen přesný význam tohoto církevního trestu, ale také zpřesnil okolnosti, za kterých byla exkomunikace náležitě uplatněna. Snažil se o hlubší zpřesnění mezi těmi, kteří ke Katolické akci přistoupili vědomě a dobrovolně a těmi, kteří „nevěděli, co činí“. Výklad byl namístě, neboť komunistický podvod spočíval v tom, že reálnou, církví schválenou organizaci režim de facto vytuneloval.

Druhý dokument byl obecnějšího rázu a netýkal se jen Československa, ale Itálie a komunistických stran všude po světě, zejména stran stalinského typu, šířených v té době ve střední a východní Evropě. Komunismus byl v dokumentu charakterizován jako materialistický a protikřesťanský – to ostatně odpovídalo i tónu encykliky Divini Redemptoris, vydané předchůdcem Pia XII. již před válkou. Komunismus byl v obou textech odhalen jako systém, který dávno neodpovídá vědeckým poznatkům o člověku a společnost a navíc se šíří s pomocí „oslňujících slibů“ pod záminkou, že chce zlepšit postavení dělnické třídy a spravedlivěji rozdělit pozemské statky. Oba papežové se shodovali na tom, že komunisté používají „vychytralou propagandu“, která za pomocí moderních médií proniká do všech vrstev společnosti.

Komunismus je dokonce možná tou nejpružnější politickou měňavkou, jaká v politickém prostředí kdy vznikla.

Neudivuje, že na tento druhý protikomunistický dokument Pia XII., který se navíc netajil svou podporou americké politice v Evropě, reagovali komunisté všude na světě zvýšeným protikřesťanským úsilím, také proto, že po válce byli posíleni vítězstvím Stalina nad nacismem. Zvláště ve sféře sovětského vlivu v Evropě komunisté výrazně přitvrdili: Vatikán se od této chvíle stal symbolem všeho zla a jeho pevný a sebevědomý postoj byl zneužit v následných protikřesťanských represích. Arcibiskup Josef Matocha, který pro domácí poměry aplikoval tento druhý exkomunikační dekret, byl v roce 1950 rovněž internován.

Oba exkomunikační dekrety (československý i evropský) bývají dnes hodnoceny protikladně, přičemž je možné se setkat s paradoxy. Ti, kdo kritizují papežskou politiku za údajnou netečnost a malou odvahu vzhledem k nacistickému režimu, kritizují současně pevná a odvážná stanoviska piovské éry vzhledem ke komunismu. Tato pozice je rozporuplná hned ve dvojím ohledu: papežská protinacistická politika nebyla netečná; a kritika papežství se hodí za všech okolností, i kdyby náměstkové Krista udělali cokoli.

Komunistický systém a jeho teroristická povaha je dnes navíc rozmělňována nejen poukazem na nutnost „otevřeného dialogu“ mezi světovými názory, ale též zesměšňováním významu pojmu „totalitarismus“. Některými nezodpovědnými lidmi je šířena myšlenka, podle níž je komunismus již zcela mrtev, přičemž si neuvědomují, že jeho základy tkví hluboko v moderní době a že komunismus založený na marxismu je ideologií velmi pružnou a schopnou se proměňovat podle různých okolností. Komunismus je dokonce možná tou nejpružnější politickou měňavkou, jaká v politickém prostředí kdy vznikla.

Exkomunikační vatikánské dekrety byly vnímány jako problematické už v době svého vzniku a nemůže být pochyb o tom, že svou rázností rozdělovaly i tehdejší evropské křesťanstvo. Těžko ale může dnes někdo tvrdit, že v poválečné době papež jasně nepromluvil a nevaroval všechny před klamnou hvězdou, přicházející z Východu. Nebyla to ta betlémská.

---