Celosvětově nejsledovanějším soudním procesem posledních měsíců byl proces s ruským opozičním politikem Vladimirem Kara-Murzou. Jeho odvážný a nekompromisní postoj byl důvodem nelidského odsouzení – dvacet pět let v kolonii s přísným režimem. Drakonický trest ve spojení s kolonií s přísným režimem (v ruském vězeňském slangu se nazývá zkratkou strogač) mě vrátil o více než třicet let zpátky.

Psal se konec roku 1989. Seděla jsem v Nezávislém tiskovém středisku v pražské Bolzanově ulici na bedně knih a plnila úkol: vyber něco zajímavého k překladu. Zaujala mě lesklá, světle modrá knížečka malého formátu. Na titulní straně paperbackového obalu byla černá silueta čtverce. Uvnitř čtverce, mohl být obrysem okna stejně jako kusem utrženého dopisního papíru, bylo napsáno: seryj – cvět naděždy – šedá je barva naděje. Jako kdyby kniha neměla titul zapotřebí. A nad čtvercem nebe, siluety letících ptáků a jméno autorky – Irina Ratušinskaja. Nic víc. Zadní strana prázdná – jen bílý lesklý papír. Uvnitř knihy obvyklé údaje o nakladatelství, místě a roku vydání: Overseas Publications Interchange Ltd., London 1989. Žádná předmluva ani doslov, jen stručná informace, že obsah knihy není uměleckým výmyslem, byť se může jevit neuvěřitelným.

Kniha, dokument z let 1983–1986, zachycující život v sovětské ženské vězeňské kolonii, mě šokovala. Dýchal z ní středověk. (Ratušinská byla odsouzena k dvanácti letům ztráty svobody v březnu 1983; její propuštění bylo Reaganovou podmínkou uskutečnění Reykjavického summitu s Gorbačovem v říjnu 1986.) Když jsem lágrové paměti básnířky a politické aktivistky Iriny Ratušinské překládala, doufala jsem, že nic podobného už se nikdy nebude opakovat.

Ti, co popsali svoji hrůznou zkušenost ze střetu se sovětským režimem, je jedno, ve které historické etapě jeho vývoje to bylo, věřili, že slovo dokáže přenést, zprostředkovat cizí životní zkušenost se všemi útrapami, škálou pocitů i barev. Že svede evokovat prožitek jiných tak, že je chápán jako vlastní. S knihou Šedá je barva naděje jsem strávila mnohonásobně více času než běžný čtenář. Dodnes znám její hrůzné pasáže zpaměti.

Ruský represivní aparát zrcadlí vývoj ruské společnosti, která se vrací k dobám minulým. Lze jen spekulovat, zda se zastaví dříve, než doputuje do těch neandrtálských. Soudní a vězeňský systém je absolutně nehumánní, totálně nelidský. Nikoli pouze od Solženicynova Souostroví Gulag, ale ani od počátku sovětského státu, jenž navázal na represivní systém carského Ruska, se významně nezměnil: etapy (nesmyslné putování po železnici, aby již tak dost vyčerpaný vězeň ještě více zeslábl), stolypinské vagóny (až dvanáct vězňů jede v kupé pro čtyři osoby, na toaletu vyvádí ostraha pouze jednou až dvakrát denně), paraša (nádoba, která plní v cele funkci WC). Kromě upírání lidských práv a nepřetržitého lhaní ze strany administrativy jsou stále praktikovány tytéž osvědčené metody trýznění a mučení. Výjimkou není ani násilné krmení tzv. hladovkářů, při němž jsou vězni železným páčidlem otvírána ústa a drceny zuby. Ostatně existuje o tom celý dokumentární filmový cyklus Abeceda vězení (Azbuka ťurmy) režiséra Andreje Silvestrova. První díl měl premiéru koncem května 2021 na televizním kanálu Nastojaščeje vremja, který je součástí ruského vysílání Svobodné Evropy.

Úmrtnost vězňů držených v nelidských podmínkách ruských věznic je vysoká. Tvrdé tresty za vysokou zdí pro odpůrce a kritiky vládce fantazmagorického státu mají být varováním pro všechny, kteří by se ji zevnitř pokusili nabourat.

---