Vládu čeká krev, pot a slzy. Jak nejlépe pomůže naší zemi?

7. prosince 2021, Nikolas Dohnal

V říjnu naše země prožila něco, co se dříve zdálo nemožné: Populismus byl poražen politikou kompetencí a slušnosti, a kormidlo po dlouhé době přebírá středopravicová vláda s jasnými společenskými cíli. Euforii však brzy vystřídá tvrdá práce a krutá realita. Nová vláda bude čelit mnoha obrovským výzvám, které nelze vyřešit mávnutím kouzelné hůlky. Stejně jako většina voličů pevně věřím, že si s nimi poradí, bude to však cesta plná krve, potu a slz.

Nová vláda bude muset hned od začátku bojovat s dvěma obtížemi, nad kterými nebude mít úplnou kontrolu. První z nich je stále nekončící pandemie, jež na sebe bude přitahovat pozornost a vyčerpávat vládě společenský kredit. Je zcela jasné, že žádné opatření nemůže být všeobecně uspokojivé. Vláda bude muset dodržet jeden ze svých hlavních slibů na billboardech – „Nedopustíme další lockdown“ – a zároveň držet pandemii na uzdě. Velkou spásou se může stát nový lék od společnosti Pfizer, který by mohl nakaženého ochránit před těžkým průběhem nemoci a smrtí. Než se ovšem uvede do praxe a pandemie poleví, vláda se bude muset smířit s tím, že její počáteční snahy jednoduše nebudou populární.

Změna v měření úspěchů

S tím souvisí i druhá vnější obtíž, kterou vláda jen tak rychle nezmění, a tím je ekonomická situace. Řešení bouřící inflace a rozpočtové potopy po Babišově vládě se těžce podepíše na oblíbenosti nového kabinetu. Jak fiskální politika vlády, tak monetární politika ČNB nás všechny bude bolet. Zvyšování úrokových sazeb bude zpočátku bránit jedné z hlavních priorit vlády – řešení problému dostupného bydlení. Osekání rozpočtu mnoho občanů, kteří byli zvyklí na pravidelné dárečky, nadzvedne ze židle.

Vládu Petra Fialy tak bude čekat jeden z nejtěžších úkolů, a sice redefinovat, co vlastně znamená úspěch. Babišův populismus naučil veřejnost i mediální prostor, že úspěšnost vlády se měří hlavně podle krátkodobých cílů, tedy fakticky podle principu „kdo dá víc“. Nadměrné zvyšování důchodů, zvyšování minimální mzdy a různé slevy a přídavky byly motorem Babišovy popularity. Tato politika, ať se nám to líbí nebo ne, v titulcích vypadá krásně. Zato šetření, škrty, ale i konsolidace rozpočtu – to stylu končící vlády zkrátka nemůže krátkodobě konkurovat.

Vláda se proto bude muset vzdát krátkodobé popularity, aby naplnila své dlouhodobé cíle. Znamená to, že musí přesvědčit veřejnost, že v naší situaci jde o něco jiného než o hektické rozhazování. Věřím, že bude úspěšná, avšak až po jisté době. Jak koneckonců ukazují priority v koaliční smlouvě, většina vládních cílů je dlouhodobých. Je proto nutné držet se své vize a nenaskakovat na mediální tlak, který bohužel přijde hned.

Babišův populismus naučil veřejnost, že úspěšnost vlády se měří hlavně podle krátkodobých cílů.

Vítězné strany v tomto ohledu mají obrovské výhody. Jednak svou kampaň vedly s maximální upřímností a jednak mají takový volební elektorát, který je schopen tuto politiku pochopit. Jak koalice SPOLU, tak PirSTAN získaly většinu důvěry od mladých a vzdělaných lidí. Nepokouším se o žádné elitářské gesto – je prostě faktem, že vzdělanější voliči jsou odolnější vůči demagogii, kterou nabízela konkurence. Tito voliči tak najdou větší pochopení pro konceptuální řešení, jakými jsou změna stavebního zákona, zlepšení úrovně českého vzdělávání nebo cesta z bytové krize. Zrovna na stavebním zákoně a vzdělávacím systému se přitom koalice musí doslova vyřádit. Jde o politiky, které budou mít dalekosáhlé důsledky pro celé nastupující generace. Zcela nový koncept vzdělávací politiky bude potřeba jako sůl.

Populismus pod pokličkou

Populismus byl poražen, ale ne definitivně. Kdykoli může znovu vylézt na povrch a tentokrát bude mít silně nabito. Jednu z prvních příležitostí bude představovat zelená energetická tranzice. Voliči samozřejmě očekávají rozumnou zelenou politiku. Byla to taky jedna z vlajkových lodí koalice SPOLU. Všichni chtějí čistší vzduch, zelenější krajinu a snížení emisí CO2, pokud se však o ně budeme pokoušet na úkor ekonomického růstu, příští vláda daleko nedojde. Ambice Evropské komise mohou tvrdě zasáhnout střední, a hlavně nižší třídu. Je naprostou povinností vlády tyto ambice krotit, abychom nepřišli o prosperitu.

Práh tolerance končí tam, kde je silně zasažena peněženka. Není žádným tajemstvím, že důvěra občanů v demokracií a v instituce jde v ruku v ruce s ekonomickou prosperitou, jak si už před více než šedesáti lety všiml Seymour Martin Lipset,[1] podle nějž se stabilní demokracie musí opírat vzdělanou společnost a těšit se ekonomické prosperitě. Když má člověk dostatek prostředků, těší se sociálnímu blahobytu, má méně důvodů se radikalizovat. Proto pravicové strany ostatně již dříve začaly s politikou sociálních programů. (Dobrým příkladem je strůjce německého ekonomického zázraku Ludwig Erhard: Volební heslo „Wohlstand für Alle“ a koncept „Soziale Marktwirtschaft“ sledoval kombinaci ekonomického růstu a společenské stability.)

Koalice nesmí ignorovat své nevoliče, ale zamyslet se nad tím, jak jim co nejefektivněji pomoci.

Výhled přitom není úplně dobrý. Makroekonomická predikce ČNB sice hovoří pro stabilní růst HDP i pro následující roky (3,5 % pro 2022 a 3,8 % pro 2023), ale energetická tranzice může tento výhled rychle srazit. HDP sice může růst, ale velká část společnosti může být přesto neskutečně zatížena energetickou politikou EU, takže si plodů růstu vůbec neužije. Tím pádem můžeme okamžitě vytvořit novou společenskou frustraci, která bude přát populismu. Populisté, kteří si zatím museli vystačit s lacinými fake news o migrantech a konspiračních teoriích, nyní budou mít v ruce opravdu ostrý náboj.

Druhé podstatné riziko je, že nevoličů vládní koalice je skutečně více než voličů. Pokud sečteme hlasy ANO, KSČM, ČSSD, Přísahy, Volného bloku a Trikolóry, máme skoro tři miliony voličů, asi i půl milionu víc než voličů vládních stran. Koalice proto tyto hlasy nesmí ignorovat. Není těžké odhadnout, že tyto hlasy jsou spíše od nízkopříjmových a méně vzdělaných voličů. Místo nálepkování těchto skupin je třeba se vážně zamyslet nad tím, jak jim co nejefektivněji pomoci. V koaliční smlouvě je vidět, že si vláda klade za cíl dlouhodobě pomáhat ekonomicky méně rozvinutým regionům – budovat zde dobrou infrastrukturu, zlepšit životní podmínky a celkově je pozvednout. Ekonomický blahobyt chudších regionů je v zájmu nás všech.

Vzdělání jako priorita

Součástí tohoto úsilí musí být i snaha proměnit vzdělávací systém. Vzdělání je jedno z nejdůležitějších aktiv, kterým může občan oplývat. Dobré vzdělání nezvedá jen šance na lepší práci, ale i na celkovou kvalitu života. Vzdělaný člověk se také nebojí převzít vlastní zodpovědnost a lépe odolá v časech krize. Není koneckonců těžké se podívat, jak si s hospodářskými, zdravotními či jinými krizemi poradily vyspělé společnosti, a jak země, které ve vzdělávání zaostávají. Pokud chce tedy vláda dlouhodobě udělat něco pro naši zemi, toto musí být priorita číslo jedna.

Pokud víme, že vzdělání a prosperita jsou klíčové pro kvalitní demokracii, potom je zcela férové se zeptat, co se tedy dělat s těmi nevzdělanými. Tady začíná asi největší výzva pro vládu. Pomoci nízkopříjmovým, lidem v insolvenci a těm méně kvalifikovaným, kterým v budoucnu hrozí zánik jejich profese kvůli robotizaci a automatizaci.

Za patrona těchto lidí byla dlouhodobě považovaná levice, ta se však paradoxně nikdy doopravdy nezabývala skutečnou příčinou, proč jsou na tom vlastně tak špatně. Levicové strany se vždy omezily na zvyšování minimální mzdy nebo sociální dávky, a nikdy si nepoložily otázku, jak lidem celkově pomoci dostat se nahoru. Ať se jedná o nízkopříjmové nebo velké číslo lidí v exekuci, pravý důvod jejich horšího statusu leží právě v nízkém vzdělání a tím pádem i v nízké kvalifikaci. Pokud ale už nejsou v univerzitním věku, je možné jim ještě pomoci?

Česká společnost je zbytečně posedlá formálním vzděláváním.

Určitě ano, pokud jako společnost přestaneme být zbytečně posedlí formálním a institucionálním vzdělaním. Je bezpochyby dobré mít vysokoškolský diplom, tím ale cesta ke vzdělání nemá končit. Ani pro ty, co se k univerzitě nikdy nepřiblížili. V dnešní době rychlé dostupnosti informací a všelijakých online kurzů přestanou postupně hrát velkou roli formality. Daleko větší důraz bude kladen na skutečné schopnosti, které zajímají zaměstnavatele. Krásným příkladem je sektor IT.

To je velmi dobrá zpráva pro zbytek populace, která má pocit, že jim ujel vlak. Nemusí být „losers of modernization“, jak je před desítkami let označil Hans Georg Betz.[2] Právě teď mají velkou šanci na úspěch. Nezvládnou to však sami, a právě tady se rodí prostor pro pravicovou vládu, aby zakládala vzdělávací programy pro všechny v jakémkoli věku. Především pak pro občany v odlehlých lokalitách, kde je přirozeně menší šance sehnat dobrou práci.

Shrnuto, vládu nečeká lehké období. To, co nám může nejvýznamněji pomoci, jsou velmi dlouhodobé reformy, které své výsledky nepřinesou hned. Bude to chtít velké úsilí, vytrvalost a především čas. Pokud však chce naše země ve výhledu příštích dekád prosperovat, musí konečně začít přemýšlet v dlouhodobém horizontu.

[1] Lipset, S. M. (1959). Some Social Requisites of Democracy: Economic Development and Political Legitimacy. The American Political Science Review, 53(1), 69–105. https://doi.org/10.2307/1951731

[2] Betz, H.-G. (1993). The Two Faces of Radical Right-Wing Populism in Western Europe. The Review of Politics, 55(4), 663–685. http://www.jstor.org/stable/1407611

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter