Reakce čtenářky na článek Méně vstupních testů, více zpětné vazby

Jiří Nantl ve svém článku nastínil několik neuralgických bodů současných vzdělávacích politik a také technik ověřujících míru kompetence absolventů škol a/nebo uchazečů o další studium.

Nantl správně připomíná, že zkouška závěrečná a zkouška přijímací mají každá jiný účel. Přijímací řízení má v současné politické koncepci rozřazovací účel, tedy stanovení pořadí uchazečů podle jejich výsledku v testu. Stanovení laťky, do jakého výsledku bude žáky ředitel na školu přijímat, současná úprava přitom trochu alibisticky nechává právě v rukou ředitele. To ale na druhou stranu znamená, že to není test samotný, kdo rozhoduje o eliminaci neúspěšného uchazeče, ale kvalifikovaný a lidskými vlastnostmi oplývající ředitel školy.

Když se pak někde v médiích objeví podobný obrázek, vede pravidelně k různým zjednodušeným závěrům: a) testy nejsou meziročně srovnatelné, letošní byl těžší (přitom se zapomíná na to, že testovaný vzorek je pokaždé zcela jiný), nebo b) děti umí každý rok stále méně (posun křivky pro rok 2016 doleva). Je na tom ale jen část pravdy. Odborník si všimne, že k rozřazení nejlepší třetiny testovaných uchazečů o osmiletá gymnázia bylo v roce 2016 k dispozici 25 bodů, zatímco v roce 2015 jen 18, to tedy znamená přesnější, a tedy spravedlivější hodnocení a rozlišení mezi uchazeči. Správná interpretace získaných dat je klíčem ke správným návazným rozhodnutím.

Média často trápí také hluboký rozdíl v úspěšnosti mezi žáky hlásícími se na gymnázia a střední odborné školy nebo učiliště. Názorně to ukazuje například graf průměrného skóru uchazečů v matematice:

O studiu na SOU a SOŠ ale rozhodují zejména sami uchazeči (respektive jejich zákonní zástupci) hlasováním nohama. To zmanená, že na přijímačky na gymnázium je ani nenapadne se přihlásit. Takový self-assesment v praxi. Studium je tam náročnější, a taky tam mají tu matiku! Je to útěk před výzvami, snaha vyhnout se náročnému studiu, která patří k symptomům současné mladé generace.

Poněkud nepochopitelně vyznívá Nantlova věta, že zkoušky stěží mohou stavět na jádru znalostí očekávatelných ze studia předchozího stupně, protože pak by sotva plnily svoji základní funkci výběru odmítnutých. Přijímací zkoušky přece nemohou stavět na ničem jiném.

Testy neselhaly

Co je trochu zjednodušující, je tvrzení, že selhaly testy, že výsledky nebo obtížnost testů nebo chyby v testech podlomily legitimitu současného procesu zjišťování výsledků vzdělávání. To, co dlouhodobě selhává, je skutečnost, že se k interpretaci výsledků cítí povolán téměř každý a váha jeho názoru nebývá odvislá od pevnosti základů, na nichž názor staví, ale od média (a spolků za ním), jež názor prezentuje.

Dalším neštěstím je, že do výsledků zkoušek jsou vtahovány správní soudy nebo se (ještě hůře) rozhodnutí pokoušejí napravovat nejvyšší státní úředníci, ministry nevyjímaje. Jen tak se pak stane v úloze pátrající po ustálených slovních spojeních, že je za správnou odpověď ministrem prohlášena odpověď chybná, prezentující spojení zcela marginální, a nikoli ustálené.

Bylo by také dobře chápat, že existuje právo na vzdělání, ale to, jak s ním každý, třeba nezletilý, občan naloží, je už věc jeho osobní odpovědnosti. Neexistuje právo na přijetí, právo na složení maturity, právo na vysokoškolské vzdělání bez podmínek. Je ale z hlediska státu namístě kvalifikovaně a ekonomicky odpovědně filtrovat ty, kteří nemají dostatečně pevný výchozí základ, který by jim umožnil úspěšně a efektivně studium na návazném vyšším stupni dokončit a nedocházelo tak k masivním výstupům ze studia.

Je pravdou, že zatímco se ministerstvu školství podařilo vytvořit systém pro realizaci zjišťování výsledků vzdělávání, další nezbytné prvky, které měly s tímto nástrojem vytvořit dokonalý ekosystém, jaksi stále absentují. Ať už jde o rámcové vzdělávací programy, které ustrnuly v podobě z doby jejich vzniku, nebo o klíčový a nikdy nepřijatý Národní program vzdělávání.

Volání po více zpětné vazby je zcela namístě. Ale nikoli proto, že by neexistovala relevantní data, ale proto, že na odpovědných politických místech by měly být z těchto dat činěny závěry a opatření k dalšímu směřování školství. Takové zpracování výstupů dnes zcela zásadně postrádám.

Nantlova intepretace převisu studentů přihlášených k přijímacím zkouškám je zavádějící. Domnívat se, že mladý člověk tak dlouho hledá tu správnou školu, až najde svůj obor, je buď naivní, nebo pošetilé (nebo spíše oboje zároveň). K převisu přispívají dva jiné faktory, které se snadno nabízí. Jedním důvodem je dosavadní způsob financování škol per capita. Ten se v praxi projevuje tím, že ředitelé naberou, s odpuštěním, cokoli, jen aby škole zajistili financování. To se následně projevuje vysokou mírou výstupů v průběhu studia. Druhým důvodem opakované migrace studentů mezi přijímacími řízeními je snaha nalézt tu nejschůdnější cestu pro usazení se v systému. Nejde o vznešeně znějící hledání „oboru mého života“, ale o zcela nízký a pragmatický důvod, jak se uchytit kdekoli, kde mne vezmou.

Volání po více zpětné vazby je zcela namístě. Ale nikoli proto, že by neexistovala relevantní data, která Cermat generuje a zveřejňuje, ale pro to, že na odpovědných politických místech by měly být z těchto dat činěny závěry a opatření k dalšímu směřování školství. Takové zpracování výstupů dnes zcela zásadně postrádám. Zatímco se zabýváme dílčími testovými otázkami i v médiích, všeobecné závěry jsou přijímány populisticky, nahodile, bez konceptu, bez znalosti souvislostí a dopadů a v týmech, jejichž délka existence sotva překoná jedno volební období.

Občas se říká, že čas růže přináší. Pokud jde o školství, můžeme zatím jen konstatovat, že je zatím nepřinesl. Zřejmě je toto slovní spojení pořád málo ustálené.

Simona Carcy

(redakčně kráceno)

---