Texty

Zelená dohoda, taxonomie a krize rozvoje české energetiky

Také v diskusi o energetické tranzici se nevyhnutelně odrazila ruská invaze na Ukrajinu. V prvních dnech zaznívaly názory, že je Green Deal mrtvý a pozornost se nyní musí upřít jinam, k větší sekuritizaci energetiky. Takový názor se však podobá příslovečnému vylévání dítěte i s vaničkou. Jakkoli je možné, ba pravděpodobné, že některé body „zelené dohody“ budou muset být ve světle aktuálních událostí přehodnoceny, celkový cíl je nyní relevantnější než kdy dříve.

Lze předpokládat přeskupení některých dílčích priorit, případně například větší regulaci infrastruktury a energetických zásob. Změn pravděpodobně dozná i postavení plynu. Ten je obecně považován za tranzitivní zdroj, závislost na dovozu z Ruska se však stává nežádoucí ozývají se hlasy pro jeho rychlejší útlum v energetických mixech. Ačkoli tedy třeba právě v otázkách využívání zemního plynu ještě můžeme čekat další vývoj, jeden z hlavních cílů Green Dealu, tedy odklon od fosilních paliv, zůstává. Snížení závislosti na dovozu mimo jiné i z Ruska je zcela v duchu nutnosti strategického uvažování o energetice a posilování soběstačnosti EU. Pro účely energetické tranzice bude v následujících letech využívána tzv. zelená taxonomie, která má pomoci určit, které zdroje a investice v energetice jsou udržitelné a pomáhají dosažení cíle dekarbonizace. Na následujících řádcích se pojďme podívat, o co se jedná, jak se taxonomie vyvíjela a jak se k ní staví Česká republika.

Taxonomie nebo zelená taxonomie je pojem, který před rokem mimo unijní instituce používal jen málokdo. Dnes se skloňuje v odborných i širokospektrálních médiích a zdá se, že se kolem něj bude otáčet česká energetika v následujících letech. Zjednodušeně se jedná o jakýsi manuál, podle nějž se budou posuzovat investice v energetice, respektive jejich soulad s unijními cíli dekarbonizace a udržitelnosti. Jde vlastně o hodnotící systém, který rozliší technologie podle toho, jak zapadají do unijních klimatických cílů, zejména toho zastřešujícího, tedy klimatické neutrality do roku 2050 pod názvem European Green Deal. Taxonomie je vlastně i návodem pro investory, naznačující, které investice budou i nadále podporovány. Jak už to tedy s energetikou bývá, má i taxonomie daleko k čistě technicistní problematice.

Spor o plyn a jádro

Už samotné uvedení taxonomie mělo daleko k hladkému průběhu, a to ne kvůli nějakým technickým normám, nýbrž kvůli základnímu sporu, co má být vlastně obsahem dokumentu. Nejprve byla v první polovině loňského roku zveřejněna ta méně konfliktní část, obsahující sektory obnovitelných zdrojů energie, stavebnictví, lesnictví a podobně. Ani v tomto případě sice nešlo o bezproblémová jednání, když zejména transport a stavebnictví svými podmínkami rozvířily dost diskusí, byla to však stále politicky méně citlivá témata než ta, která si komise nechala na později. V prvním balíku byly totiž vynechány „konfliktní“ sektory jaderné energetiky a plynu. Proč konfliktní? Zemní plyn, ačkoli produkuje zhruba polovinu škodlivin oproti uhlí, které jím má být nahrazeno v produkci elektřiny a v teplárenství, je stále fosilní, neobnovitelný zdroj. Nejde tedy o energetický zdroj, na kterém by se dalo stavět v dlouhodobém výhledu. U jádra pak jde o nevyřešený problém ukládání radioaktivního odpadu a obavy z dalekosáhlých následků případné, jakkoli málo pravděpodobné, havárie.

Vlastně už od prvních ambiciózních návrhů, které zpočátku dokonce navrhovaly podporu plynu vyškrtnout úplně, bylo jasné, že se schyluje k tvrdé zájmové bitvě mezi členskými zeměmi. Zatímco v případě plynu se nakonec jednalo spíše o podmínkách, na jejichž základě bude postupně doplňován a nahrazován emisně šetrnější variantou, v případě jádra se jednalo o samou podstatu, kdy skupina zemí pod vedením Německa zařazení jádra do podporovaných zdrojů oponovala. Proti stála neméně silná „jaderná“ skupina pod vedením Francie, země s největším podílem jádra na výrobě elektřiny v celé Evropě. K této skupině se přidala i Česká republika, jejíž aktuální koncepční dokumenty počítají s jádrem jako s jedním z pilířů budoucí české energetiky, zejména v časech po skončení využívání uhlí. Právě díky „těžké váze“ Francie a legitimnímu argumentu, že jádro je skutečně bezuhlíkový zdroj, došlo nakonec k zařazení jeho podpory, byť časově omezené. Jednání o konečné podobě ještě možná bude mít dozvuky, neboť ne všechny členské země jsou zcela spokojené. Z protijaderné koalice se nejhlasitěji ozývá Rakousko, jehož ministryně pro klima otevřeně zmínila možnost žaloby, pokud jádro získá podporu, byť po přechodnou dobu. Jelikož jsou však ostatní země (včetně Německa) výrazně zdrženlivější, vyhrocení sporu tímto směrem je spíš nepravděpodobné.

V případě jádra budou podporovány nové zdroje pouze s vydaným stavebním povolením do roku 2045. Není to právě moc času, pokud by se Česká republika nakonec rozhodla reaktorů postavit více.

Druhá část taxonomie věnující se postavení jádra a plynu byla ve své finální podobě po zapracování připomínek zveřejněna na začátku února tohoto roku a dokument se tváří tak trochu jako pověstná chytrá horákyně. Plyn sice podporu získal, ale emisní limit je přísný, navíc podpora bude jen střednědobá – od roku 2035 bude podporováno využívání pouze nízkoemisních či obnovitelných plynů (např. bioplyn). I tak se jedná pro plynový sektor o úlevu oproti první verzi návrhu z konce loňského roku. Ten počítal s postupným spalováním 30 % a 55 % bezemisních plynů do roku 2026, respektive 2030 a 100 % do konce roku 2035. Nový návrh ponechává pouze ono konečné datum. Změna je to spíše dílčí, protože pouze ponechává možnost určit si vlastní strukturu přechodu k nízkoemisnímu zdroji, zatímco poměrně blízký termín ukončení podpory zůstal. Nové plynové elektrárny navíc nesmějí vypouštět více než 270g CO2 na kWh. Za udržitelné pak budou považovány zdroje s emisemi pod úrovní 100 g CO2 na kWh, což je hodnota těžko dosažitelná při spalování čistě zemního plynu. Střednědobá podpora plynu tak bude možná jen za poměrně striktních podmínek. To je důležitá zpráva nejen pro českou energetiku, ale také teplárenství, které je na spalování uhlí momentálně závislé a připravuje se na přechod na zemní plyn. Nastavené podmínky tak teplárníkům přidělávají vrásky na čele. Zde je navíc třeba dodat, že ve světle ruské agrese proti Ukrajině v rámci EU aktuálně narůstá tlak na striktnější přístup k využívání plynu. Přehodnocení přístupu Unie se dá očekávat s ohledem na skutečnost, že více než 40 % importovaného plynu do EU v současnosti přichází z Ruska. Je tedy dobře možné, že podmínky využití plynu a časová osa podpory ještě doznají změn.

V případě jádra pak budou podporovány nové zdroje pouze s vydaným stavebním povolením do roku 2045. S ohledem na to, jak probíhá příprava současného tendru, není právě moc času, pokud by se Česká republika nakonec rozhodla reaktorů postavit více. Jsou tu však i další překážky. Podmínkou podpory totiž bude také návrh ekologické likvidace vyhořelého paliva, respektive vybudování permanentního úložiště jaderného odpadu, a využívání bezpečnějších a odolnějších palivových souborů. Výzvou také bude dodržení tzv. podmínky „Do No Significant Harm“ (DNSH), jejíž splnění bude EU u nových zdrojů vyžadovat. Tato podmínka zahrnuje definiční kritéria pro podporu pouze těch zdrojů a technologií, které nebudou zhoršovat současný stav (např. zvýšeným vypouštěním CO2, ohrožováním biodiverzity atd.). V tomto ohledu můžeme ještě čekat interpretační bitvy. Na druhou stranu, ruský vpád na Ukrajinu pravděpodobně pokropí živou vodou nejen české snahy o zvýšení podílu jádra v energetickém mixu. Více států může být ochotných přehlédnout vysoké náklady na výstavbu jaderných zdrojů a vsadí na elektřinu z jádra ve snaze snížit podíl fosilních paliv v elektroenergetice a dopravě. I zde je možné očekávat zajímavý vývoj.

Oproti poplašným zprávám, které se tu a tam nesly českým mediálním prostorem prakticky od loňského jara, je zřejmé, že nikdo nezakazuje provoz zdrojů mimo taxonomii jako takových. Pokud se jejich provozovatel rozhodne udržet je v chodu, bude muset počítat se zvyšujícími se náklady z důvodu zdražujících emisních povolenek nebo obecně stále tužších emisních limitů. Ve většině případů to tak bude znamenat ukončení jejich provozu. Případně bude nastavená podpora pouze dočasná a podmíněná plněním specifických kritérií, jak bylo popsáno výše. Nebude tak možné po stanovených datech počítat například s výhodnými úvěry či podporou evropských fondů. Případní provozovatelé po skončení podpory budou mít ztíženou pozici a budou muset hůedat financování jinde. Je zřejmé, že do nepodporovaných a omezeními zatížených zdrojů se soukromý kapitál nepohrne. Pokud tak některý členský stát bude chtít dané zdroje rozvíjet i nadále, bude muset finanční břemeno vzít na sebe. V takové situaci většina provoz nepodporovaných zdrojů ukončí z ekonomických důvodů, což se ostatně částečně děje už nyní.

Český přístup: pomalý a nekonstruktivní

Tolik k dopadům taxonomie. Co by nás však mělo v tomto kontextu také zajímat, je, jak na se na jednání o taxonomii podílela a jeho výsledky reagovala česká státní správa. Jednání o taxonomii spadalo do období, kdy zemi řídila předchozí vláda premiéra Babiše. Během tohoto období se však obnažily dlouhodobé slabé stránky České republiky s ohledem na výzvy spojené s průmyslovou a energetickou transformací. Jeden z nejvýraznějších prvků českého přístupu k problematice tranzice k nízkouhlíkové energetice byla v minulých letech zoufalá reaktivnost. Když se v roce 2019 stanovovaly dlouhodobé cíle EU v oblasti klimatu, Česká republika se, spolu s Polskem, Estonskem a Maďarskem stavěla závazkům do roku 2050 na odpor, aniž by však předkládala na stůl řešení. Pozice vlády tehdy připomínala handlíře, který se snaží svůj souhlas směnit za unijní ústupky a úlevy. Když pak v závěru roku 2020 Evropská rada v podstatě pouze neurčitě konstatovala, že jaderná energetika a plyn jsou součástí energetického mixu některých zemí, neváhal to premiér Babiš doma prezentovat jako velkou výhru a garanci ze strany Unie. Nejednalo se sice ani o jedno z toho, ale pro politiku „na efekt“, kterou minulá vláda tak ráda provozovala, to v danou chvíli stačilo. I v následujících měsících byla Česká republika bohužel spíše ve vleku událostí a zaměřila na opakování mantry o důležitosti jádra. To vše na pozadí horečné snahy připravit tendr na výstavbu nového reaktoru v Dukovanech, o jehož životaschopnosti panují legitimní obavy. Bez znalosti kontextu by jeden mohl říci, že právě odklepnutí podpory jádra a plán na nový dukovanský reaktor jsou poslední dílky skládačky, které Česku chybí v cestě za energetickou tranzicí. Takový závěr by ovšem byl hodně daleko pravdě.

Zastavme se na chvíli u zmíněného jádra. Po neúspěšné tendru na nový reaktor v Temelíně v roce 2014, který byl zastaven, protože se nepodařilo najít vhodný model financování, přichází plán na výstavbu nového zdroje v Dukovanech. Ponechme výjimečně stranou bezpečnostní peripetie a otázku vyřazení zájemců z autoritářských zemí. Účast Číny a zejména Ruska je ostatně po událostech posledních týdnů již zcela vyloučena. Zaměřme se místo toho na systémové dopady plánovaného reaktoru. Zdroj o plánované kapacitě 1 200 MW v kontextu současného energetického mixu představuje zhruba 6 % instalovaného výkonu celé ČR. Nový reaktor možná pomůže udržet lokalitu Dukovany v provozu i poté, co staré reaktory doslouží, ale z hlediska přechodu české energetiky na nízkouhlíkové zdroje se jedná jen o jeden, zjevně nedostatečný, krok. V následujících deseti letech budou odstavovány uhelné zdroje, které momentálně stále tvoří vysoko přes 40 % instalovaného výkonu. Po roce 2040 bude navíc dobíhat životnost právě dukovanským reaktorům a aktuálně plánovaný nový zdroj je svou kapacitou ani nenahradí. Celá sága dukovanského reaktoru tak působí jako snaha zalepit jednu díru v lodi ve chvíli, kdy je celý trup jako řešeto. To vše v situaci, kdy stále není jasno, jakým způsobem má být financování nového zdroje řešeno. Přitom právě finanční náročnost výstavby jaderných zdrojů bude zřejmě i nadále „jaderné renesanci“ podrážet nohy.

Ruský vpád na Ukrajinu pravděpodobně pokropí živou vodou snahy o zvýšení podílu jádra v energetickém mixu. Více států může být ochotných přehlédnout vysoké náklady.

Mohlo by se zdát, že rozšíření Dukovan je izolovaný problém, protože jaderná energetika je prostě specifická, drahá a její rozvoj je otázkou dlouhých let. Ve skutečnosti se však jedná o indikátor hlubšího problému české energetiky, respektive jejího koncepčního (ne)řízení. Je vlastně symptomatické, že hlavní dokument určující rozvoj české energetiky, tedy Státní energetická koncepce, je z roku 2015, přičemž se vlastně jedná o aktualizovanou verzi návrhu z roku 2012. Jádro dokumentu je tedy už více než deset let staré. Problém je tedy především v tom, že uvažování o koncepci energetiky se u nás mění pomalu, pokud vůbec. Zmíněná koncepce navrhuje rozvoj v intencích „ostrovní“ logiky fungování energetiky, tedy s ohledem na produkci a spotřebu v rámci hranic jednoho státu. V tomto smyslu navrhuje víceméně tradiční mix velkých zdrojů základního zatížení, doplněných o plyn a obnovitelné zdroje. Je pochopitelné, že takto letitý dokument jen omezeně reflektuje realitu propojujících se sítí, nemluvě o rozvoji intermitentních/obnovitelných zdrojů, a tedy zvyšujících se nároků na infrastrukturu. Ve světle války na Ukrajině se nově se navíc přidává nutnost strategického uvažování o bezpečnosti v širším kontextu EU jako takové. Zcela namístě je tedy nejen novelizace, respektive zásadní přepracování energetické koncepce, ale především změny myšlení.

Tím se obloukem dostávám zpět k taxonomii, respektive unijnímu plánu klimatické neutrality. V našich podmínkách se, i vlivem hokynářského přístupu minulé vlády, celá problematiky zredukovala na otázku, kolik nás to bude stát, respektive „co za to?“. Zároveň se v diskusi z celého komplexu energetické tranzice začaly vytahovat jednotlivé izolované body. Tu budoucnost jádra, tu tranzitivní status zemního plynu, ale pochopení pro to, že se jedná o systémovou výzvu, se jaksi ztrácelo. Vše nicméně nelze házet na vývoj v posledních dvou letech a minulou vládu. Ostatně, zmíněná energetická koncepce, která, jak bylo zmíněno, byla zveřejněna v roce 2015, byla zastaralá již v době svého vzniku. Green Deal, klimatické cíle, ale i nová bezpečnostní situace jsou nicméně skvělou příležitostí pro hloubkovou diskusi o struktuře a směřování nejen české energetiky, ale celé české ekonomiky. Zatím však tato šance zůstává nevyužita. Je škoda, že ani v jednom okamžiku diskusí o zelené taxonomii v minulých měsících například nedošlo na problematické charakteristiky české ekonomiky, jako je vysoká energetická náročnost českého průmyslu nebo obecně vysoká energetická intenzita české ekonomiky.

Zpětně viděno hledá koncepce české energetiky svůj smysl dlouhodobě. Od roku 2004, kdy byla zveřejněna první energetická koncepce současného typu, tedy dokument zaměřující se již ne na porevoluční reformy, ale na vytýčení směru budoucího rozvoje, se zdá, že dokument přešlapuje na místě. Nedaří se reflektovat aktuální vývoj, poskytovat relevantní rámec rozvoje a selhává ostatně i pravidelná aktualizace. Koneckonců, na aktualizaci původní koncepce z roku 2004 jsme čekali dlouhých jedenáct let. Že aktuální koncepce po celou tu dobu nikomu zásadně nechyběla, je také vypovídající. Během minulé dekády prošel svět energetiky bouřlivým vývojem jak v oblasti využívání zdrojů, tak v oblasti dopravy a využívání energie. V ČR ale léta slyšíme stále stejné odsudky solárních zdrojů, přestože se jejich rozvoj po boomu před více než deseti lety prakticky zastavil. Stát jejich podporu škrtí čím dál víc, a momentálně proto patří mezi silně podrozvinuté zdroje, přestože mají z těch obnovitelných v ČR největší potenciál. Podobně se s realitou míjí i naděje upínající se k jádru jakožto řešení energetické tranzice, jak jsme si ostatně ukázali už výše.

Cíl klimatické neutrality a zelená taxonomie představují pro českou energetiku příležitost. Mohou jí konečně dát rámec a koncepci, ke které se bude vztahovat.

Bude to znít jako klišé, ale cíl klimatické neutrality, a zelená taxonomie jako jeden z nástrojů jejího dosažení, představují pro českou energetiku příležitost. Mohou české energetice dát konečně rámec a koncepci, ke které se bude vztahovat. Státní energetická koncepce nebude muset „znovu vynalézat kolo“, postačí tento rámec naplnit realistickými politikami. Cíl klimatické neutrality je obrovsky náročný úkol, ale Česká republika si může být jista, že mu nečelí sama a může očekávat podporu ze strany Unie. Samotná taxonomie pak úsilí pomůže zpřehlednit, a to nejen pro státní správu, ale i pro investory. Zklamání ze zrušených tendrů by se tak už při troše snahy nemuselo opakovat.

Na závěr si dovolím ještě malou osobní prosbu. Přestaňme Green Deal překládat jako „Zelený úděl“. Překlad je to otrocký, nepřesný a neodpovídá ani původní myšlence Rooseveltova New Deal, jímž se Unie při jeho pojmenování inspirovala. Ani tehdy se nejednalo o „nový úděl“, ale „novou dohodu“ mezi federální vládou a občany na reformách správy země. Zelená dohoda pro Evropu se svým pojmenováním zjevně snaží o totéž – nastolit novou kvalitu vztahů tváří v tvář ambiciózním cílům. Přestat se tvářit útrpně, že nám někdo naložil nechtěný úděl, a začít jednat aktivně jako účastník konsensuální dohody – to by mohl být dobrý začátek konstruktivnějšího českého přístupu.


Jirušek Martin

Martin Jirušek

expert na energetickou bezpečnost a geopolitiku
štítky: # #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter