Texty

Konec geopolitické naivity

Jedno známé rčení říká, že čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné. Jak jsem psal v jednom z dřívějších textů, tohle rčení platí na Rusko jako ulité. Naivně jsme si mysleli, že se po pádu železné opony změnilo. Že si sice uchovalo nějaká specifika a jsou mu stále vlastní autoritářské spády, ale jinak se v zásadě přizpůsobilo západnímu kulturnímu okruhu a chová se podle stejné nebo podobné logiky. Je však zřejmé, že to tak není.

Po velkou část uplynulých tří dekád jsme se domnívali, že síla obchodní výměny a logika ekonomických zisků ruské uvažování nevyhnutelně transformovala a že bývalá imperiální velmoc vyměnila ideu sfér vlivu za materiální výhody obchodu s bývalými ideologickými nepřáteli. Jak si ale mnozí možná konečně uvědomují, to, co připadá logické nám, v Rusku fungovat nemusí. Evropská unie nyní začíná vnímat novou geopolitickou realitu a pomalu jí přizpůsobuje své politiky. Česká republika by se na nich měla aktivně podílet.

V Rusku hraje významnou roli motivace geopolitickým postavením a mezinárodním respektem (či často spíše strachem), který si Moskva tu více, tu méně vynucuje. Je to něco, co dlouhodobě nechápeme, ale v současné válce, kterou Rusko v ideologické rovině vede – nejen proti Ukrajině, ale celému Západu – je to klíčový faktor pro jeho pochopení. Problémem je, že zatímco Rusko nezapomnělo na své geopolitické ambice, jen je po nějakou dobu nemohlo naplňovat v důsledku své ekonomické a vojenské slabosti, velká část Západu geopolitiku vytěsnila. Jak naivní to byl postoj, vidíme teď s plnou vážností.

Zatímco střední a východní Evropa spolu se Západem v devadesátých letech oslavovala znovunabytou svobodu a suverenitu, Rusko se ponořilo do ekonomického a mocenského úpadku. Nízká cena ropy, která i dnes představuje klíčový zdroj jeho rozpočtových příjmů, zvýraznila hospodářský propad a poslala Rusko do propasti. Bez ekonomického výkonu nebylo Rusko schopno projektovat své mocenské ambice v zahraničí a zmohlo se pouze na víceméně pasivní a verbální odpor proti rozpadu svých dřívějších sfér vlivu. Zvláště patrné to bylo při prvním rozšíření Severoatlantické aliance po pádu železné opony, které vnímalo – a dosud vnímá – velice úkorně.

Unie musí skončit s geopolitickou naivitou a přijmout fakt, že boj o sféry vlivu není věcí minulosti.

Situace se však s přelomem století začala měnit. Cena ropy se začala zvyšovat, a Rusko se začalo ekonomicky zvedat. Konsolidace státní moci nad surovinovými zdroji (mnohdy nevybíravými způsoby, jako v případě ropné společnosti Jukos) Moskvě zajistila dostatek prostředků. Mezi lety 1999 a 2008 zažívalo Rusko průměrný roční růst HDP na úrovni 6 %, přičemž výjimkou nebyly ani hodnoty nad osmi procentními body.

Po dvě dekády neměl Západ důvod si myslet, že by se rozložení sil ve střední a východní Evropě mělo zásadně měnit. Termín „rozložení sil“ nám vlastně ani nepřicházel na mysl, protože období silového přetlačování zůstávalo zdánlivě pohřbeno spolu se studenou válkou. Znovunabytá ekonomická rovnováha však umožnila, aby Kreml opět začal naplňovat své geopolitické ambice, které během úpadku v 90. letech musel uložit k ledu.

Stejně jako není náhodou, že ruský ekonomický růst stojí na ziscích z prodeje energetických surovin, není ani náhodou, že Kreml energetiku nyní využívá proti Západu. Ví, kde má Západ své slabé místo, a z minulosti si také pamatuje, že energetika může být neobyčejně silnou geopolitickou zbraní. Je naší chybou, že jsme tato geopolitická rizika přehlíželi. Trh s plynem, který byl výkladní skříní evropské integrace, má v sobě zabudovánu zásadní slabinu: Nástroje jeho správy jsou zaměřeny výhradně dovnitř. Jako by vnější dimenze byla stabilní a nebylo třeba se o ni starat. Dnes již, v duchu rčení „po bitvě je každý generál“, můžeme říci, že Evropská unie byla geopoliticky naivní.

Poučení a adaptace aneb think BIG

Po každé krizi by ideálně mělo následovat poučení a adaptace, aby se prožitá krize nemohla opakovat. Jakkoli jsme současnou krizi ještě nepřekovali, poučení si můžeme vzít už nyní: Unie musí skončit s geopolitickou naivitou a přijmout fakt, že boj o sféry vlivu není věcí minulosti. Uprostřed jednoho takového boje se ostatně právě teď nacházíme. Rusko se snaží překreslit sféry vlivu v Evropě, na globální úrovni pak čeká vyzyvatel v podobě Číny.

Spojené státy, dlouholetý garant stability a míru v Evropě a klíčový aktér mezinárodní bezpečnosti, si dobře uvědomují, že geopolitické balancování není přežitkem minulosti a že mír není samozřejmostí. Evropská unie může být v zahraničně-bezpečnostní dimenzi významným světovým hráčem, pokud tuto zodpovědnost přijme. Jistě, členské státy musí Unii svěřit dostatečné pravomoci a nástroje, aby toho byla schopna, ale to je na jinou debatu.

O vnější suverenitě Evropské unie se jistě v budoucnu povede mnoho ideových sporů. Pozitivní každopádně je, že se už objevují signály, že by zahleděnost Unie dovnitř mohla pominout. Jedním z takových znamení je na nedávnem pražském summitu ohlášený vznik think-tanku Brussels Institute for Geopolitics (BIG).

Evropská unie může být v zahraničně-bezpečnostní dimenzi významným světovým hráčem, pokud tuto zodpovědnost přijme.

Spoustu věcí bude zřejmě ještě vyjasnit a vycizelovat. Institut ve svém ustanovujícím textu například opakuje naivně chybnou tezi, že „geopolitika je zpět“. Realita je taková, jak už jsme si ukázali, že nikdy neodešla, jen jsme ji nechtěli vidět. Nový think-tank tím dobře ilustruje dřívější zahleděnost vůdčích sil EU do sebe, vlastně ale potvrzuje, jak je nový způsob přemýšlení potřebný. Nacházíme se v období geopolitického zlomu. Jedna upadající velmoc se snaží zbytky sil násilně urvat více moci v Evropě, zatímco jiná, potenciálně mnohem silnější, má ambice změnit polaritu celého systému.

K čemu je takový think-tank vlastně dobrý? Předně dostává do diskuse témata a myšlenky, na které v běžném administrativním provozu není čas, kapacity nebo obojí. Dále zpracovává programové dokumenty a analýzy, které administrativy mohou využívat. S tím souvisí role think-tanků jako zásobáren odborníků, z nichž si administrativy mohou „vytáhnout“ ty, které zrovna potřebují. Na think-tanky tak mohou být „outsourcovány“ úkoly, které administrativy nezvládají kapacitně, časově nebo odborně. Vzhledem k časovému omezení působnosti vlád v rámci volebního období, jakož i náročnosti každodenního provozu, je pro administrativy většinou obtížné nalézt kapacity ke koncepční práci, například na strategických dokumentech. Tím spíše, když politické strany procházejí prakticky permanentní předvolební kampaní, nemluvě o různých krizích, kterých v posledních letech bohužel zažíváme dost a dost.

Poučení jako existenční nutnost

Ve veřejné diskusi se často omílá teze, že Česká republika je malá země, která mnoho nezmůže. Je to faktický nesmysl, neboť Česká republika není malá země ani rozlohou, ani populací. Faktem ale je, že v geopolitické přetlačované má nejlepší šanci uspět, pokud bude platným členem větších celků.

Nacházíme se v historicky výhodném postavení, neboť jsme členy jak vojensky silné Severoatlantické aliance, tak hospodářsky mocné Evropské unie, která silou svého trhu může ovlivňovat legislativní nastavení i mimo své hranice. Touto tezí se zabývá například profesorka obchodního práva na Columbia University Anu Bradford ve své knize The Brussels Effect: How the European Union Rules the World. To jsou na prahu důležitých geopolitických změn výhodné podmínky, nesrovnatelné s těmi, v jakých jsme se nacházeli v minulosti.

Bylo by historickou chybou, pokud by Česká republika nebyla součástí aktivního proudu, který se v EU zabývá současnými geopolitickými změnami. Je v našem zájmu se k výše jmenovanému think-tanku připojit a aktivně v něm vystupovat. Z opačného pohledu by mělo být zájmem EU, aby v tomto mozkovém trustu kromě zakládajících reprezentantů západního křídla Unie figurovali také zástupci „nových“ členských zemí. Jen tak se nebudou opakovat chyby, jako ta, která připravila živnou půdu současné energetické krizi, totiž rozdílné chápání energetické bezpečnosti v západní a střední Evropě.

Bylo by historickou chybou, pokud by Česká republika nebyla součástí aktivního proudu, který se v EU zabývá současnými geopolitickými změnami.

Pokud má být Unie odolnější navenek, musí být soudržnější uvnitř, a to předpokládá lepší komunikaci a vzájemné naslouchání. Tak, jak se noví členové učili od těch starých, jak reformovat postkomunistické ekonomiky, mělo by se západní křídlo Unie učit od středoevropských partnerů, jak nezavírat oči před geopolitickou hrozbou autoritářských režimů. Vznikající think-tank je pro takovou výměnu myšlenek skvělou možností, a to nejen pro politické představitele, ale rovněž pro analytiky, reprezentanty občanské společnosti a akademiky.

Výše jsem vyslovil tezi, že se ze současné krize můžeme poučit. Je však na místě se poopravit. Nikoli můžeme, ale musíme se poučit. Evropská unie musí přestat být geopoliticky naivní. Zvyšování odolnosti infrastruktury musí jít ruku v ruce se změnou myšlení. Vznikající think-tank je dobrou první vlaštovkou. Je však třeba naplnit jej odpovídajícím obsahem. Závisí na tom naše bezpečnost a existence současného demokratického systému.


Jirušek Martin

Martin Jirušek

expert na energetickou bezpečnost a geopolitiku
štítky: # #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter