Texty

Neo-idealismus: Jak střední Evropa mění pravidla mezinárodní politiky

Že se 24. února 2022 změnil svět, není pochyb. Stálý člen Rady bezpečnosti OSN – instituce, která má za úkol usilovat o udržení světového míru – pošlapal veškeré principy mezinárodního řádu a rozpoutal brutální agresi s jejímiž dopady se budeme vyrovnávat ještě dlouho.

Bezprostřední reakce klíčových hráčů byla různá. Čína – hlava do písku. Francie – zavoláme Putinovi, ať toho nechá. Spojené státy – Volodymyre, radši uteč, to je prohraný boj. Německo – hlavně, ať to neohrozí plynovody.

Jenže Ukrajinci nehodlali kapitulovat. Tentokrát už ne. Poslali válečnou loď „na chuj“ a vyrazili do boje. Dnes, po více než roce a půl války, už je seznam neochvějných podporovatelů Ukrajiny širší. Původní skeptici vidí, že nic není ztraceno. Spojenci v NATO se shodují, že se k nim Ukrajina časem přidá. Tři čtvrtiny OSN odsuzují ruský pokus o krádež území. Ví, že jde o precedens. Co kdyby si to někdo někdy zkusil na ně?

Svou zásluhu na této skutečnosti má právě i střední Evropa. Právě díky těmto zemím, které mají ještě nedávnou zkušenost s imperiálními choutky „ruského světa“, se podařilo telefonické snahy o appeasement utnout v samém zárodku. S válečným štváčstvím to nemá nic společného. Jde o princip. O princip, který říká: O naší budoucnosti rozhodujeme jen a jen my. Nikdo jiný. A je jedno, jestli jste Čech, Ukrajinec, nebo Francouz.

Studentské postřehy

Nastupující generace píše pro Pravý břeh! Přečtěte si komentáře úspěšných autorů naší esejistické soutěže!

V akademické literatuře se označuje tento morálně ukotvený přístup k zahraniční politice jako „neo-idealismus“: „V zásadě jde o zajištění svobody, sebeurčení a budoucnosti všech demokratických společností, nejen velmocí,“ vysvětluje termín jeho duchovní otec, britský výzkumník Benjamin Tallis.

Kromě ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského do skupiny politiků, kteří s tímto přístupem pronikli na světovou scénu, řadí například estonskou premiérku Kaju Kallas, litevského ministra zahraničí Gabrieluse Landsbergise, šéfa české diplomacie Jana Lipavského a samozřejmě i premiéra Petra Fialu.

Otázka samozřejmě je, zda se za „neo-idealismem“ neskrývá prostě jen naivita. Prim hrají mocnosti, názor maličkých států nikoho nezajímá, můžeme často slyšet. Až čas ukáže. Ale jedno je jisté už teď. Střední Evropa a pobaltské státy, vyjdou z ukrajinské krize se silnějším postavením. A to jen díky svým činům.

„Příliš dlouho jsme neposlouchali varování našich východních sousedů, kteří nás vyzývali, abychom brali hrozby přicházející z Ruska vážně,“ napsala zkraje července německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková pro deník Guardian. V textu explicitně hovoří o „nové kapitole“ pro Německo – o konci „šekové diplomacie“, motivované vzájemným obchodem, a o „redefinici“ toho, jak přistoupit k bezpečnosti a podpoře míru a lidských práv.

To zní až podezřele podobně tomu, co hlásají neoidealisté, o kterých Benjamin Tallis píše. A pokud se jim podaří po Německu přesvědčit i další velké státy, tak kdo ví?