Zelená politika pro českou pravici I: Ignorovat životní prostředí by byla chyba

5. února 2021, Alexandr Vondra

Česká politická pravice – konzervativní i liberální – potřebuje mít svou „zelenou“ politiku. Poslední léta tento imperativ buď přehlíživě zanedbávala, anebo ho trestuhodně ignorovala. Je to chyba hned ze tří důvodů. Za prvé je to chyba ideologická, protože péče o přírodu a její ochranu je navýsost konzervativní téma. Za druhé je to chyba strategická, protože pravice svým nezájmem vyklidila pole a otevřela prostor inženýrskému a dirigistickému řádění politické levice, které dusí svobodu člověka, aniž by prospělo přírodě. A za třetí je to chyba taktická, protože po zelené politice, která se dotýká přirozených lidských zájmů, existuje ve společnosti živá a legitimní poptávka. A existuje-li mezi lidmi politická poptávka, je povinností politiků na situaci reagovat přiměřenou nabídkou. Je zkrátka jen a jen naše chyba, že jsme si toto velké téma nechali ukrást zelenými aktivisty a levicovými progresivisty.

Konzervativec, není-li si jist, hledá odpověď v minulosti, v tradici. Roger Scruton, nedávno zesnulý britský filosof a velký přítel Čechů a Slováků, při­pomíná otce konzervatismu Edmunda Burkeho. Ten – v polemice s Rousseauovou teorií společenské smlouvy – argumentoval, že politický řád není jen smlouvou mezi žijícími lidmi, ale že společnost je partnerstvím mezi námi, kteří žijeme, a těmi, kteří zemřeli, a také těmi, kteří se teprve mají narodit. Neboli jinak řečeno: konzervativní pojetí politiky je chápáno spíše v pojmech správcovství (trusteeship) než podnikání. Ti, kteří žijí právě teď, sice mohou mít zájem spotřebovat všechny zdroje, které Země nabízí, ale kvůli tomu je jejich matky a otcové na svět nepřivedli. Ti, kteří se narodí po nás, zase závisejí na naší zdrženlivosti. Bezohledná exploatace a snaha dosáhnout osobního uspokojení za každou cenu jen nahrává entropickým silám, které ničí řád a rovnováhu, a tím pustoší svět, jehož jsme jen dočasnými správci.

Udržitelný rozvoj

Anglicky se ochrana přírody řekne nature conservation. První národní park v USA i ve světě (Yellowstone) založil v roce 1872 republikánský prezident Ulysses Grant. Politikem, který ve Spojených státech prosadil nejvíc národních parků a rezervací (o celkové rozloze zahrnující desetinu území USA), byl Theodore Roosevelt, republikánský prezident (1901–1909) a jeden z největších státníků amerických dějin. V kalifornském národním parku Yosemite navázal přátelství s legendárním přírodovědcem Johnem Muirem, zakladatelem Sierra Clubu, a pod jeho vlivem protlačil opatření na ochranu přírody, často i proti vůli Kongresu. Byl to on, kdo prohlásil: „Conservation znamená rozvoj stejně jako ochranu. Uznávám právo a povinnost naší generace využívat přírodní zdroje naší země, ale neuznávám právo jimi plýtvat, drancovat je nebo okrádat generace, které přijdou po nás.“ A dodával: „Dobrý farmář je ten, který zanechá půdu svým dětem v lepším stavu, než ve kterém ji převzal. Věřím, že totéž platí pro nás jako národ.“ Roosevelt nebyl idealistický snílek. Byl to lovec, úspěšný válečník, otec moderní teorie prosazování národních zájmů i silou. Morálka ochrany přírody u něj souvisela se zajištěním bezpečnosti a národního přežití.

O sedmdesát let později na Roosevelta navázal republikánský prezident Richard Nixon (­1969–­1974). Ani on nebyl romantik, ale naopak zastánce mocenské reálpolitiky. Na konci bouřlivých šedesátých let sliboval ve volební kampani „zákon a pořádek“ a o „přírodě“ nemluvil, ale když byl po inauguraci konfrontován s problémem (obrovská ropná havárie v kalifornské Santa Barbaře) i s poptávkou veřejnosti, neváhal jednat a prosadil klíčové zákony proti znečišťování vody, půdy a ovzduší. Proces posuzování vlivu investic na životní prostředí, dnes známý jako EIA (Environmental Impact Assessment), má původ právě v jeho regulacích. Nixon také podepsal zákon na ochranu ohrožených druhů a založil Agenturu na ochranu životního prostředí (EPA), která dodnes určuje limity pro znečišťující emise a vymáhá a kontroluje plnění zákonů.

Pravicové strany, které se hlásí ke konzervativním hodnotám, nemají důvod bát se slov „udržitelný rozvoj“. Není to sprosté sousloví, jak se někteří u nás mylně domnívají, ale naopak motto, které má čnít na praporu konzervativní politiky. Koneckonců, nebála se ho ani britská premiérka Margaret Thatcherová (1979–1990), kterou vidíme jako vzor. V roce 1988 se v projevu v Brightonu věnovala ochraně životního prostředí velmi důkladně. Nejprve přiznala, že „lidstvo až příliš dlouho vycházelo z toho, že příroda, která nás obklopuje, je dar, za který nemusíme platit. Dnes už víme, že to není pravda.“ Pak připomněla, jak se obyvatelé Londýna dřív dusili ve smrtícím smogu, a že to byla právě konzervativní vláda, která v roce 1956 prosadila zákon o čistotě ovzduší, který problém vyřešil. Thatcherová přislíbila, že její vláda „zásadně omezí spalování uhlí, které způsobuje kyselý déšť a skleníkový efekt“, a jako řešení nabídla „bezpečné vy­užívání jaderné energie“. Projev ukončila slovy: „My konzervativci nejsme jen přáteli Země – jsme také jejími strážci a správci pro generace, které přijdou. Filosofie toryů a věc ochrany životního prostředí jsou ve shodě. Žádná generace nemá Zemi ve vlastnictví. Máme ji jen v nájmu a musíme za ni platit.“

Klasikova otázka zní: Co dělat? Co dělat v průmyslové zemi, jejíž energetika je historicky postavena na spotřebě fosilních paliv, a je tudíž v úsilí o dekarbonizaci znevýhodněna? Co dělat v zemi, která díky poloze na „střeše Evropy“ nemá velké zásoby vody a trpí suchem? Co dělat v zemi, kde lesní smrkové monokultury, které pohlcovaly část uhlíkových emisí, umírají v důsledku sucha a přemnoženého kůrovce?

Stručná odpověď zní: musíme obrátit handicap v příležitost, jak zlepšit kvalitu našeho života, jak ochránit přírodu kolem nás i jak posílit naši bezpečnost.

V energetice doba uhelná skončila, zásoby v Evropě docházejí. Pokud jde o ropu a plyn, jsme závislí na dovozu. Sázka na plyn znamená prohloubení závislosti na Rusku. Vodních toků je málo, osázet celou zemi biomasou nemůžeme, vítr a slunce jsou nestabilní. Zbývají tedy racionální úspory, decentralizace pro menší spotřebitele (solární panely na střechách a baterie uvnitř domů), a především víc energie z jádra – aspoň do doby, než lidstvo najde alternativu.

V dopravě jsme klíčovou tranzitní zemí uprostřed Evropy. Jde o to mít vyvážený mix, který nebude omezovat lidskou svobodu, ale vezme ohled na životní prostředí. Elektromobilita má smysl ve městech, v hromadné dopravě, ve službách. V nákladní i osobní dopravě na velké vzdálenosti je třeba víc výkonů přesouvat na železnice. Tady se bohužel u nás neudělalo skoro nic. Odstrašujícím příkladem je fakt, že nejrychlejší vlakové spojení mezi Berlínem a Vídní teď nevede přes Prahu, ale přes Mnichov.

Cesta k cirkulární ekonomice

Jako průmyslová, hustě zalidněná země potřebujeme vzít vážně transformaci k oběhovému hospodářství. Tuny plastů, které směřují k likvidaci do zahraničí, nejsou řešení, protože Čína je už brzy přestane odebírat, a spalování není všespásné. Naším vzorem by neměla být extatická a ukřičená Greta, ale nizozemský mladík Boyan Slat, který pracně hledá způsob, jak vyčistit oceány od plastové pohromy.

V zemědělství, lesnictví a v utváření krajiny musíme lépe hospodařit s vodou a půdou. Znamená to šetrněji zacházet s chemickými produkty a antibio­tiky, provádět pozemkové úpravy, vodu více zadržovat v krajině v menším i větším měřítku, chránit biodiverzitu a lesy udržovat v pestřejší druhové skladbě. Velký dluh máme v ozeleňování měst, která se v létě stávají tepelnými ostrovy, v nichž je bez energeticky náročné klimatizace obtížné spát i pracovat. Neměli bychom se bránit vědě a inovacím, jako je genetická modifikace plodin. Intenzivnější hospodaření na vymezených plochách může uvolnit jiné plochy přirozenému vývoji, třeba i ve formě divočiny, jakkoli to v podmínkách kulturní krajiny střední Evropy může znít divoce.

Je zřejmé, že všechny tyto změny nebudou zadarmo. Evropská unie v prosinci 2019 jednohlasně (s částečnou výjimkou Polska) schválila tzv. Zelený úděl (Green Deal ), rámcový program, jehož hlavním cílem je dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. V červenci 2020 pak Evropská rada jednomyslně schválila sedmiletý rozpočet EU i program financování Zeleného údělu formou dluhopisové půjčky. Český premiér, přestože se netajil výhradami, vše odsouhlasil. Návazné legislativní kroky budou přijímány většinovým rozhodováním, takže možnost je výrazně modifikovat se zmenšuje. Proti mnoha opatřením má výhrady i autor těchto řádek. Nicméně faktem je, že Zelený úděl i jeho financování jsou pro Česko nyní závazné. Úkolem pro budoucnost je proto využít finančních prostředků (pro ČR to je téměř jeden bilion Kč v příštích sedmi letech) k tomu, abychom výše zmíněný handicap obrátili ve výhodu. Zelený úděl je proto třeba uchopit nikoli jako hrozbu, ale jako příležitost. Vyjednaná flexibilita při čerpání nám umožní zvolit si priority. Je to šance, jak vyčistit a modernizovat regiony, jejichž životní prostředí bylo nejvíc postiženo industrializací (severozápadní Čechy, severní Morava a Slezsko). Je to i šance, jak pomoci Praze, která si jinak díky nadprůměrné životní úrovni na peníze ze strukturálních fondů nesáhne.

Podstata zelené konzervativní politiky je jednoduchá: Jejím posláním není ani stavět člověka proti přírodě, ani básnit o „Matce Zemi“ a přisuzovat jí i přírodě výjimečná, lidská práva, ani šířit pesimismus a apokalyptické pseudonáboženství, které zavrhuje lidskou civilizaci a odsuzuje člověka. Žijeme v éře antropocénu, v éře člověka. Jako konzervativci i liberálové jsme přesvědčeni, že člověk je schopen si s výzvami budoucnosti poradit. Náš program stojí na třech hodnotových pilířích. Za prvé víme, že Zemi a její zdroje máme jen ve správě a musíme se k nim chovat s péčí odpovědného hospodáře. Za druhé věříme, že lidská svoboda a ekonomický rozvoj nejsou s přírodou v rozporu, ale k jejímu prospěchu. Tato víra totiž obsahuje i emoční složku. Nejen úctu, ale i lásku k přírodě. Máme přírodu rádi, a proto ji nebudeme ničit.

Text vychází z předmluvy ke sborníku Musí být ekologie alarmistická? Hledání realistických odpovědí, kterou vydalo CEVRO a Nadace Hannse Seidla v nakladatelství Books & Pipes, 2020. Redakčně upraveno.

Vondra Alexandr

Alexandr Vondra

Poslanec Evropského parlamentu a místopředseda ODS

štítky: # #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter