O výsledcích parlamentních voleb bylo napsáno mnohé a skoro se zdá, že žádný politický příběh nezůstal neanalyzován. Přesto je tu jedna agenda, které se politici ani analytici dostatečně nevěnují, a tou je dopad voleb na českou evropskou politiku. Konkrétně na předsednictví Rady EU, které Česko čeká od pololetí příštího roku.

Smysl a význam předsednictví Rady EU není nutno zevrubně představovat. Ve stručnosti jde o to, že každý členský stát, a to na základě principu rovné rotace, řídí po dobu šesti měsíců Radu EU, určuje její agendu, dojednává v ní kompromis mezi členskými státy a reprezentuje ji při meziinstitucionálních vyjednáváních v politickém systému EU. Nároky na administrativu jsou obrovské, očekávání od partnerů v EU rovněž. Zodpovědný stát a jeho politická reprezentace se proto na předsednictví připravují několik let, a to včetně zkušených zemí.

Nejedná se totiž o zbytečnou povinnou jízdu, která s sebou nese jen náklady. Předsednická zkušenost je potenciálně obrovským impulsem pro evropskou politiku daného státu, ať už se jedná o osvěžení a zdokonalení příslušných částí administrativy, získání a navázání nových kontaktů, zvětšení expertního know-how, či konkrétních výsledků ve vyjednáváních. Jinak řečeno, pokud je stát připraven a předsednictví má jasné zadání a také politické zadání, představuje obrovskou příležitost.

Půlrok nestačí

Právě v přípravách a „vlastnictví“ předsednictví tkví zásadní problém českých povolebních tahanic. Dosluhující premiér Andrej Babiš se o předsednictví opakovaně vyjadřoval jako o zbytečné a předražené žvanírně s chlebíčky. Jeho vláda přípravu jak finančně, tak logisticky podcenila. Třeba Karel Havlíček, aby se ušetřilo, plánoval převést vyjednávání do virtuálního prostoru. Co na tom, že v unijních negociacích jsou nesmírně důležité kuloární neformální rozhovory a osobní kontakt…

S každým týdnem, kdy se bude předání moci oddalovat, je proto reálnější, že z českého předsednictví bude blamáž a že se bude opakovat rok 2009, kdy se historicky první český mandát, jakkoli dobře rozjetý, rovněž z vnitropolitických důvodů škaredě nevyvedl.

Letos hrozí to samé. Pokud se totiž naplní předpovědi o tom, že novou vládu budeme mít nejdříve před vánočními svátky, zbude post-babišovskému kabinetu slabých šest měsíců. Na zvrácení chyb, které současný kabinet udělal (a možná ještě udělá, protože očekávat od Andreje Babiše státotvorné chování je iluzorní), ale také na vlastní přípravu. Dosavadní opozice totiž do příprav předsednictví nijak vtažena nebyla a lze jen stěží předpokládat, že se během předvolební kampaně jeho významu věnovala.

Protože členství v EU je českým národním zájmem, je pro novou vládu zcela klíčové, aby předsednictví dopadlo dobře.

Nemůžeme jí to samořejmě vyčítat. Skutečnost, že vláda Andreje Babiše uchopila předsednictví jako nutné zlo, je ale neblahým dědictvím, které po ní zůstane a jehož by si nastupující vládní sestava měla být silně vědoma. Česká republika a její evropská politika by přitom potřebovala přesný opak než tušenou katastrofu, a to impuls v podobě logisticky zvládnutého, tématy nekonfliktního a negociačně konstruktivního předsednictví.

Modernizační narativ ekonomické výhodnosti, kterým valná většina proevropských politiků legitimizovala členství země v EU, se totiž v dohledné době vyčerpá, jakmile se Česko ve střednědobém výhledu přesune z kategorie čistých příjemců evropského rozpočtu mezi jeho přispěvatele. Zmizí tím mávání miliardami na dálnice a čističky, členství v EU a samotnou integraci bude ale potřeba zdůvodňovat i dál. Nezpochybnitelné totiž není, což ukazuje nejen Brexit, ale náznaky i jinde, například v Polsku.

A protože členství v EU je českým národním zájmem, je pro novou vládu zcela klíčové, aby předsednictví dopadlo dobře. Proto by vítězové voleb měli dělat vše pro to, aby se do Strakovy akademie dostali co nejdříve.

---