Jidášek, jemuž se říká lid (Prázdninová lekce z etiky)

3. srpna 2018, Jiří Hanuš

Prostý, obyčejný člověk je dnes vysoce hodnocená veličina. Vytváří ve spojení s dalšími obyčejnými lidmi velkou sociální skupinu, které je vymezen důležitý úkol. Stojí tu, vybavena zdravým, selským rozumem, proti elitám, které se zvrhly a konstruují si realitu podle svého. Ještěže tu náš prostý společenský typ máme. Existuje celá řada oblastí, kde jeho senzorium neselže, i kdyby si od života odtržené politické elity vymyslely cokoli. Potřebujeme vědět, co je správné? Zeptejme se lidu, ten nám poví, neboť má ve velkých problémech světa jasno – myslí si totiž, že se tyto problémy zhruba podobají tomu, co má na zahrádce nebo v místní restauraci. Máme stavět ploty proti migrantům? Ale jistě, máme jeden takový doma. To když jsem se porval s Frantou v hospodě, bylo to jako Babiš s Kalouskem. A tak dále a tak podobně.

Píšu trochu ironicky, ale v zásadě si myslím, že je na tom mnoho pravdy. Historie zná příklady, kdy měl lid takříkajíc v nose, zatímco intelektuálové a jiní podobní živočichové trapně selhávali. Stávalo se to v politice, v církvi i kultuře. Nemůže být pochyb o tom, že prostí lidé vycítí lépe nebezpečí, které by se jich mohlo bezprostředně týkat, že často stojí rovnýma nohama na zemi a že všelijaké budování lepších zítřků (ať již komunistických nebo evropounijních) je příliš nezajímá. Elitní obyvatelé Západu se navíc už před mnoha dekádami rozhodli, že prostému občanovi budou naslouchat, proto zavedli všeobecné volby. To bohužel občas přestává platit, jak je možno zhlédnout v současné Británii, kde jsou prostí lidé docela sprostě napadáni za to, jak volili v referendu. Obyčejní lidé žijí své životy také mnohdy správněji než lidé takzvaně neobyčejní, například vzdělanci nejrůznějšího druhu, a mají dokonce občas i lepší vkus. O tom je zbytečné pochybovat.

České paradoxy

Přesto stojí za zamyšlení, zda tomu bývá vždy. Připomeňme si například období, které ještě mnozí dobře pamatují – období husákovského „gulášového“ komunismu. Lid i tehdy stál rovnýma nohama na zemi. I tehdy, vybaven zdravým rozumem a motykami, nešel důsledně a bezhlavě proti tankům pěti armád (jak je ta moderní kinematografie vynalézavá, když si pro hobití příběhy bere reálie z našeho osmašedesátého!), po několika měsících se zklidnil, přestal adorovat komunistické politiky a zalezl do svých příměstských a vesnických chatiček. Co bychom však tehdy dali za to, kdyby se občas našla skupinka takových lidí, například dělníků jako v Polsku, a přidala se ke společenskému odporu proti normalizaci, který spočíval jen na několika desítkách podivínských superodvážlivců a několika stovkách těch, kterým nebylo všechno úplně jedno. A zatímco se ve zmíněném Polsku takoví stateční a současně prostí lidé v hojné míře objevovali, u nás jich bylo jako šafránu.

V České republice LP 2018 je v tomto ohledu zajímavá situace. Není sebemenších pochyb, že tu máme jak mimoběžné a namyšlené intelektuály, kteří obyčejností pohrdají – i když si toho někdy nejsou vědomi, což jejich vinu ještě zvětšuje. Máme tu ale také zástupce elity, která nyní vyzvedává prostotu až do nebes. Přitom je ale zajímavé, že většina těch, kteří jsou takto nekriticky oslavováni, mají svou domovinu u podnikavého Babiše, jehož cílem je zničení polistopadového systému, u nesystémového Okamury, jehož program je shlukem nesmyslných radikalit, a u starého satyra Zemana, který veškerou svou zbývající energii vrhá do vtipů proti médiím, vtipů, které už dávno přestaly být vtipné.

Co bychom tehdy dali za to, kdyby se občas našla skupinka takových lidí, například dělníků jako v Polsku, a přidala se ke společenskému odporu proti normalizaci!

S takzvaným prostým lidem je to zkrátka složité. V pondělí je mu možné přisvědčit, už v úterý je mu třeba oponovat. Ve středu je mu třeba poděkovat, ve čtvrtek napřít všechny síly, aby jeho údajná obyčejnost nebyla společensky destruktivní. Z dob komunismu víme, jak je možné zneužít prostoty – jen si vzpomeňte, kolik našich pracujících ze závodů a fabrik napsalo své dopisy, aby zemřela ta ohavná zrádkyně Milada Horáková. I když je pravda, že v tomto případě byli tito lidé zřejmě naočkováni politickými vůdci, kteří měli neoprávněně „pracující lid“ na svém vývěsním štítě.

Takzvaný lid může mít někdy pravdu. Někdy může být Jidáškem, když se mu dá prostor. Nic nás nezbavuje odpovědnosti posuzovat každý případ zvlášť.

Hanuš Jiří

Jiří Hanuš

místopředseda správní rady

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter