Texty

K veřejné debatě o zvýšení koncesionářských poplatků

Zvýšení poplatků o 25 Kč pro Českou televizi a 10 Kč pro Český rozhlas od roku 2025 v poslední době rozdmýchává vášnivé debaty. „Příznivci“ veřejnoprávních médií krok ministra kultury Martina Baxy opatrně chválí či by chtěli zvýšení ještě větší, radikálnější „odpůrci“ to prezentují jako komunismus a volají po úplné privatizaci. Sněmovní opozice v čele se zástupci hnutí ANO navrhuje ještě šílenější kroky. Označují to za přehození peněz z kapes občanů do pokladny provládních médií a další pokus, jak  zruinovat české domácnosti. Požadují po vládě rázná řešení a zapomínají, že oni s tím za 8 let u moci ani nehli.

Na koncesionářských poplatcích ještě letos a příští rok občané odvedou celkově 180 Kč měsíčně – 135 Kč za televizi a 45 Kč za rozhlas. Televizní poplatek se naposledy zvyšoval před 15 lety, a podle ministra Baxy za tu dobu jeho hodnota vlivem inflace klesla na 72 Kč v tehdejší hodnotě. Rozhlasový poplatek se dokonce zvedal před 18 lety a jeho hodnota klesla na polovinu. Obě instituce se ale za ta léta dost rozvinuly, a poskytují více služeb než kdysi, a proto potřebují vyšší příjmy.

Je nutno přiznat, že s rozvojem přišlo i nabobtnání, a ještě větší zkostnatění těchto institucí, kvůli čemuž nejspíš ministr Baxa donedávna navýšení odmítal. ČT se proto pokusila o jakési úspory, ale ty byly symbolicky přehnané a působily více jako braní si rukojmích – zrušení kanálu ČT3 a málem i jedněch z posledních filmových laboratoří v Evropě, i když by se dalo šetřit úplně jinde bez takových dopadů na starší diváky, kulturu, filmový průmysl a vzdělání (případ laboratoří, bez nichž by se studenti FAMU a zahraniční filmové štáby, kteří je využívají nejvíc, musely obracet na služby poskytované v Německu či Zlíně). Šetřit by se dalo třeba nenatočením tetralogie „komedií“ Jiřího Vejdělka, či dalšího cestopisného cyklu o Evropě. Po zvolení nového generálního ředitele se pak naštěstí otevřely dveře k současnému stavu, který by se dal nazvat rozumným politickým kompromisem.

Studentské postřehy

Nastupující generace píše pro Pravý břeh! Přečtěte si komentáře úspěšných autorů naší esejistické soutěže!

Poslanci z hnutí ANO však od oznámení navýšení poplatků šíří na svých sociálních sítích bludy o tom, že nejlepší by bylo ČT a ČRo převést pod křídla státu, aby se „lépe hlídala“ a občané za ně nemuseli přímo platit. Po přečtení takového nápadu musí každému logicky dojít, že to nedává vůbec žádný smysl. Financování ze státního rozpočtu by na mandatorních výdajích ročně přidalo více než sedm miliard na provoz televize a skoro tři miliardy na rozhlas, které by se musely vybrat někde jinde, nebo by šly na dluh. To není možné v době krize, kdy se vláda snaží šetřit a vybírat zároveň z kapes občanů v rámci možností co nejméně. Od televizní krize na přelomu let 2000 a 2001 je pak navíc jakákoliv větší politizace řízení veřejnoprávních médií v očích veřejnosti oprávněně nežádoucí. „Apolitický“ způsob volby členů rad a kontrolních orgánů poslanci a nově i senátory je ovšem absurdní, doporučuji si pro zasmání pročíst jména některých organizací, které kandidáty navrhují.

Současná a ani budoucí plánovaná výše poplatků není tak hrozná, aby někoho skutečně bolelo ji zaplatit. Souhlasím ovšem s tím, aby pokračovala debata o jiných a rozumnějších alternativách, jak k financování veřejnoprávních médií (v jejich případě i kontrole) a kultury celkově přistupovat, a kde šetřit. Kritika nesmyslného počtu stanic ČRo, nebo množství všemožných pořadů nevalné kvality pro obskurní skupinky publika na ČT (i když něco z toho nařizují zákony), je oprávněná. Nedá se proto některým občanům, kteří veřejnoprávní služby nevyužívají, divit, že poplatky platit nechtějí, a to hlavně když nová pravidla pro jejich výběr počítají i s domácnostmi, které sice nevlastní televizní ani rozhlasový přijímač, ale pouze zařízení s přístupem k internetu. Což na druhou stranu dává pro obě tato média smysl, když produkují i obsah na své webové stránky a na sociální sítě, kde je může vidět prakticky každý. To je už ovšem právě téma do mnou zmiňované debaty. Od opozice, která využívá každou příležitost k sebeprezentaci z těchto finančních prostředků – třeba pravidelné nedělní povídání s Karlem Havlíčkem či Alenou Schillerovou v Otázkách Václava Moravce – však jako vždy její návrhy zavání laciným populismem, nikoliv snahou dlouhodobý problém systematicky vyřešit.