Ačkoli opozice v podobě SPD a hlavně ANO předvedla ve středu a ve čtvrtek řečnický ultramaraton a snažila se hlasování o důvěře vládě Petra Fialy co nejvíce oddálit, ve čtvrtek vpodvečer nový kabinet důvěru bez problémů nepřekvapivě získal. Platnost tak dostalo také programové prohlášení vlády, které kromě jiného tradičně pokrývá také evropskou politiku České republiky. Jak si s touto kapitolou pětikoalice poradila?

Rychlá odpověď je, že velmi slušně a vyváženě, což nebylo úplně samozřejmé. Nová vláda totiž obsahuje strany, které se v deklarovaných postojích k evropské integraci dost liší. Různost názorů například STAN a ODS je zřejmá již z běžné politické debaty a z běžného mediálního provozu.

Dokládá ji ale také například dlouholetý kontinuální dataset Chapell Hill Expert Survey. Ten od roku 1999 (s pomocí expertů na politiku dané země) vyhodnocuje postoje politických stran v zemích EU k řadě aspektů evropské integrace. V nejobecnější proměnné – postoj strany k EU – jsou strany hodnoceny na škále 1 (nejvíce pro EU) až 7 (nejvíce proti EU). V dosud poslední vlně měření, která se uskutečnila v roce 2019, vládní strany na této ose oscilují od relativně euroskeptické ODS (3,77) až po velmi proevropské STAN (6,52) či TOP 09 (6,67). Navzdory těmto rozdílům ale aktéři nové vládní sestavy dokázali najít velmi věcnou společnou řeč. Ta navíc není vágní.

Je načase, aby se česká politika posunula od pozice pasívního příjemce k aktivnímu hráči, který evropskou integraci může a chce ovlivňovat.

Není smyslem a cílem tohoto textu reprodukovat konkrétní položky evropské kapitoly programového prohlášení. Za zmínku nicméně určitě stojí explicitní přihlášení se k tomu, že o evropské prostředky bude muset Česko mnohem více soutěžit v celoevropské konkurenci a nespoléhat na „národní“ strukturální fondy. To je dobře – blíží se totiž doba, kdy zdroje z EU (a zejména, zjednodušeně řečeno, z politiky soudržnosti) vyschnou a nebudou nárokové. Je žádoucí se na tento přerod začít chystat. Zajímavá je také reference k partnerství s Francií.

Z celkového akcentu je pak patrné, že mírně navrch měla ze všech koaličních stran ODS. V hlavních bodech kapitoly, jako je prohlubování společného trhu, reforma EU s důrazem na subsidiaritu a proporcionalitu či společná zahraniční a bezpečnostní politika EU se silnou transatlantickou vazbou, jsou patrné její dlouholeté priority. Spokojené ale mohou být také ostatní strany. ODS se navíc dokázala zříct svého vůči EU kritického jazyka, vymezování se vůči „Bruselu“ a poučování, takže konceptualizace nové české evropské politiky působí konstruktivně, věcně a pozitivně.

Evropská, nebo zahraniční politika?

Jedna věc nicméně na evropské dimenzi vládního prohlášení zaskočí, a to skutečnost, že některé pasáže se v ní opakují a že se vztah k EU (a problematika předsednictví Rady EU, jemuž je věnována značná pozornost) dost nelogicky zčásti rámuje zahraniční politikou. Evropská integrace, jakkoliv kritický názor na ni lze mít, dávno není zahraničněpolitickým tématem, ale procesem, ve kterém je Česko „doma“. Byť jen deklaratorní zdůraznění této skutečnosti by českou politiku možná posunulo od pozice trpícího pasívního příjemce k aktivnímu hráči, který evropskou integraci může a chce ovlivňovat. Po osmnácti letech členství by bylo načase…

Programové prohlášení vlády Petra Fialy je osvěžující také optikou dosavadní tuzemské praxe. Evropská politika reflektovaná v programových prohlášení českých vlád se totiž od vstupu do EU často pověstně pohybovala ode zdi ke zdi. Zatímco sociálnědemokratické kabinety deklarovaly, že co je dobré pro EU, je dobré pro Česko, vlády vedené ODS mnohdy křečovitě vystrkovaly české národní zájmy a EU, ať už implicitně či explicitně, peskovaly. Babišovu konceptualizaci sebou samým a Agrofertem je pak lepší přejít a tvářit se, že neexistovala.

Uchopení unijní agendy současným kabinetem dává šanci tomu, že česká politika dokáže vztah k EU formulovat věcně, konsenzuálně a snad také na delší dobu. Zatím jde jen o slova, ale i ta jsou v politice důležitá. Ostatně již letos, a to hlavně přípravou a výkonem předsednictví Rady EU, bude mít vláda velkou příležitost převést je do konkrétních a viditelných činů.

---